Střet s úředníkem

Někdy se uvolnit a myslet jen na sebe není vůbec špatné. Že je v tom díl sobeckosti? Spíš přirozená potřeba, touha se osvobodit a z čiré radosti uskutečnit z pohledu druhých třeba i volovinu, kterou nikdo nepochopí. Ale pak ten..  

požitek, to nadechnutí … jako byste ve vteřině povyrostli, jakoby svět zase byl o kus hezčí a vy jste si řekli … no proč jsem tohle neuskutečnil dřív. Protože povinnosti, protože ohledy, protože předsudky … je to jako ranec na zádech, který nejde odhodit. Frčíme v zajetých kolejích, které jsme si určili. Anebo hůř, které nám určil někdo druhý, třetí, čtvrtý, aby nám diktoval a říkal, jak máme žit! Kde máme být! S kým máme mluvit! O koho se opřít! Jaký si máme vytknout cíl! No a za chvíli si necháme mluvit i do toho, s kým být nebo nebýt s prominutím v posteli.

A nakonec to dopadne tak, že ti co podléhají, skončí sami. Protože jsou slabí. Protože si sebe neváží. Protože si upírají to, co si druzí dopřávají a rostou a kvetou a mají vše na dosah ruky. Sleduje to a nestačí se divit. A čím je starší, tím více mu to vadí. Střet energií, kde jedni se o něco snaží a druzí jim hází klacky pod nohy a dívají se na ně skrz prsty. A mezi ně patří i Emil. Malé město se stalo jeho přístavem, kde ukotvil. Někdy má ale sto chutí zvednout kotvy a zmizet kamkoliv. Ale zase vnímá na tom místě domov, to něco, co ho drží při zemi. Není cestovatel ani dobrodruh, je spíš usedlý, ale i na malém kousku vesmíru zase dokáže vidět věci, kterých si druzí nevšímají. A tak nepotřebuje moc věcí a míst, která navštívit. Zasekl se a řekl si, že se už nebude za ničím honit. Že nepodlehne tlaku okolí a pojede si po své ose ve vlastním tempu, které je pro něj vyhovující.

Ten den si vyjede na kole na nejvyšší kopec v okolí. Z báglu si pak vezme pivo v plechu a s chutí s výhledem do krajiny ho vypije. Dostaví se dobrý pocit. Dokonce takový, že na tom místě vydrží sedět bezmála dvě hodiny. Boty ho netlačí, kravata kolem krku ho neškrtí. V práci je na volné noze, nikdo mu nic nediktuje. Žádná autorita ho neponižuje. Jen systém kolem mu přijde … zvrácený. Nefunguje. Má podnikání, od nikoho nic nechce, přesto stále čelí nějaké konfrontaci, kontrole úřední moci, buzeraci.

Přijede na kopec muž v jeho věku a přisedne si.

„Heleďte, vás já znám. Vy jste z Karlova a máte krámek na náměstí.“

„Ano, je to tak. Dárkové zboží.“

„Moje žena k vám chodí a pokaždé přinese nějaké harampádí.“

„Děkuji.“

„Tak víte co, já na to nejsem, ale jí se to líbí. No tak to toleruji.“

„O tom je manželství.“

„Jo, to taky. Ale vy jste pokud vím svobodný.“

„Ano, tělem i duší.“

„To jste se nikdy neoženil?“

„Ne, pane.“

„Jmenuji se Roudný, ale pro vás … jestli nemáte nic proti, co kdybychom si dali něco na tykání?“

„Proč ne.“

Muž vytáhl placatici. Dali si loka domácí pálenky.

„Jindřich.“

„Emil.“

Dali si i do druhé nohy. Byla ruka v rukávě tedy ve vší počestnosti.

„A jak ti ten krámek vynáší? Jsi spokojený?“

„Jak kdy.“

„Moc toho nenamluvíš.“

„Spíše pozoruji.“

„Jasně. Ono taky s kým si co říct. Dnes každý myslí sám na sebe a když něco utrousí, jsou to fráze, aby řeč nestála, aby se prolomily ledy.“

„Možná je to právě teď i náš případ. Ale nic proti.“

„To je ok. Nejsem vztahovačný, i když to o mě někteří říkají.“

„O mě taky.“

„No jo, tak jsme na jedné lodi.“

„To si nemyslím.“

Muž se na něj podíval. Trochu ho tou pohotovu reakcí zaskočil.

„Jsi něčím zajímavý.“

„Spíš nudný. Tedy z pohledu druhých. Netrápím se tím příliš. Nejvíc tě osvobodí vědomí, že dokážeš být i sám se sebou. Byť je to někdy na palici.“

„Proto ses neoženil?“

„To je složitější.“

„Víš, kolují řeči … jestli nejsi teplý.“

„Kašlu na řeči. Co je mi po nich.“

„No a jsi, mě to snad můžeš říct.“

„Sice si týkáme, ale sotva pár vteřin. Nevím, proč bych s tebou měl o tom mluvit.“

„Promiň. Nějak jsem se při tom panáku uvolnil a jsem přirozeně zvědavý.“

„To je ta potíž.“

„Jaká … kam tím míříš?“

„K samé podstatě … ale odpovím ti. Nejsem. Jen tak na lidi někdy působím.“

„Třeba na mou ženu. Říká mi, jak si jemný, jaký máš cit pro estetiku a to často ve chvíli, kdy se to nejmíň hodí.“

„Třeba … ?“

„Třeba když sedím doma u piva a říhnu si, sleduju fotbal … jakoby mi tím chtěla něco naznačit.“

„Chápu.“

„Jo? Já nikoliv! Jednou se o tobě zmínila téměř v tom nejlepším … . To mě odkrouhlo, totálně jsem zvadl a nebylo nic.“

„Stane se to. Někdy.“

„Možná jiným. U mě to bylo poprvý. Nasadil si mi nějak vysoko laťku. Doufám, že ne i parohy.“

„Nemám s vaší ženou nic společného. Ani si ji nevybavuji.“

„Vážně? Tomu se mi nechce věřit. Pořád slyším, jak si vždy elegantní, slušně oblečený, exotický vzhled … hele víš co, Emile, sere mě to. Abych měl ve své pozici kvůli někomu jako jsi ty pocit méněcennosti.“

Napil se z placatice. Seděli proti sobě ve vteřině jako dva souputníci. Co je mu po jeho ženě? Co je mu po něm? Nic. Ani si nevybavuje, kdo je, i když je mu povědomý výrazem, gesty i tím svým hrubým barytonem.

„Kdybys mi po ni vyjel … to by nedopadlo dobře … Emile.“

„Proto sis ke mně přisedl, abys mi tohle sdělil?“

„Ne, napadlo mě to až teď.“

„Tak to asi ukončíme.“

„Co?“

Tuhle diskuzi o ničem.“

„Jak to o ničem? Mluvím tu o sobě, o své ženě …“

„Tvé ženě … ani nevím, která to je. Víš co mi jich za den do krámu přijde. Tak se o ni starej, milujte se, sdílejte a žijte. Spolu a ne vedle sebe. Pak nebudeš propadat nejistotě a panice a prudit lidi, kteří o to nestojí.“

„Jsi drzej.“

„V klidu. Prát se tu snad nebudeme. Měj … nebo spíš mějte se.“

Nasadil si helmu, sedl na kolo a odjel. Sjížděl z kopce a vnímal absurdnost celé té situace. Pomatenost toho muže. Pak si vybavil, kdo je. Pracovník na městském úřadě. Místostarosta obce. No, možná z toho bude pro něj pěkná polízanice. Možná ho přinutí zavřít krámek. Kdo ví co bude, mstivost, chamtivost a malost … jakmile se to snoubí v jedné osobě, je to vždy průser. Zvlášť u někoho, kdo má moc. Kdo má vliv a peníze. Kdo má to, co on ne a po čem ani neprahne. Pro něj je důležitá jedna věc … volnost a aby mu takoví lidé dali pokoj a drželi se od něj co nejdále.

… …

Další týden čelil ve svém krámku finanční kontrole. Obstál, ale má si prý dávat pozor.

„Přišlo na vás udání, pane, pro možné krácení daně.“

„Chápu.“

Ano chápal to moc dobře. Věděl odkud vítr vane. Aby taky ne!