Přímost a upřímnost se vyplatila

„Tak co, budeme doma nebo se někam vypravíme?“ „Jak chceš ty. Můžeš to i naplánovat.“ „To snad nebude potřeba. Prostě bych jen ráda někam vyrazila a trochu se odreagovala.“ „Ok. Kino, divadlo, restaurace nebo příroda?“ "Asi bych dnes 

ráda někam unikla.“

„Fajn. Vezmeme kola a zajedeme k rybníku se vykoupat.“

„Bezva, to beru. Dobrý nápad.“

Tonda. Věk pětatřicet. Postava atleta. Profesí učitel tělocviku na základní škole. Atraktivní týpek, jehož svádí kde která žena.

Jitka. Věk šestatřicet. Inteligentní, atraktivní, má také vystudovaný peďák. Od učení ale sběhla. Je kulturní referentka. Zatím bezdětná a svobodná. Tonda se k tomu požádat ji o ruku stále nemá.

Nasnídají se a v deset hodin už sedí před bytovkou na kole. Tonda si tu a tam potřebuje dát do těla, ale dokáže se chovat jako gentleman. Na svou přítelkyni vždy někde počká. Na pár místech si udělají selfíčka. Jitka si přes týden užije společnosti lidí dostatečně, tak oceňuje, že jsou chvíli sami dva.

U rybníka se svléknou do spodního prádla na malém dřevěném mole, u něhož je přivázaná i malá loďka.

„Škoda, že si ji nemůžeme půjčit. Mohla by to být prima romantická chvilka.“

Drží v ruce zamčený řetěz a zkouší, jestli to nejde rozdělat.

„Já se chci v prvé řadě vykoupat.“

Voda je jedním slovem skvělá. Záhy leží na mole a opalují se. Tonda učiní náznak ke sblížení. Jitka ho nekompromisně odpálkuje.

„Ne, ne, zlato. Musím ti něco říct.“

„Nepočká to? Nechce se mi teď něco řešit.“

„Budeš muset. Sorry.“

Tonda by někdy přivítal větší díl náklonnosti. Je muž v plné síle, má své potřeby. Copak to Jitule nedokáže pochopit.

„Jak dlouho jsme spolu?“

Jitka tu otázku položí s jasnou předzvěstí nějaké další debaty.

„Tuším, že pět let. Nebo víc?“

„Šest a půl.“

„Aha. A proč o tom mluvíš?“

„Protože bych ráda věděla, co s námi dál bude. Jaké mám nebo máme možnosti.“

„Možnosti? Někam tím směřuješ?“

„Přece víš, kolik mi je. Biologický věk má u žen své limity. Coby tělocvikář bys to měl vědět.“

„Jasně. Chceš mluvit o nás, o rodině, o dětech. Právě dnes, když je tak krásně a mohli jsme …“

„Nejde si donekonečna jen užívat. Volně, svobodně, nezávazně a hlavně bezpečně, že!“

„Co se děje?!“

„Chci dítě! Ty ne?“

„Ale jo, samozřejmě. Přece jsme o tom už dříve mluvili, že někdy, výhledově.“

„Taková odpověď mě už dnes neuspokojuje.“

Tonda se ocitá na tenkém ledě a ví to moc dobře. Sedne si a dívá se jen tak před sebe. Jitka mu položí svou dlaň na záda a pak mu sjede na zadek.

„Chceš si mě vůbec někdy vzít?“

„Ale jistě … někdy určitě. Přece víš, jak to mám nastavené.“

„No právě, ale mně to už takhle úplně nevyhovuje.“

Jitka si sedne a hraje si s nehty na noze. Tonda ji hladí záda a sjede niž k dolní části plavek. Jitka sebou škubne a dá mu najevo, že není ta správná chvíle. Na intimnosti ať honem zapomene.

„Chci se posunout, Tondo. Takhle to dál nepůjde.“

„Kam posunout?“

Je tak natvrdlej nebo to jen hraje. Někdy vážně neví, co si má o Tondovi myslet.

„Dobře, tak tedy znovu a na rovinu! Mám nejvyšší čas otěhotnět.“

Oba se v ten moment dívají stejným směrem. Možná myslí i na to samé. Jedné noci se v tom rybníku oddávali tomu nejintimnějšímu. Tenkrát ještě měli na všechno dost času.

„Tondo, nechci tě násilím do ničeho tlačit. Chceš-li být dál volný, tak mi to řekni. Já se podle toho budu muset zařídit.“

„Jak zařídit? To zní jako vyhrožování.“

„Pouze to konstatuji. Oba jsme svobodné bytosti. Oba máme právo na svá vlastní rozhodnutí. Já i ty.“

„No dobře, ale to snad ještě neznamená, že se musíme rozejít.“

Dívá se na Jitku a čeká, co mu odpoví. Přece se milují, přece to neskrečují. Proč to tak hrotí?

„Já se rozejít nechci, ale znovu! Být prvorodička v šestatřiceti je hrana a za ní už narůstají rizika, která mohou být pro mě i pro dítě nebezpečná.“

„Tys byla teď někdy u gynekologa?“

„Ano, byla.“

„Takže to on tě naočkoval!“

„Jaký naočkoval?! Prostě mi sdělil fakta! A ta jsou daná. Navíc jsou v mé genetické linii těhotenství dost riziková.“

„Fajn, Fajn!“

Přeruší Jitku a chce chvíli ticha. Takhle se nechat zahnat do kouta. By panu doktorovi nejraději pěkně poděkoval.

„Tondo, z čeho máš takový strach? Nechceš se vázat? Nechceš být snad táta?“

„No upřímně se na to ještě necítím docela.“

„Aha. V tom případě ale nevím, jak a co dál s náma.“

„Super, vybalit to na mě takhle z čista jasna!“

„A co mám jiného dělat? Čekala jsem, že s něčím přijdeš ty sám. Jenže to bych se nedočkala.“

„Moc velké iluze o mně nemáš.“

„Jsem realistka a znám tě už dost dlouho, abych věděla, že sňatek není tvoje priorita.“

„Především je to jen formalita.“

„Jen formalita?!“

„Ano. Spousta lidí žije spolu jen tak a klape jim to víc, než když tomu předchází honosná svatba.“

„Mně by stačila obyčejná. Ale vidím, že s tebou se ani té nedočkám. No nic, k tomu nelze nikoho přemlouvat.“

Jitka se začne oblékat. Ta tam je příjemná pohoda.

„Víš, ty si můžeš pořídit potomka, i když ti bude šedesát, ale my ženský to máme prostě jinak. A nemůžeš ode mě čekat, že já ty své biologické hodiny budu kvůli tobě ignorovat.“

Tonda vstane z mola. Sleduje Jitku. Je to prima holka, do které se na první pohled zamiloval. Nechce, aby mu zmizela ze života. Neví, co má v ten moment dělat.

„Ode dneška už antikoncepci nebudu brát.“

„Ok.“

„Jaký ok?“

„Prostě ok. Má-li se to stát, tak nechť to za nás rozhodne příroda.“

Líbne Jituli a skočí záhy ještě do vody. Konečně se dokáže zase odreagovat.

„Víš, že jsi alibista!“

„Asi jako každej chlap.“

Hned je o něco líp oběma.

…

Chlapa musíš tu a tam popostrčit, to se nedá nic dělat, řekla Jitce matka, když s ní na toto téma hovořila. Tak to prostě udělala.