Školník

Vyběhnout odpoledne ze školy s aktovkou na zádech do slunného dne, to zpravidla znamenalo velkou radost, velké těšení a rozjařené oči, a tak vůbec všechno, co činí chlapecký život krásným. Hrnuli jsme se pokaždé z těch školních..  

... dveří v houfech a při tom jsme hulákali, šťouchali do sebe, někteří i nadávali do volů, pitomců, a někdy se pak strhla hromadná mela, kterou ovšem náš pan školník dokázal vždy zpacifikovat. 

Zatímco jeho žena. Vcelku milá a přívětivá dáma. Vždy tak nějak připravená si s kýmkoliv popovídat. Ten den obhospodařovala za mými zády záhon květin, aniž by se nad tím, co se dělo pár metrů od ní, jakkoliv pozastavovala. Dokonce i jadrnější výrazy svého muže ponechala bez komentáře. Zkrátka a dobře veškerou svou pozornost věnovala pletí záhonu a nic kolem jako by ji v daný okamžik nezajímalo. A když jsem tam tak seděl a čekal na svého kamaráda, abych s ním pak šel domů a zároveň si užil představení koordinované školníkovými hbitými pažemi, zeptala se mně z ničeho nic, zdali se mně její květinový záhon líbí. A myslím, že ne proto, aby znala můj názor na její malou botanickou zahradu, ale spíš aby odpoutala mou pozornost od dění na školním dvoře. Ono to totiž vypadalo, že pan školník ztrácel v dané chvíli zbytky sebekontroly. Dvěma výrostkům uštědřil takový políček, až se jim z toho zamžilo před očima. Ke všemu z jeho úst vycházela slova, která dle mínění mnohých dospělých nepatří do rejstříku slušných lidí.      

„Myslím, že to máte hezký, paní Louskalová,“ odvětil jsem a paní školníkovou jsem tím očividně potěšil. Já byl rád, když jsem někomu mohl udělat radost, třebaže jsem byl vykuk, lajdák a paličák a ve škole si se mnou někdy nevěděli rady. Říkali, že při svém prospěchu nemůžu pomýšlet na to, že bych kdy studoval na některé z elitních univerzit. Ale mě to bylo fuk. Neměl jsem v úmyslu být univerzitním vědcem ani elitním inženýrem ani něčím podobným. Vlastně jsem tenkrát ještě neměl vůbec jasnou představu, co by se mi eventuálně zamlouvalo dělat, pakliže by to mělo být i něco jiného než co jsem dělal do té doby a v čem jsem se tak říkajíc našel. Mnohokrát mi bylo vytýkáno, že vlastně nedělám nic, tedy nic co by stálo za řeč. Ať tak nebo onak já v tom svém chlapeckém nicnedělání nalézal nesmírné potěšení, a to mi přišlo být dost dobrým důvodem k tomu, abych v tom pokračoval.

 Paní školníková si mezitím rovnala rozbolavělá záda a spokojeně se dívala ke školním dveřím, kde už bylo takříkajíc po všem. A ve chvíli, kdy se vyčerpaný pan školník odebíral přes školní dvůr ke dveřím svého bytu, se na něj paní Louskalová láskyplně usmála, snad aby svému muži dodala trochu kuráž, neboť on v tu chvíli vypadal jako hromádka neštěstí. Možná i přemýšlel o tom, zdali mu to všechno stojí za to, zdali by se vším neměl praštit a jít třeba do předčasného důchodu. 

„Nepůjdeš se koupat?,“ zeptala se mě z ničeho nic paní Louskalová, když její muž zmizel z dohledu.      

„Chceme jít s klukama k řece,“ odvětil jsem.

„Koupete se u jezu, viď?“

„Ano. Je tam větší hloubka.“

„A asi i větší zábava než ve škole, nemám pravdu?“

„Máte.“

… neboť jestli jsem osobně ve škole něco postrádal, byla to větší vstřícnost celého pedagogického sboru k lumpárnám, kterých jsme se tu a tam dopouštěli, abychom si ten školní dril kapánek zpříjemnili.

„Ale jednou si na školu ještě rád vzpomeneš, uvidíš,“ řekla mi vzápětí paní Louskalová a dál sbírala plevel a dávala ho do kbelíku. Vypadala spokojeně a já si nebyl jistý, jestli se mi kdy bude chtít na jakoukoliv školu vzpomínat.

Kamarád Tonda Berkovec. Konečně si to ke mně šinul. Otrávený od hlavy k patě.

„Stejně je to vůl ten školník. Představ si, mít ho jako tátu, to bych asi pláchl z domu,“ utrousil kamarád Tonda. „Tebe to neštve, jak se na nás v jednom kuse vytahuje?“

„Občas,“ odvětil jsem.

„Mě to štve teda pekelně a nejraději bych mu něco vyved.“

„Třeba by byl jinej, kdybysme, …“ odtušil jsem, ale to už se na mě Tonda Berkovec díval tak pitomě, že jsem ani neměl chuť dál pokračovat.

„Si spad z višně, ne? Ten jinej nikdy nebude. Má to vrozený. Lidi jako on mi pijou krev a já až budu velkej, tak jim to pěkně spočítám.“

Šli jsme pak beze slova vedle sebe a já jsem věděl, že je Tonda naštvaný nejen na školníka, ale rovnou na celý svět, který jakoby se k němu otočil zády jen proto, že dostal třídní důtku za opakované pozdní příchody. Měl za to, že kdyby školník úderem osmé hodiny hlavní dveře školy nezamykal, nikdo by na nic nepřišel. Až když jsme došli k jezu, se Tondova tvář rozjasnila. Skočili jsme do řeky a bylo nám krásně.

„Možná na tom něco je,“ utrousil Tonda ležící v trávě s pohledem do modré oblohy.  

„Na čem?,“ zeptal jsem se.

„Že on ten školník není docela blbej. Tuhle prej osmákům spravil píchlou mičudu.“

„I paní Louskalová, je skvělá,“ dodal jsem vzápětí.

„To je fakt. Taková by si úplnýho blbce přece nevzala.“

Tím jsme pro ten den celou záležitost uzavřeli, a přestože jsme i potom byli se školníkem mnohokrát na kordy, nebyl v tom z naší strany zlomyslný záměr namířený vůči němu. Spíše to vždy vyplynulo ze situace, která byla za hranicí toho, co se smí a co je žákům školy tak říkajíc dovoleno. No nebylo to špatný. Vlastně to bylo – vnímáno s odstupem - docela fajn.