Bylo to obyčejné letní odpoledne. Jeho žáci už byli pryč. Stál před oknem a díval se do sluncem prosáklé krajiny. Cítil se vyčerpaný. Po šesti hodinách strávených před bandou teanegerů … vcelku přirozený stav.
Bylo to obyčejné letní odpoledne. Jeho žáci už byli pryč. Stál před oknem a díval se do sluncem prosáklé krajiny. Cítil se vyčerpaný. Po šesti hodinách strávených před bandou teanegerů … vcelku přirozený stav. Už si chtěl sbalit své věci a jít domů, když v tom vešel do třídy sám ředitel školy. Muž středního věku s reprezentativním zevnějškem i vystupováním a mimo to i s ambicemi stát se poslancem za jejich volební okrsek.
„Rád bych s vámi něco prohovořil. Hodí se vám to?,“ řekl ředitel ještě ve dveřích.
„O co jde?,“ zeptal se učitel a dál nerušeně pokračoval v ukládání svých věcí do kožené brašny. Ředitel se mezitím uvelebil za jednou z lavic, prsty si brnkal o desku stolu a s trochou vrozené nadřazenosti učitele pozoroval.
„Jde o to, zda tu na přes rok hodláte zůstat. Tak trochu s vámi počítám.“
„Myslel jsem, že se mě rád zbavíte.“
„Jak vás to napadlo?“
„Příliš jsme si do oka nepadli.“
„To je pravda.“
„Nebude tedy lepší, když odtud zmizím?“
„Pro mě asi ne. Ale co pro vás?“
„To ještě nevím.“
„Ale měl byste. Blíží se konec školního roku a já potřebuju znát vaše stanovisko.“
„Zítra vám ho sdělím.“
Ředitel vstal a bez dalšího slova odešel. Učitel se posadil za katedru a zíral do prázdných lavic. Kéž by měl na vybranou, nebo by možná stačilo, kdyby nebyl takový zbabělec. Magická třiatřicítka na krku, možná nejvyšší čas prásknout do bot a něco zásadně změnit. Už si to skoro nedokázal představit, že další rok bude opakovat stále tentýž výklad literárních dějin. Vstal a procházel se uličkami mezi lavicemi s rukama sepjatýma za zády jako erudovaný kantor, jimiž svého času v některých případech pohrdal. A najednou byl jedním z nich. Zdálo se mu, že je rozhodnutý. Hned zítra to řediteli řekne – že zkrátka a dobře končí. Jistě si snadno najde náhradu, a když ne, není to konec konců jeho věc. Opustil třídu a záhy stál před gymnáziem, kde se ještě srocovali žáci povětšinou s cigaretou v puse.
V parku kousek od budovy školy se posadil a sledoval postarší paní, jak opodál nastavuje tvář slunci. Připomněla mu jeho babičku. Netušil proč, ale najednou se mu zastesklo po těch chvílích s ní, které tehdy nebyl sto docenit, aby jim až uplynuvší léta vtiskla ten pravý význam.
„Pane učiteli,“ oslovila ho nečekaně dívka, která z ničeho nic stála před ním. Poznal ji. Žákyně Kalousová z oktávy. Vcelku zdatná a inteligentní studentka. Tichá až nesmělá, vždy trochu stranou okolního dění. Působila zakřiknutě, vždycky se mu zdálo, že si moc nevěří. Mimo to byla i docela hezká. Soudil, že svým zevnějškem musela chlapce přitahovat jako magnet. Ale jakoby se za tu svou krásu danou ji shůry styděla, jakoby dělala všechno proto, aby ji skryla nejen před nadrženými spolužáky, ale i sama před sebou.
„Smím si k vám přisednout?,“ zeptala se.
„Prosím,“ odvětil učitel.
Dívka si vedle něj sedla a chvíli mlčela.
„Víte, co se o vás říká?“ Učitel se na ni podíval. Nechápal, proč mu klade v dané chvíli takovou otázku. „Že nic a nikdo vás krom literatury nezajímá. Že vám jsme všichni ukradený.“
Zdálo se, že tomu sama nevěří, ale přesto s trochou pochybností zírala do jeho bledého obličeje.
„Řekněte, že to není pravda.“
„A co když je?“ Dal v plen svou otázku a ta mladá dívka si s ní očividně nevěděla rady.
„Já vám nevěřím.“
„Možná byste měla.“
„Snažíte se mi namluvit, že jste sebestředný sobec.“
Nevěděl co na to říct, a tak mlčel. Sám sebe ale za sebestředného sobce nepovažoval. Jen neměl v tu chvíli potřebu přesvědčovat svou studentku o opaku.
„Víte, já vás tu nepotkala náhodou. Čekala jsem na vás.“
„Proč?“
„Nechci, abyste naši školu opouštěl.“
To je jako z nějaké červené knihovny, pomyslel si učitel a zíral nevěřícně na tu holku, která mu najednou přišla jako z jiného světa.
„Jak to víte, že bych měl … ?“
„Spodní proudy.“
„Co prosím?“
„Zatajený tok informací, který nejde zastavit.“
„Kdo je šíří?“
„To nikdo neví.“
„A je v těch informacích i to, že mě řada mých kolegů nemůže vystát?“
„Ano, je.“
„Že i řada mých studentů mi nemůže přijít na jméno?“
„I to tam je.“
„Tak mi řekněte, proč bych měl ve škole zůstat?“
„Třeba kvůli mně?“
„Kvůli vám?“ /Připadal si jako postava v béčkovém románu/.
„A pár dalším, kteří si vás váží.“
„Stojí mi za to?“ /Vážně měl pocit, že se mu ta holka jen zdá. Cynik … /.
„To musíte vědět sám.“
„Já to nevím, poraďte mi.“
Dívka chvíli přemýšlela. Dívala se před sebe a být on o pár let mladší, snad by ji za ten bezelstný pohled políbil.
„Já nevím, ale snad i jeden vděčný student z mnoha má svou cenu.“
„To jistě.“
Učitel nevěděl, co má dál té dívce říct. Měl pocit, že by bylo pro oba nejlíp ten hovor ukončit dřív, než se jim třeba vymkne kontrole.
„Budu muset jít,“ řekl učitel dívce.
„Kam?“
„Domů přece. A vy byste taky měla … ať neprochladnete!“
„Chcete se mě zbavit?“
„Jen si nepřeju, abyste se mnou v tak krásném dni ztrácela čas.“
„Ale já nic nemám, nic neztrácím a nikam nespěchám!“
„Vy nemáte chlapce?“
„Ne, ani žádného nehledám.“
„Možná byste měla.“
Věděl, co říká, protože v letech dospívání nemá být člověk sám, jako byl kdysi třeba on právě proto, že dívku neměl a ani o ni tehdy nestál.
Druhý den se vypravil za ředitelem. Ten ho obřadně přivítal a očekával jasnou odpověď.
„Tak jak to s vámi bude?,“ zeptal se.
„Ještě to zkusím,“ odvětil.
Ředitel mu okamžitě podal novou smlouvu k podpisu. Jakoby se bál, že si to ještě rozmyslí. Učitel si zběžně smlouvu prolítl očima a záhy ji podepsal. Ten den vsadil učitel na jistotu, ale nebyl si vůbec jistý, zda vsadil správně.
