Školení ...

..to bývá zpravidla neskutečná nuda, a jak jen to jde, se jim snažím vyhnout. Ale ne vždy se mi to podaří. Musíš se hochu trochu vzdělávat, řekla mi tenkrát ředitelka naší malé školy a nekompromisně mě vypakovala ze své pracovny.    

Tak jsem tedy jel ve svém voze společně s dalšími třemi kolegyněmi. Já řídil, ony klábosily a tu a tam se bavily na můj účet. Svobodný starý mládenec, to je vždy atraktivní cíl nejrůznějších vtipů a prupovídek.    

Praha! Naše hlavní město! Cíl naší cesty! Auto jsem nechal na kraji města a do centra jsme jeli metrem. Kolegyně v jednom kuse klevetily, o dětech, o tom jaké mají starosti s mužským a taky s tím co vařit a s penězi a s tchýní, která se jim furt do všeho montuje, a o nových receptech a procedůrach na bolavá záda a o zázračném kadeřníkovi a o tom jak je všechno drahé a lidi jak jsou pitomí … . Naštěstí mě do těch svých hovorů vtahovaly minimálně.

K pedagogické fakultě, kam jsme měli namířeno, to bylo od metra sotva pár metrů. Tam jsme hned dostali instrukce, co a jak bude, kdy školení začíná a kdy končí. Dostali jsme i program přednášek. Kouknu do něj a čtu:

1/ Legislativní změny ve speciálním školství. 2/ Strukturované učení. 3/ Kraniosakrální terapie. /Teda co tohle kruci znamená, pomyslel jsem si/.      

A to byl jen stručný výčet! Dál jsem ani nečetl! Hodil jsem ten elaborát rovnou do koše! Jímala mě hrůza, co budu muset poslouchat. Nezbývalo, než se jít posadit do prostorné auly.  

První přednáška začala přesně s hodinovým zpožděním. Nějaká akademická dáma stála za tím svým půltíkem a doslova si užívala, jaké množství lidí ji poslouchá. Vůbec jsem netušil, o čem mluví. Ničemu z toho co říkala, jsem za mák nerozuměl. A to si o sobě myslím, že nejsem úplně blbej.  

Kolegyně vedle mě si v jednom kuse cosi zapisovala a já civěl do výstřihu jedné mladé slečně, co seděla přímo pode mnou na schůdcích, protože už na ní nezbylo volné místo. Ukusovala bagetu a při tom se jí vítečně vyvinuté vnady dmuly pod těsným tričkem. Ani jsem pak nepostřehl, že stojí u pultíku další přednášející s dalším elaborátem. Byl to blbec! Chvástal se tam jako pitomec! A ta jeho pečlivě vyholená bradka. Proč nejde do prdele, říkal jsem si. Slečna pode mnou ze schůdků najednou zmizela, protože našla volné místo. Tak si sedla o dvě řady výš a já měl utrum. Škoda! Ale její! 

Další, v pořadí třetí přednáška, byla stejně nudná jako ty dvě předchozí. Monstrum v dámských šatech /ten pultík jí byl evidentně těsný/ mluvilo o tom, jak by měl pedagog dbát na psychohygienu, zdravou stravu, aby ve své práci obstál a neměl z ní újmu. Při tom ona sama vypadala dost vyšinutě a v jednu chvíli se tak zadýchala, až se zdálo, že sebou co nevidět práskne o zem. Ale nakonec to zvládla. Řekla, co říct asi chtěla, všichni ji zatleskali a nastala polední pauza. Ko - ne  -čně!

První mé kroky vedly na záchod. /Tři kafe za jedno dopoledne to udělá své/. A z ničeho nic, jak tak stojím nad mušlí a zavírám si poklopec, mě zcela neznámé individuum plácne po rameni a ptá se – „Nejseš ty Miky Málek?“

„No to sem, a co má bejt?,“ odpovím. 

„Nedělej, že se nepamatuješ?“ Civěl jsem na toho kluka o hlavu vyššího, než jsem byl já a vůbec jsem netušil, o koho jde. „Jarda … Jarda Pažout, vole, z průmyslovky, no!“ Byl jsem stále vedle. „Já vím. Je to už pěknejch pár let co jsme se neviděli. Pravda, trochu jsem se změnil, to víš, starosti a tak. … Vážně se nepamatuješ?“

„Ne,“ doznal jsem se.

„Nějak si klempíroval tenkrát a pak ses už neukázal. No vypadáš dobře, vole! Kolovaly řeči, žes byl v jakési léčebně.“

„Dokonce dvakrát. A co má bejt?“ /Trochu mě to naštvalo, že mi to připomíná. Můj pobyt v léčebně pro astmatiky, kde to stejně k ničemu moc nebylo/.    

„Hele, no nic, Miky, každej máme něco, taky se v tom občas plácám, si nemysli.“

„Nevypadáš na to.“

„Sem dobrej herec!,“ utrousil sebejistě Jarda. A pak mě přinutil vzít si své saky paky a sednout si v aule vedle něj. Kolegyně jsem zpravil, že kdyby něco, sedím o dvě řady výš, ale ať nemají strach, že se o nic nepřipravím, protože by to byla věčná škoda ty vzdělané lidi nevyslechnout. Jarda sroloval rozložené noviny a plácl jimi před sebou sedícího výrostka.

„Můj kámoš z prumky, osm let jsme se neviděli,“ řekl mu. Ten kluk na mě mrkl, zdál se mi být sjetej jako po jointu marijánky. Neřekl ani slovo a zase se otočil a civěl tupě před sebe.

„Nemá fet, tak je trochu mimo,“ pošeptal mi Jarda. 

„A co dělá tady, snad není taky … učitel.“

„Je, vole, a docela dobrej, jen kapánek nevyrovnanej.“

„To tady jsme asi všichni, nezdá se ti,“ řekl jsem.

„Ju, asi toho učení proto nechám.“

„Kde si?“

„ Na zakládce. Druhý stupeň. Matika, fyzika. A ty?“

„Na škole speciální.“

Jarda se napil, rozkročil si pohodlně nohy a pokračoval. „Seš ženatej?“ /Kroutil jsem hlavou, že ne/. … „Máš děti?“ /Kroutil jsem hlavou, že taky ne/. „Hele, nic si z toho nedělej. Třeba to tak má teď bejt. Podívej, těch pěkných bab kolem.“ A v ten moment sondoval Jarda zrakem po prostoru jako pravý lovec. „Není jednoduchý najít mezi nimi tu pravou,“ ucedil Jarda a já pokývnutím hlavy souhlasil.   

… …

Mezitím co jsme s Jardou klábosili, přednášeli v sále doktoři a docenti a profesoři, jeden univerzitní vědec vedle druhého a já neměl páru, o čem mluví. K tomu jsem se snažil důstojně ustát setkání s někým, o kom jsem nevěděl dočista nic. Bylo to celé absurdní a nezbývalo než se s tím vším pro tu chvíli nějak popasovat. Z ničeho nic mi Jarda vložil do ruky vizitku.  

„V Nymburce mám čajovnu, tak se někdy zastav. Občas tam promítáme i prvotřídní bijáky, světovou klasiku, Miky.“

„Fellini a tak?“

„Fellini, Visconti, Antonioni, Bergmann, Treffaut, každej si tam přijde na svý. To je jiný kafe, než poslouchat tyhlety kecy.“

„To tedy rozhodně,“ poznamenal jsem. 

„A ty ses o film a literaturu vždycky zajímal. Platí to ještě?“

„No jo, platí, zkouším psát i scénáře.“

„Aha. Tak držím pěsti. Asi není lehký prodrat se přes konkurenci.“

„To není.“ 

S Jardou jsme pak ještě prodiskutovali řadu vcelku bezvýznamných věcí z naší osobní minulosti. Nic z toho ale nebylo moc důležité, jen aby řeč nestála, aby se vyplnil čas, který jsme na sebe měli. Pak Jarda z ničeho nic vstal a s nadhledem sobě vlastním mi řekl …

„Tak se měj, Miky! A někdy se ukaž. Přichystám pro tebe príma projekci. “

„Dík.“

Plácl mě do ramene, usmál se, vstal a zmizel. Najednou byl Jarda pryč. On i vzpomínky na zašlé časy, na to co bylo a co nějak pořád je a trvá, a čeho se asi nelze nikdy docela zbavit. Svých chyb, své minulosti, která je někdy jako koule na noze a dává vám o sobě vědět často v těch nejméně vhodných situacích.  

Koukl jsem na své kolegyně pod sebou. Seděly a dělaly si zápisky. Pak jsem mimoděk skoukl celý ten přeplněný sál a nevím proč, byl jsem najednou znechucený a chtěl okamžitě pryč. Už jsem toho měl dost! Stál jsem v momentě před budovou fakulty na rušné ulici a čekal, než se vypotácí ven ty moje tři strážkyně, abych je odvezl domů. Bylo mi líp. Už jsem věděl, že to nějak překlenu a těšil se, až si dám doma decku vína a k tomu si přečtu pěknou knížku nebo skouknu zajímavý film.  

Po hoďce čekání se kolegyně konečně objevily. Nabuzené a plné vědomostí, které se chystaly využít v praxi. Dálnice byla prázdna a já to švihal, co to dalo. Kolegyně se mě ani nesnažily brzdit. Byly plné dojmů a z toho plynoucích komentářů. Když přišla řada na mě, abych něco řekl, co si o tom či onom myslím, raději jsem mlčel a sledoval při jízdě ubíhající krajinu. 

Doma jsem si nejprve dal koupel. Pak jsem se položil na kavalec a vzal si knížku už týden rozečtenou. Vzpomněl jsem si ještě na Jardu. Na toho kluka z prumky. Na toho kluka, s nímž jsem se náhodou setkal a hodil s ním řeč. Marně jsem pátral v paměti, abych si ho zařadil, abych si třeba vybavil konkrétní vzpomínky na něj. Nestalo se. Až ráno, kdy mi to nedalo, a vzal jsem do ruky album se školními fotografiemi. Tam jsem ho našel. Jarda Pažout, výkvět třídy stál coby vyšší v řadě za mnou. Už tenkrát vyčníval sebevědomím. Už tenkrát byl prostořeký a s ničím a s nikým se moc nemazal. Už tenkrát šel životu naproti. Sršelo to z něj jako z elektrárny, která dobíjí všechno a všechny kolem. Teď dělá filmové projekce ve vlastní čajovně. Skvělý, asi za ním přece jen někdy zajdu. Možná čím dřív tím líp. S tou myšlenkou jsem se pustil do rozepsaného scénáře, který byl pro tu chvíli uložený v počítačové paměti.