Rozhodla se odejít …

 Už prostě nechtěla žít sama, leč v přepychu. Byla nespokojená a neměla to ani komu říct. Nikdo ji neposlouchal. Každý kolem ní se zabývá jen sám sebou a tím, jak mít třeba něčeho ještě víc, nebo jak se mít líp. Uzavřená komunita 

satelitu. Každý řešil převážně své starosti. 

Svou rodinu, své rodiče, sourozence, starší ségru, která žije s nimi, ty všechny má na opačném konci republiky v jedné malé obci, kde vyrostla a strávila tam léta do své dospělosti. Pak chtěla něco poznat, něco zažít. Lákala ji Praha. Vystudovala VŠE, zamilovala se a záhy na to se i vdala. Na svou kariéru v oboru finančnictví rezignovala. Manžel si přál mít ji doma. Děti nemá. Příroda nebo co ji to nedopřála. Chtěla nějaké dítě adoptovat, s tím ale nesouhlasil Petr. Tedy ještě donedávna, dokud mu nepoložila nůž na krk. Jenže i to si pak rozmyslela. Jak by to fungovalo mít doma dítě, pakliže si to ze srdce nepřejí oba. Nechápala to. Byla by čekala, že ji opustí. Nemůže mu dát syna, dceru, nic. Ale Petrovi to zdá se nevadí. Alespoň se o tom nikdy nezmínil.  

Jako obvykle přišel Petr z práce domů téměř se setměním. Dala mu teplou večeři a sedla si proti němu. Jen tak ho pozorovala. Ani si po celém dni neměli co říct. Věděla, že chce mít po dvanácti hodinách práce hlavně klid. Ne něco řešit, nebo odpovídat na otázky. To bylo to poslední … a ona ho nikdy nechtěla vytočit. Tak žili „spolu“ v přepychu a luxusu, kde bylo navenek vše tak, jak mělo být.

„Petře, potřebuju ti něco říct.“  

„Nepočká to?“

„Myslím, že ne. Ale mohu počkat, až dojíš.“

„O co jde?“

„Jde o to … že chci odejít.“

Petr se na ni podíval. Napil se vína. Byl pořád v klidu, zjevně hned nechápal, co těmi svými slovy skutečně myslí.

„Hned bych ale chtěla předeslat, že v tom není nikdo třetí.“

„Jasně a jako o čem to teď mluvíš? Asi ti nerozumím.“ 

„Mluvím o tom, že tady s tebou končím!“

Petrovi zaskočilo. Podíval se na svou ženu. Konečně to chytil. Mlčel a ani se nehnul. Přes délku stolu se na sebe dívali. Ticho k zešílení pro ni.

„Jak jako končíš?“

„Zkrátka se chci rozejít.“

„Děláš si legraci?“

„Ani v nejmenším.“   

Napila se vína, čekala smršť slov a něčeho, co si ani nedokázala představit. Petr ale dlouho seděl a neřekl a neudělal vůbec nic. Vnímala i v ten moment, jak se sobě vzdálili. Jak se během těch let i ve společné domácnosti odcizili. Co ví, Petr ji nikdy nebyl nevěrný, nikdy neřešili nějakou zásadní kolizi, když pomine dítě a adopci. Okolí je mělo za harmonický příkladný pár kde je vše tak, jak by mělo být. Mnozí jim to i neskrývaně záviděli. Páni, takového chlapa doma mít. Úspěšný, hezký, charismatický, chytrý, empatický … o tom posledním měla pochybnosti, ale budiž. Kamarádky jí vlastního muže vychvalovaly a ona mívala někdy pocit, že by ho i chtěly sbalit, kdyby neměly zábrany. Jedna z nich si i dala říct a rozhodla se nějaký pokus o Petra uskutečnit. Alespoň ho mít jeden den v posteli, jak se pak dozvěděla o jejím přání z druhé ruky. Co ví, tak neuspěla, protože z těch ód, které na Petra pěla, se posléze staly pomluvy.

„Ty mi tady jen tak téměř po patnácti letech soužití povíš, že mě opouštíš? Rozumím tomu správně? Jen se chci ujistit, jestli neslyším nějaké bludy nebo jestli nejsem příliš unavený nebo opilý. Ale vypil jsem sotva dvě deci.“

„Už takhle dál žít nechci.“

„Jak takhle? Copak ti tu chybí? Na tu adopci jsem přistoupil. Tys o tom přestala z ničeho nic mluvit.“

„Nebylo by to z lásky. Tvoji myslím. Jen by si splnil mé přání, ale to je málo na takové rozhodnutí. A nejde pouze o tohle. Je toho víc.“

„Aha. Tak povídej, ať se něco konečně dozvím. Dávám ti snad málo svobody? Nemůžeš si něco dovolit? Máš tady malý prostor pro dýchání, pro svou seberealizaci?“

„O jaké seberealizaci to mluvíš?“

„Já nevím. Všechno ti tu je k dispozici. Dům, zahrada … lze tu snad dělat spoustu věcí.“

„Ano? A jakých?“  

„Fajn, jestli je problém v tom, že nemáš práci, tak si tedy nějakou najdi.“  

„Kde by mě asi tak vzali po tolika letech v domácnosti? Ty tomu vážně nerozumíš?“

„Čemu mám rozumět?“

„Že nejsme šťastní.“

„Mluv za sebe, prosím. A život, promiň, když dovolíš, není o tom být stále šťastný. Nejsme snad malé děti, abychom toto od života očekávali. Prostě žijeme, existujeme, budujeme … nebo je ti to tu malý?“

„Děláš si legraci? Myslíš, že o tohle mi jde? Mít něčeho ještě víc? To mě máš za úplnou slepici?! Podívej, kam jsme se po patnácti letech soužití dostali. Vůbec si nerozumíme. Mluvíme spolu, ale každý o něčem docela jiném.“

„No já mluvím k tomu, že chceš zmizet.“  

„Ano, ale tvé komentáře jsou úplně mimo výseč.“  

Prudce vstala, bouchly v ní saze. Chvíli nevěděla, co má dál říct. Copak to vážně nechápe?

„Tak hele, já už to tu prostě takhle dál nevydržím. Chci zpátky domů k našim!“

„Téměř ve čtyřiceti? To myslíš vážně?!“

Petr vstal taky. Už to vypadalo, že vezme něco do ruky a hodí to na zem nebo rovnou po ní. Stáli tam a chodili kolem sebe jako dva souputníci v kleci. Ani neměl kdo je rozsoudit. Museli to udělat oni sami.

„Prostě to tak cítím.“

„Ty to tak cítíš?“

„Proč ta ironie? Máš potřebu mě shodit?“

„Na to si vystačíš!“

„Teď mě nepřeválcuješ!“

„Kdo tě tu válcuje? O čem to sakra mluvíš?“

„O tom, že zatímco ty pracuješ, rosteš, tak já tu krním, místo abych dělala třeba totéž. Blbá nejsem! Pro tohle mě rodiče nevychovali, abych byla puťka domácí, chápeš?“

„Že ti to tak najednou vadí.“

„Není to najednou! Jen jsem ti chtěla být po vůli. Moje chyba! Tohle člověk prostě nemá dopustit. Nechat se tak zazdít!“

„Kdo to z tebe mluví? To si snad byla na nějaké terapii?“  

„Zatím ne, ale možná se na ni velmi brzy vypravím, abych zjistila, jak a kde nanovo začít. Musím pryč nebo se tu udusím.“

„Jee, to jsou kecy. Jako z telenovely.“

„No jo, tvé ego zase hraje symfonii. Mysli si, co chceš. Měj si mě třeba za blbku, který se splašily hormony. Zítra se sbalím a mizím!“

Petr k ní přistoupil blíž. Už to vypadalo, že ji jednu rovnou vlepí. Zíral na ni a držel se, aby ji nechytil pod krkem a nepřitlačil ke zdi.  

„Neser mě, Lenko! Takhle se věci neřeší. Zůstaneš tady! Rozumíš?!“

„Ne, Petře. Už ne. Já chci prostě pryč.“

Řekla to tak klidně a vyrovnaně, že tím Petra totálně uzemnila. Vůbec nebyl schopen nějaké smysluplné reakce. Sedl si a díval se do podlahy. Pak pohlédl rezignovaně na ni. 

„Ok. Tak si běž. Jestli to tolik chceš. Ale hračka na hraní nejsem. Když se to stane, dveře sem ke mně budeš mít nadobro zavřené.“

Opáčil se stejně klidným tónem, ačkoliv v něm vřely emoce a působil spíše jako sopka před výbuchem.

Další den dopoledne, kdy už byl Petr zase v práci, jela ve svém voze po dálnici. Zastavila si u benzinky. Potřebovala silnou kávu. Do té chvíle držela emoce na uzdě, ale jen co se skutečně zastavila, seděla u stolu a pozorovala nepřítomně dění kolem, začaly jí téct z očí slzy. Podívala se na mobil, jestli jí Petr nedal něco vědět. Ani slovo k předchozímu dni. Všechno se v ten moment jevilo definitivní.

…

Po půl roce odloučení se k sobě vrátili. Chyběli si. Víc, než si dokázali připustit. Asi i to byl projev lásky, na který si museli přijít. Možná i proto jí nebyl Petr nikdy nevěrný. Možná i proto nepotřeboval nutně mít s ní děti. Měl ji. Byl spokojený. Jen si nevšiml, že jeho žena není.