Procházel se, slunce svítilo, ale zkraje podzimu už cítil chlad, který mu nebyl nepříjemný. Naopak vnímal jeho svěžest a těšil se z něj, z toho, že na trávě je jinovatka, že vzduch krásně voněl. Cítil radost i smutek současně. ..
Bylo to rozpoložení, které znal, ale v ten moment jako by šlo dál do všech stran a do větší hloubky než kdy dříve. Vnímal sebe i to kolem s určitým až blaženým klidem. Pozoroval, díval se a vše jakoby ho plnilo energií, kterou potřeboval pro těžší chvíle. Necítil se jako jindy sám, přestože fyzicky sám byl. Viděl děti na bicyklech, dva kluky, kteří hráli badminton, pak pány co dělali novou fasádu na domě a zjevně je to docela těšilo, viděl pána, co hrabal trávu a jeho paní, která opodál cosi dělala na záhonu, a ve všem spatřoval něco, co mu působilo neobyčejné potěšení. Skoro pro něj někdy neskutečný pocit a moc si přál udržet si ho, nedovolit nikomu a ničemu to zvrátit. Vnímal, že je v tom trochu sobec, ale že i to člověk někdy být musí … aby vyrostl, aby pak obstál před druhými, před sebou, před těmi, kteří by ho třeba chtěli srazit do kolen.
Šel dál tak nějak bez rozmyslu, neměl cíl, jen si užít každý krok uprostřed volné krajiny. Ocitl se na svahu a všude samé trojlístky, snad nikdy dřív jich neviděl tolik pohromadě, bylo to krásný. Zastavil a díval se pod sebe a mezi tím množstvím našel ten jiný – čtyřlístek jeden a pak za chvilku ještě druhý. Schoval je pečlivě do kapsičky, ale pak si to rozmyslel a nesl je v ruce, když se vracel zpátky. Jako vzácnost, kterou nechce ztratit.
Sešel z kopce a dole rostla lípa. Jeden kluk na ní lezl. Pozoroval ho. Byl by se k němu hned přidal, ale nešlo to. Třeba sám někdy, to ano, ale takto by to působilo divně, jako onehdy, když šěl tou samou cestou a na louce ze všech stran uzavřené od civilizace, udělal ze stráně kotoul a pak druhý a třetí a čtvrý a pak to doválel sudy a cítil se šťastný. Systém na něj nedosáhl. Bylo volný, svobodný uvnitř.
Kluk když vylezl nahoru, sedl si na větev a shlédl dolů. Vyplázl na něj jazyk, troubelín, a dal mu na srozuměnou své přání, aby zmizel. Bylo mu vyhověno. Šél dál, už se blížil k domu, kde pro tu chvíli bydlel. Přímo před ním bylo pískoviště a stará hrušeň. Sedl si a díval se, zase jen tak nečinně. Vše jakoby se zastavilo, i tok myšlenek.
Jen co přišel do bytu, uvařil si čaj z bylinek. Vnímal ticho svého pokoje, světlo žárovky a stín od ní na stěně. Vnímal vůni z kuchyně a hlasy od sousedů a dopadající kapky na parapet. Jen to vnímal a pouštěl to k sobě jako melodii toho či onoho skladatele. Padla na něj únava, umyl se a zalezl si s knížkou do postele. Nikde nikdo, jen on sám za sebe, na začátku jako učeň a to mu není dvacet, ale víc než čtyřicet. Není to snadné a někdy se mu chce brečet do polštáře. Ještě na chvilku vstane a na kytaru si zahraje své oblíbené melodie. Brnká jen tak tiše pro sebe. Vždy to tak bylo, vždy to tak měl, nikdy nehrál pro publikum, a když ho k tomu někdo přiměl, bylo to spíš trapné. Hrál pro sebe, trochu zahleděně, ale kdyby ho přece někdo slyšel, možná by se zaposlouchal, zastavil a podíval se, kdo že to je ten anonymní pěvec, jehož nikdo nezná, a když jde, často se za ním nikdo ani neohlédne. Neviditelný muž jakoby jdoucí po laně vrávoraje ze strany na stranu doslova jako na houpačce. Doprava doleva, nahoru, dolů a tak pořád dokola …. kolotoč vzpomínek, který někdy zatemňuje mozek i duši kluka, chlapce, dospělého muže.
Od kytary zamířil na balkón. Bylo dopoledne teprve a on měl pocit, že se blíží noc a západ slunce. Únava z emocí a všeho …. Sedl si a díval se jen tak před sebe na kopce, na rozhlednu, kam chodíval jako malý kluk na sáně a na lyže. Cítil blížící se zimu, ale babí léto bylo ten rok pro něj z mnoha důvodů krásné. Asi nikdy ho nevnímal všemi smysly tak silně, tak intenzivně.
