Reklamní akce

Blížilo se léto, a to je období, kdy mě to pravidelně táhne někam mimo město, kde žiju, pracuju a vůbec dělám řadu věcí, které mě až tak nebaví a které pro mě osobně často postrádají jakýkoliv smysl. Nejsem v tom sám.Většina těch 

... mě naprosto neznámých lidí jsou na tom stejně, ne – li v některých případech ještě hůř, a já se sebe kolikrát ptám, jestli je to stejně štve jako mě.

Kupříkladu teď! Na vstupních dveřích panelového domu uprostřed sídliště, kde již léta bydlím, visí petice, která má zabránit výstavbě velkoobchodu. Samozřejmě jsem ji podepsal, vědom si toho, že to stejně nebude mít pražádný efekt, že támhle někdo někoho podmázne, zaplatí mu dovolenou třeba na Kanárských ostrovech nebo ski pas a ubytování v Alpách a dříve nebo později tam ten velkoobchod mezi paneláky a jinými betonovými mauzoley stát bude, ať se nám to líbí nebo ne.

„Vážení spoluobčané, je to ve Vašem zájmu, aby zde vyrostlo nové obchodní centrum, přinese vám to řadu výhod, o nichž dnes třeba ještě nevíte.“ Tak právě tyhle bláboly kravaťáků mě neskutečně zlobí a ještě více mě zlobí, že já ty bláboly musím poslouchat, protože jsou slyšet z tlampačů i přes zavřené okno mého pokoje. A to jsem se zrovna díval na Felliniho film Sladký život. V konfrontaci s tím mě ten užvaněný floutek na ulici připadal směšný, ale především nebezpečný. On totiž těm svým bezuzdným kravinám, kterými zahlcoval prostor kolem sebe, nejspíš i věřil.

Co proti tomu obyčejnej člověk jako já může dělat? Může třeba vyjít na ulici a tam dát tomu páprdovi přes hubu. Riziko, že mě vzápětí odvezou na policejní stanici, mi ale za to nestálo. Taky bych mohl vzít šutr a nepozorovaně ho hodit do toho tlampače, který si tiskl k ústům. To se mi ale zdálo zbabělé. Taky jsem se mohl sebrat a někam zmizet, ale jaký by to mělo smysl. Tak jako tak bych se dříve nebo později musel vrátit. 

Ten člověk řval do toho tlampače snad hodinu a mě vážně docházela trpělivost. Místo toho, abych si v klidu vychutnal Felliniho film, musel jsem poslouchat slaboduché bláboly slaboduchého žoldáka. A lidi tam před ním v hloučcích stáli a poslouchali ho a nejspíš tam byli i tací, co s ním byli zajedno. Napadlo mě, že si tam své přívržence ten floutek třeba i sám přitáhl - víme přece jakých podlostí jsou někteří lidé schopni, jen aby prosadili svou. Nebo to byli ti přívrženci víkendového turismu napříč regály velkých obchodních řetězců. Ano i takoví jsou, ale jak říkala moje babička, proti gustu žádný dišputát. Když to někoho baví … .

Situace dospěla tak daleko, že jsem se v jednu chvíli neudržel, otevřel okno a na toho hejska zplna hrdla zařval, aby už konečně držel hubu, aby si sbalil ten svůj tlampač a šel hulákat někam jinam. Jenže ten mizera mě vůbec neslyšel. Ani ty lidi, co tam stáli, mě neslyšeli. Civěli stále týmž směrem na toho bezmála dvoumetrového páprdu s barytonem v hrdle a já si v tom okně připadal jako naprostý a bezmocný idiot.

Zavřel jsem okno, sedl si ke stolu a snažil se dokoukat na laptopu puštěný Felliniho film. Byl skvělý. I přes to všechno kolem se mi zdál skvělý. Vždyť i díky němu jsem se zhruba po patnácti minutách a po pár skvělých sekvencích a stejně skvělých dialozích nad toho páprdu dokázal povznést a říct si, že mi nestojí za to, abych se kvůli němu jakkoli rozčiloval. Ulevilo se mi. A jen co film skončil, postavil jsem se k oknu, abych zmonitoroval situaci.

Hloučky lidí se rozcházely, tlučhuba právě nastupoval do černého mercedesu, diskusní fórum bylo zkrátka u konce. Zaplať Pánbůh, řekl jsem si. Zbyla jen hromada papírků /zmačkaných potištěných letáků/ na přilehlé betonové ploše, které se vzdouvaly ve větru. Napadlo mě, že bych si mohl zajít do nedaleké hospody a spláchnout svou zahořklost točenou dvanáctkou. Nebo jít ven a celý ten binec vlastníma rukama uklidit, bez ohledu na to, že mi nikdo nepoděkuje a spíš budu všem jenom pro smích. Nebylo by to poprvé, ale neměl jsem tu potřebu tohle udělat, a tak jsem se natáhl na postel a pustil se do rozečtené knížky. Byl to soubor povídek různých autorů a některé z nich byly opravdu dobré. Rozhodně lepší než cokoliv z toho, co hlásal ten hejsek za mými okny.

Hned druhý den jsem odjel na víkend na chatu a uvědomil si, že by bylo fajn tam zůstat, najít si pro sebe vhodnou práci a žít blíž přírody, blíž lidí, kteří si jí váží. Kteří si váží sami sebe a docela obyčejných věcí. Třeba toho, že mohou něco užitečného dělat na zahrádce a ráno poslouchat, jak zpívají ptáci.