Posezení před dojezdem

Zastavil na kole u jedné restaurace, kterou vždycky míjel. Ještě se dalo sedět venku, možná poslední víkend, kdy to tak letos bude, napadlo ho. Rozhodl se, že to využije a dá si ještě pivo. Ani netušil, že tam disponují samotočem.

„Můžu?,“ zeptal se u jednoho stolu.  

„Jistě, posaďte se,“ řekl muž v cyklistické bundě. „Odkud jedete a kam máte namířeno?“

„Vyjel jsem si na zdejší vrchol. Tam jsem si dal pauzu a teď už mířím domů kousek odtud.“  

„Pořád je ještě docela teplo, že jo. Tady moje žena chtěla péct odpoledne buchty. Tak jsem jí řekl, při takovém počasí žádné buchty! Vyrazíme někam na kole! V našem případě teda míním elektrokolo. To víte, máme už nějaký pátek, tak jdeme v tomhle trochu s dobou.“  

„V pohodě. Vy máte nárok.“

„Dáme ještě jedno?,“ otočil se muž k vedle sedící ženě.  

„Dáme ústupové. Tak říkáme poslednímu pivu na cestu, víte.“

„To si budu pamatovat. Ústupové pivo, to zní fakt dobře,“ odpověděl. Muž mezitím vstal a šel pro pivo do útrob restaurace. Žena ho s trochou lítostí sledovala, jak mu chvíli trvá, než se rozejde.

„Manžel byl vášnivý cyklista. Teď už musí opatrně. To víte, je mu přes sedmdesát.“

„Nevypadá.“

„Hodně sportoval. Na tom svém silničním kole najezdil pěkných pár stovek kilometrů. Vedl i cyklistický oddíl. Závodil v různých regionálních přeborech. No a teď závodíme spolu. Trochu se navzájem hecujeme.“

„Vy jste odtud?“

„Nedaleko. Z Koberova. Ale před tím jsme žili v Liberci. Manžel odtamtud pochází a měli jsme tam práci. Teď jsme už oba v zaslouženém důchodu.“  

Manžel mezitím přinesl sobě i své ženě pivo a ťukli si spolu. Byl na ně hezký pohled. Šla z nich pokora a mírnost. Takové to něco, co má někdo v sobě. Jako má zase jiný dravost a sebestřednost.

„Páni, šmakuje. Já tady ten místní Rohozec mám docela rád.“

„Nápodobně.“

„Jezdíte na kole hodně?,“ zeptal se ho muž s upřímným zájmem.

„Co bydlím zde, tak ano. Zrovna nedávno jsem si vyšlápl na Labskou boudu.“

„Tak to já už bych si netroufl.“

Bylo znát, že to pána trochu štve. Paní v klidu seděla a užívala si pohled do okolí. Působila velmi spontánně a nenuceně. Povídali si pak další půl hodinu o všem možném. Řekli si i pár místních receptů. Dozvěděl se, že paní pracovala v kantýně, ve šroubárně, na brzdových systémech, musela se posléze naučit i s počítačem, aby nedostala výpověď. Mluvila tak skromně, téměř měl pocit, že se lehounce stydí, že její práce neměla z pohledu sociálního větší „úroveň.“ Dal ji dostatečně najevo, že on na něco takového kašle, že tohle pro něj vůbec není podstatné. Naopak si u něj paní získala ještě větší sympatie.  

„My žili dost obyčejně. Manžel ani já jsme neměli kdoví jaké ambice.“

„Můj svět se točil hodně kolem sportu a tam pro mě byla vždy důležitá jedna zásadní věc – fair play. To jsem pak aplikoval obecně i v životě. Ne vždy se to ale vyplácelo.“

„O tom něco vím také,“ odpověděl.   

„Víte, něco vám řeknu, pane. Já už s nikým nebojuju, nevedu s nikým žádné diskuse, tím spíš ne o politice. Jednak mě to nebaví, a jednak je to pak vždycky boj na ostří nože, který nikam nesměřuje.“   

„Souhlasím,“ reagoval pohotově a důrazně. „A víte, co si myslím. Že dnes víc než kdy jindy platí, že moudřejší nechť ustupuje. Mě už ten boj s kýmkoliv o cokoliv taky nebaví. Naopak mě vytáčí někdy do vrtule.“

Sice to řekl tak, jak to řekl, nicméně tušil a věděl, že on ještě bojovat o leccos bude muset, a to mu kalilo někdy radost z běžných věcí, z běžného všedního dne. Ten pán a ta paní měli zjevně v určitém směru dobojováno a užívali si společného života po svém.

„No nic, my už budeme muset, ačkoliv se nám příliš nechce. Čeká nás ještě deset kilometrů, tak ať to stihneme, než se setmí,“ řekl pán a hledal v kapse na zádech peněženku.

„Škoda té cukrárny, že byla zavřená. To je takové to moje, když někam vyrazíme, dát si někde kávu a zákusek,“ přidala k dobru paní.

„Dáme si tvůj koláč u televize.“

„Pakliže v ní něco zajímavého bude.“   

„Hádám, že spíše ne,“ utrousil lakonicky muž. 

„Možná tomu novému prostě jen oba nerozumíme,“ řekla paní a usmála se smířlivě. Její manžel pokrčil odevzdaně rameny a myslel si zjevně svoje. Zdálo se, že ti dva spolu prožili hezky a harmonický život. Ale co mohl na druhou stranu vědět. Každopádně bylo fajn si to alespoň myslet a vnímat, co z těch dvou lidí vyzařuje.   

„Je čas, nebo se za světla domů opravdu nedostaneme,“ zavelel pán a šel zaplatit útratu do restaurace. Dal si pak ještě malé pivo. Bez těch dvou lidí, kteří mu tam dělali společnost, už to ale nebylo ono.