Sokyně

Už čtyři roky žije se synem sama. Jeho otec o něj nejeví zájem a platí pouze soudem stanovené výživné. Nikdy se nepřenesl přes to, že jeho syn je retardovaný. Odešel od nich dva roky po jeho narození. Záhy na to se oženil. S novou

partnerkou má syna a další dítě co nevidět přijde na svět. 

…

Byla to tenkrát rána pod pás, že ji v tom Patrik nechal, že to neunes. Přitom navenek se choval jako dravec, kterého nic nesejme. Tady to neustálo jeho ego, jeho vize, že po něm prvorozený syn převezme to, co on v rámci své profese jednou vybuduje.

Kája nepřevezme nic, žije ve svém světě. Bez pomoci druhých se neobejde. No nic. Už je to pár let a bere to tak, jak to je. Někdy brečí, někdy má vztek. Byla to tenkrát láska na první pohled a trvala do doby, než zjistili u syna mozkovou obrnu a vše co je na to navázané. V ten moment se vše zhroutilo jako domeček z karet.

Mnohokrát se sama sebe ptala, jestli ji Patrik skutečně miloval. Ale do hlavy svého muže neviděla a nevidí do ní ani s odstupem. Dlouho pak zanevřela na celé mužské pokolení. Nechtěla žádného muže ani vidět. Pro ni to byla zrada zpočátku téměř neúnosná.  

Teď to má tak, že bojuje. Někdy sama k sobě stávkuje, jindy kolabuje. Pak ale zase vstane. Musí, nemá na výběr. Kája ji potřebuje.

Ve svých sedmi letech právě nastoupil do speciální školy. Ona konečně může někam do práce. Dělat účetní si už po těch x letech strávených doma netroufne. Spatří na fasádě jejich domu plakát, že úklidová firma hledá nové zaměstnance. Číslo si hned uloží do svého mobilu. Zkusí tam zavolat a uvidí se.

Řekne na rovinu, jaká je její situace. Asi hned zavěsí, ale nestalo se. Paní na druhé straně je ochotná a sejdou se záhy i osobně. Personalistka ji nakonec přijme.  

Její první štace je v novém satelitu, který vznikl přímo nad jejich sídlištěm. Nikdy před tím tam nebyla. Bylo jí hloupé okukovat, jak si žije movitá vrstva obyvatel. Nechtěla si připadat jako chudá příbuzná, jako někdo, kdo tam přišel závidět. Teď je tam ale pracovně. Hledá správné číslo popisné. Myslela si, že to bude hned, ale mezi těmi novými domy je to trochu bludiště. Panelák naležato doslova i obrazně. Nelíbí se jí to a ani by tam nechtěla bydlet. Jestli domek, tak někde stranou, v přírodě. Tohle ale ne.

Dům najde a zazvoní na zvonek. Záhy spatří … to snad není možné, ženu svého bývalého muže. Jde k ní a pozdraví se. Viděli se párkrát. Vždy se ale raději minuli širokým obloukem. Teď stojí proti sobě jako dvě sokyně.

„To jste vy?!,“ zeptala se manželka Patrika. 

„Nevěděla jsem, že jdu k vám. Dali mi jen ulici a číslo popisné bez jména.“

„Asi bychom to měli stornovat, nemyslíte. Řekněte, ať sem pošlou někoho jiného místo vás.“

„To nejde!,“ opáčila pohotově.   

„Proč by to nešlo?“

„Je to moje nová práce. Potřebuju přivýdělek a nebudu ve firmě vysvětlovat, proč tady nemůžu uklízet a ještě riskovat, že o tu práci přijdu.“ 

Dívá se na Patrikovu manželku. Ve stavu pokročilého těhotenství je pořád šik ženská. Vyškrábala by jí nejraději oči, ale navenek drží dekórum.  

„Nevím, co by tomu Patrik řekl. Asi by nebyl nadšený, kdyby vás tu viděl, chápete?“

„On je snad doma?“

„Ne, je v práci …“

„Tak to neřešme.“

Je prostě rozhodnutá, že to nevzdá. A třeba spatří i Patrikova druhorozeného syna, který přišel na svět tři roky po Kájovi. Dlouho neotálel, žádný půst, šel záhy přímo na věc, asi aby měl co nejdříve svého vysněného dědice. Na druhý pokus.  

„Tak pojďte.“

Jdou tedy společně k domu. Ona za sebou táhne vodní vysavač a další nezbytné věci k úklidu. Kdyby mohla, kopne tu ženu před sebou do zadnice, ale to miminko v ní … kdepak, taková mrcha nejsem, ale zkolabovat by třeba mohla, napadne ji.   

Dům je to velký a luxusní. No jo Patrik, ten umí vzít za práci, a coby právník má jistě dáno shůry. Bylo zřejmé, že se neztratí. Už tehdy s ní po boku měl velké plány. Věřil si, byl ambiciózní, na škole patřil k nejlepším a uzavřel vzdělání červeným diplomem, na což byl zase jeho otec náležitě hrdý. Šlo to v jeho linii, plnil jeho představy a Patrik měl stejné představy ke svému potomkovi. Kája se jim ale zcela vymknul. Byl vlastně ztělesněním toho, nad čím neměl žádnou kontrolu. On si nechtěl nechat převrátit život naruby.

„Nezlob se, ale já tohle nezvládnu. Prostě nemůžu!“ To jí tenkrát řekl.

Patrik byl vychovaný k tomu, jít si za svým bez ohledů. Pro jeho otce nepřicházelo v úvahu, aby se jeho syn obětoval retardovanému klukovi. Nikdy by to nepochopil a nejspíš by syna i vydědil, kdyby rezignoval i jen zčásti na svou kariéru. „Tohle po něm nemůžeš chtít, Ireno!“ Pamatuje si vše, co ji tenkrát tchán řekl. Jakoby ona za to mohla, že je jejich syn postižený.  

„Můžete začít nahoře. A prosím pečlivě! Potřebuju, aby to bylo dokonalé. Za pár dní se mi narodí dcera, tak ať je to vše v pořádku.“ 

Vychutnává si ji. Patrikova manželka! Prohnaná kráva, pomyslí si. Kdyby tak byl Patrik montér v montérkách, to bys o něj ani neškobrtla, ale takhle … ty buď ráda, že jsi těhotná, jinak bys prolétla oknem a tam bych tě zapíchla vidlemi. Sama nechápe, že jí běží hlavou takové myšlenky.    

Jde nahoru po schodech a pustí se do práce. Začne v koupelně, pane jo, luxus všude, ale jo, to zvládne, tohle ona k životu nepotřebuje. Dostane ji až pokoj jejich syna. Je tam celý jeho svět. Svět cca čtyřletého kluka, který je jistě zdravý jako řípa a ten byznys po tátovi jistě jednou rád s plnou parádou převezme. Tady to nedává, tady si říká, proč jsem do toho šla, proč jsem raději nezmizela. Jo holka, za zvědavost se platí, hraješ si s ohněm, chtělas vidět, co Patrik vybudoval, jaká je jeho nová rodina, tak to tady máš všechno na zlatém podnose. Je jí ze všeho zle. Má vztek a zároveň něco uvnitř pláče. Snaží se ale při tom všem uklízet, a to důkladně. Připadá si jako kukačka v cizím hnízdě. 

Když je v horním patře konečně hotová, sejde dolů. Ta kačena právě pije kávu na terase. Dívá se na ni přes prosklené dveře. Jak je v pohodě, za vodou, nožku přes nožku navíc tak dokonalou. Do háje, co je tohle za spravedlnost a ke všemu ještě čeká druhé dítě, dokonce dceru, s jejím bývalým mužem. V kuchyni vidí nože. Nejraději by ten největší z nich vzala a hodila ho jejím směrem. Ať ji třeba zavřou. Dělat služku nové ženě Patrika ... nečekala, že to bude tak náročné. Nebo to čekala, ale chtěla si to vyzkoušet. Co to s ní udělá, kam až v jejich hnízdečku lásky zajde. No v hlavě hodně daleko, ale navenek se drží své linie, své práce, pro kterou tam přišla, aby si vydělala pár stovek a mohli s Kájou jet bez zábran někam na výlet.

Tak jo, makej, ať to máš co nejrychleji hotové! Mít jed na krysy, dá ho všude možně. Patrikovi třeba i do krabice s jeho oblíbenými oříškovými musli. Má je jistě pořád ve špajzce. To ho naučila jeho matka, synáček musel růst, aby byl při síle. Nesnášely se navzájem. Vnímaly se jako rivalky a nikdy nenašly společnou řeč. Ona také Patrika podpořila v útěku od ní a od jeho odpovědnosti ke Kájovi. Jen byla sofistikovanější a záludnější než její manžel. Ke své bývalé tchýni se ale vracet vážně nepotřebuje. Je toho na ni i tak hodně a nechce při tom úklidu nebo krátce po něm skončit na koronárce. To fakt ne! Co je s Kájou sama, Patrik ji ignoruje. Pro jeho rodiče neexistuje. Hodili ji přes palubu zcela nekompromisně. Nedokáže ani zpětně pochopit, že to tak někdo dokáže mít nastavené. Ale už ztratila v mnohém iluze.

„Tak jsem hotová.“

„Vážně?“

„Můžete si to zkontrolovat, jestli chcete.“

Po čtyřech hodinách práce je docela vyřízená. Únavou se jí podlamují nohy. Sotva stojí a je jí fuk, jak při tom před manželkou Patrika vypadá. Má štěstí. Být při síle a nebýt otupělá, možná by jí i něco jadrného vmetla do toho malebného ksichtíku s ostrými rysy. Možná by tu čůzu chytla pod krkem a trochu s ní zatočila. Kde se v ní bere ta zloba? Ona jim přece manželství nerozvrátila. Žárlivost je sviňa, to jí říkával táta, aby se toho vyvarovala. No jo, ale je taky ženská. No nic, je po všem. Doufá, že je tam v roli uklízečky naposled.

„Když by něco nebylo ok, dám vědět vaší šéfové.“

„Samozřejmě.“ 

Mrcha, ještě si potřebuje na rozloučenou „zaúřadovat.“ Chce dodat, pozdravujte Patrika, ale proč by to dělala. Ne, nebude se sama před ní shazovat. Musí hned na vzduch. Jenže co čert nechce, k brance zrovna Patrik přijede. Tak to je mazec, dnešek opravdu vymazlenej, pomyslí si a přeje si co nejrychleji zmizet. 

„Co tady děláš?,“ zeptá se Patrik.

„Byla jsem tu uklízet. Moje nová práce, ať můžu Kájovi dopřát to, co potřebuje. Měj se.“

Patrik jen stojí, zírá, nechápe. Pan právník! Došla mu řeč! No jo, dělat obhájce/advokáta sám sobě asi není vždy snadné, co, Patriku, říká si a záhy odejde. Ani se za ním neohlédne. Už je pro ni téměř cizí člověk. Samotnou ji to překvapuje.    

Je jí do pláče, ale před ním nesmí, to si říkala celou tu dobu, když se mu dívala do tváře. Sedne si na chvíli v parku a tam už slzy pustí ze sebe pryč. Má chuť si zaječet.  

Tak to ne! Mě tohle nezlomí! Ať jdou všichni do prdele! Patrik, jeho žena, jeho rodiče, jeho … ano, snad i ty jeho děti. Syn, jemuž uklízela v pokoji a viděla ho tam na fotce. Krásnej kluk, Patrika nezapře. Dcera, která se teprve narodí … nechce být zlá, ale asi by to bylo proti přírodě, kdyby necítila vztek. Přece se nebude i sama před sebou přetvařovat. A to co jí běží v hlavě … nikoho tím nezasahuje. Nechová se bezohledně. Musí to prostě vydržet. 

Druhý den je jí lépe. Je zase s Kájou v jeho/jejich světě. V něm je vše dost jiné. A po tom předešlém dni stráveném v novém domě bývalého muže si to jen ještě více uvědomuje.

…

Mohli by si ji pak najmout jako au – pair, napadne ji. Variace na film Válka Roseových by se nejspíš stala reálným příběhem. Zasměje se při té představě.