Rozhovor s malým chlapcem

Seděl na betonové zídce rozpálené od poledního slunce a v náručí dřímal černého kocoura. Tomu klukovi hádal osm nejvýš devět let. Mimoděk odtušil, že by k němu přece jen mohl jít a prohodit s ním pár slov. S dětmi si měl vždycky co říct. /Kéž by totéž mohl říci o dospělých/ Mimo to se všechno zdálo lepší než nečinně čekat na svého otce, který právě debatoval s dědou kluka, kterého nikdy před tím neviděl. 

- Jak je?, zeptal se, když k chlapci nesměle přistoupil. Chlapec se na něj úkosem podíval. 

- De to.

- Kočka?, pokračoval ve vyptávání. 

- Kocour.

- Jak se jmenuje?

- Tomáš.

- Pěkný jméno … pro kocoura. A jak se jmenuješ ty?

- David.

- Já jsem Petr. /Posadil se vedle chlapce a párkrát přejel rukou srst kocoura, zatímco David obhlížel auto Petrova otce/.

- Pěknej bourák. Až budu velkej, budu mít porsche, červenou metalízu.

- K čemu ti bude?

- K čemu? Ke všemu! Takový auto, to je lepší než cokoliv. /Na chvíli se odmlčel. Přešel se po zídce sem a tam jako provazochodec po laně. Kocour mezitím poslušně seděl a svého pána spolu s Petrem pozoroval/.

- Seš u dědy na prázdninách?

- Jo. Ale za pár dní si pro mě naši přijedou.

- Moc nadšený z toho nejsi.

- Protože budu muset do školy.

- Se ti tam nelíbí?

- Ani za mák! Učitelky sou děsný krůty! Porád něco chtěj a nic jim není recht! A ke všemu ještě žalujou! A táta mě pak vyrichtuje, že si dva dny nemůžu sednout!  

- Taky jsem jich pár schytal. Z toho si nic nedělej.

- Jenže mě to štve! Táta je děsně vzteklej.

- To dospělí někdy bejvaj.

- Máma ne. Ta je hodná.

- A děda?

- Ten je taky hodnej … ale táta říká, že proto, že je starej a nemocnej. /David se na moment odmlčel a mezitím si vykasal na levé ruce dlouhý rukáv košile téměř po loket/.

- Chceš něco vidět?, zeptal se a než stačil Petr odpovědět, ukázal mu David jizvu na předloktí.

- Sem si zlomil ruku.

- Jak se to stalo?

- Na kole. Trochu jsem machroval, v jedný zatáčce mě to vyneslo a z ničeho nic jsem byl ve škarpě. Museli mě operovat. Mám tam šroub, takhle velkej. /Ukázal špehýrku mezi prsty/.

- Příští tejden mi ho budou vytahovat, dodal záhy.

- Bojíš se?

- Trochu, ale máma říká, že to nic není. Je doktorka.

- A táta? Ten je co?

- Mizera, říká máma, když je na něj naštvaná. Což je skoro pořád. /David pak skoukl Petra, takovým tím pohledem, jestli mu jako může svěřit tajemství/.

- Víš, jaká nadávka se mi líbí nejvíc?

- Ne. 

- Tak poslouchej - /a do ucha mu zašeptal slovo - Čurimrd/ Dobrý ne? /Petr nejistě pokrčil rameny. Tu nadávku samozřejmě znal, jako kluk ji i používal, ale nic zvláštního na ni v dané chvíli neshledával/. 

- A víš co? Jednoho znám. Takový pako z osmý bé. Děsnej prevít. Třeba tuhle pochcal ve škole zeď na záchodě a školník ho zpucoval, že se nestačil divit.

- Si to zasloužil asi.

- Samo. A víš co? Ulítává na trávě.

- Na čem?

- Na trávě přece.

- Ty víš, co to je?

- Nevím, nikdy jsem to nezkusil. Táta říkal, že by mě zabil.

- Bojí se o tebe.

- A máma říkala, že by mě přetrhla vejpůl.

- Má tě ráda.

- Musel jsem přísahat, že se něčeho podobnýho nikdy nedotknu.

- To je v pořádku.

- Už abych byl velkej a mohl jsem si dělat, co chci. Na to se fakt těším.

- Bejt malej je lepší, věř mi!

- To je blbost! /David vzteky vstal, skoro to vypadalo, že by Petrovi nejraději jednu vrazil/. 

- Když seš malej, nikdo tě nebere vážně! Taky tě nikdo neposlouchá! Ale já poslouchat musím! No není to uhozený?!

- Možná, trochu, ale s tím nic nenaděláš.

- Mluvíš jako můj fotr.

- To je mi líto. /David se zase posadil a pozoroval kocoura, jak špacíroval líně po zahradě. Pak se ho zeptal … /.

- Kolik je ti?

- Třicet a pět k tomu.

- Tolik? Až mi bude co tobě, budu o dvě hlavy vyšší než ty.

- A budeš mít červený porsche a jezdit po světě.

- Přesně tak! A nikoho se nebudu na nic ptát. A dělat budu jen to, co mě baví.

- A co tě baví?

- Tak, všechno, jen škola mě nebaví. Ta mě neskutečně sere! 

- Já z ní nadšenej taky nikdy nebyl. /Mezitím se jeho otec rozloučil se starým pánem a razil si to ke svému vozu/.

- Budu už muset jít.  

- Škoda, mohli jsme si začutat s merunou.

- Snad někdy příště, řekl, načež se s Davidem rozloučil a odešel.

Pak už jen ve zpětném zrcátku sledoval, jak si děda s vnukem přihrávají merunu z jedné strany zahrady na druhou.

…

- O čem ste si to tam spolu povídali, zeptal se Petra po pár minutách jízdy otec. /Spíše z dlouhé chvíle než že by ho to kdo ví jak zajímalo/. 

- Tak, o všem o čem si člověk jako já může povídat s malým klukem.  

A při tom tiše vzpomínal, jaké to bylo, když tím malým klukem byl on sám.