Rozhovor na jiné vlně …

 „Možná bychom mohli zpomalit, co říkáš.“ „Jsem všemi deseti pro, Adélo. Už mám toho běhání pořád za něčím akorát dost. A teď bych si docela rád sedl, dal si kapku vína a trochu si popovídal.“  Nějak se to sešlo. Udělají si páteční 

večer jeden pro druhého. Jindrovi padl squash. Jí odpadla jóga. Venku je pošmourno, a tak si otevřou víno a sednou si spolu na gauč. Jako za mlada, kdy ještě tohle dělali docela často a v závěru téměř vždy byla milostná chvilka. Z nich mají dvě děti. Terezu a Marka. Oba jsou pryč z hnízda. Adéle se někdy stýská. Ne že by byla stoprocentní máma. Ráda se tu a tam od této role odklonila. Měla pak i chůvu, aby se lépe mohla vyvíjet její kariéra. Dostala se ve svém oboru asi i díky tomu docela daleko. Ale je si vědoma toho, že to bylo a je něco za něco. Děti jí to občas vyčtou a nemá s nimi tak vřelý vztah, jaký by si představovala.

Jindra tohle neřeší. Je rád, že jejich děti nefetují, že jsou oba docela silní a odolní, že s nimi lidé okolo nemanipulují. Z jeho pohledu jim právě tohle dali tvrdší výchovou, méně vřelou, ale možná nějak více účinnou k tomu, čemu jsou vystaveni. Syn vystudoval ekonomku a jde v jeho šlépějích. Dělá byznys, ovšem zvolil si jinou komoditu. Chce si vyšlapat vlastní chodník slávy, vybudovat si jednou svou vlastní firmu. Tereza je architektkou. Zvolila si docela jinou cestu. Chtěla být módní návrhářkou, místo toho se stala „návrhářkou“ budov. Je někdy brutálně ostrá. Jakoby se chtěla zejména vůči své máti, jak sama někdy říká, vymezovat. Tak je ještě tvrdší, ještě ambicióznější, ještě více nekompromisní než ona.

Teď jsou se ženou doma sami. Mají vše, co potřebují. Mohou se zklidnit. Dopřát si nic nedělání. On se stal majitelem dobře fungující společnosti. Ona se stala respektovanou advokátkou s vlastní zajetou praxí. Peníze se jim v dostatečné míře hrnou. Když chtějí na hezkou dovolenou, ukážou si prstem na mapě, kde by je to zajímalo, a mohou se tam vypravit letecky byznys třídou.

„Viděla jsem zajímavý dokument, Jindro. O nějakém původním kmeni někde na exotickém ostrově. Nějak mě ti to zasáhlo.“

„Proč?“

„Ty lidi tam měli jen sebe navzájem. Své tradice, svou víru, škola byla altán o čtyřech sloupech, na sobě pouze aby zakryli intimní partie, a někdy ani to ne. Ale šla z nich přesto taková vyrovnanost, mírnost a snad i radost.“

„To se ti jen zdálo.“

„Kdepak! To nebyla hra pro oko. Mluvil tam nějaký jejich mudrc o tom, jak je důležité zachovat si vlastní zvyky, vlastní kulturu, jak to musí předávat z generace na generaci, aby si pod tlakem okolí nepřivodili vlastní záhubu. Jakoby cítili, že k ní spějí, že se tomu světu okolo neubrání. A mně ti z toho bylo nějak smutno. Cítila jsem za tím, že má ten člověk v něčem pravdu.“

„Jakou pravdu?“

„Pravdu o tom, že bychom měli před takovými lidmi sklopit hlavu. Ne si hrát na ty, co mají právo se jim do jejich života vpravit. Uzurpovat si něco, radit jim … není co.“

„A co když ano. Co když by jim to mohlo pomoct, někam se posunout.“

„Ale oni se nechtějí posouvat. Oni chtějí setrvávat. Zachovat si svou vlastní identitu. Jsou v permanentním kontaktu a v souladu s přírodou. Oni si tam dělají všechno sami. Nám i tu zahradu obstarává firma.“

„Ok, můžeš s jejím obstaráváním začít.“

„Nebuď sarkastický.“

„A ty nebuď labuť. Nikdy si nebyla naivní.“ 

„Jak jsem řekla, dotklo se mě to, jakoby ke mně promlouvalo něco z dětství. Ty to nechápeš, viď?“

„Adel, stalo se něco? Tohle nejsi ty! To si prošla nějakým osvícením nebo co?“

„Možná trochu. Fakt netuším. Je to zvláštní. Něco to ve mně probudilo. Nějaký jiný díl identity, nějaký archetyp, který v sobě máme asi každý.“

„Jakože já bych mohl začít lovit mamuty na prérii.“

„Divný spojení a mamuti dávno vymřeli, jestli to nevíš.“

„Tak fajn. Mohl bych tedy lovit slony. Jejich kly prý zvyšují sexuální apetit a dělají se z toho léky na potenci.“

„Vidíš, kam jsme se to dostali. Nepřijde ti to šílený?! Co nás tady zajímá, za čím jdeme, co poptáváme, aby to pak na opačném konci vnímali jako příležitost z chudoby. Zabít slona, tak inteligentní zvíře, jen proto, aby lidi na západě měli častější a kvalitnější erekci.“

„Adel, kam tím vším míříš?“

„Jen je mi z toho někdy na nic. Asi to přišlo i s věkem nebo já nevím s čím.“

„No to nevím, jestli to není spíš na psychoterapii.“

„Jsi někdy hrozný cynik, Jindro.“

„No tak to víš, jsem byznysmen.“

„A to znamená podle tebe co?“

„Krom jiného že držím pevně svou kolej. Co na ni nepatří, nebo mě to limituje, odhazuji. Tvrdě a nekompromisně.“

„Jo, v tom si dobrý. Proto asi taky máme to, co máme. Jenom to zbytečně nepřeháněj. Dnes už si snad můžeme dovolit na tu svou kolej vpustit i něco, co je jiné, co nás taky může někam zavést.“

„Kam jako. Třeba do prdele? Adel, vzpamatuj se! Vidíš jeden dokument a změní se ti málem osobnost!“

„Jen mi někdo ukázal něco, co mě oslovilo, co mě chytlo za srdce. Jsem ráda, že ho ještě mám. Že ještě docela nezkamenělo!“

„Vidíš, a tvoje vlastní děti o tom někdy pochybují.“

„Tohle si nemusel, Jindro! To je snad trochu tvrdé a nespravedlivé vůči mně.“

„Ani bych neřekl. Mám za to, že to víš a teď si tím něco kompenzuješ. Ale to si měla dělat dřív, než nám děti odešly z baráku.“

„Teď bych ti dala s chutí facku.“

„Věřím tomu. Ale já ti jen říkám do očí pravdu.“

„Svou pravdu!“

„Ok, svou, ale snad něčím podloženou. Jak dlouho jsme spolu? Pětatřicet let. To si snad tu vlastní pravdu vůči tobě mohu dovolit, nebo se pletu?“

„Jenže ty na mě nechutně útočíš. Jako bych byla nějaká mrcha, která se nestarala o své děti a ony odešly jen proto, aby byly z dohledu.“

„Spíš aby měly volnost a svobodu. A nečelily velkým nárokům, kterým byly vystaveni jen co nastoupily do školy.“

„I z tvé strany, pokud se dobře pamatuji.“

„Ano. Souhlasím. Nevycházím z toho o moc líp, ale nepřecházím na druhou stranu jako ty.“

„O čem to mluvíš? Já se ti tu s něčím svěřuji a ty to využiješ k tomu, abys do mě šil.“

„Nějak na to u tebe nejsem zvyklý, na tuhle meditativní polohu.“

„Jakou polohu?“

„Citovější. Adel, žijeme v nějakém světě, něco jsme přece oba od života chtěli. Většinu z toho jsme taky tvrdou prací získali. Máme dvě zdravý děti, máme hezký dům, svou vlastní zahradu, vlastní svobodu. Je vážně nutné, abychom to teď viděli kriticky jen proto, že někde daleko jsou lidi, kteří navenek nic nemají a ke všemu nic nepostrádají.“

„Možná proto, že v tom jejich světě je něčeho víc …“

„Čeho víc?“

„Ty to zase shodíš?“

„No nejspíš. Tak to řekni.“

„Sounáležitosti, pokory, lásky?“

„I kdyby! Život je něco za něco a všude jsou jinak poskládané hodnoty.“

„Ta tvoje technokratická přímočarost mě někdy děsí. Vždyť ty už mluvíš jako robot s umělou inteligencí.“

„Musím sám sebe chránit. Nežiju v džungli, žiju tady! A jak oba víme, je tu těch záludností někdy víc, než v lůnu divoké přírody.“

„Právě o tom mluvím. Jen jinými slovy.“

„Asi dnes večer jedeme každý po jiné koleji. Nepustíme si raději nějaký prima film na odreagování.“

„Proč ne. Máme Netflix. Něco vyber, já zatím připravím nějaké pamlsky. Máme přece plnou lednici.“ 

„Buďme za to rádi.“

Adel vstane, jde do prostoru kuchyně a z ničeho nic jí vhrknou slzy do očí. Jakoby mnohé bylo špatně a ona si s tím neví v daný moment rady. No nic, vrátí se ke své původní poloze. Zatrhne si nepříjemné emoce. To dokáže, vycvičila se. Proto může dělat svou práci a proto jsou možná její děti v pohodě dál od ní. Uvnitř se s tím postupně smiřuje.

Jindrovi záhy přinese jeho oblíbené jednohubky s kaviárem, s lososem a jinými ingrediencemi.

„Tak co, jsi zase zpátky, Adel?“

„Jasně, neboj se. Vše je v pohodě.“

„Tak to je super. Už jsem se fakt bál, že budeme muset ke specialistovi.“

Byla by mu dala pár facek. Místo toho se na Jindru mile usměje.