Pošetilá jízda

Pršelo. Všude panoval nehybný klid. Byl jsem sám uprostřed vsi a stál před domem prarodičů. Klíč byl jako tenkrát schovaný pod rohoží. Odemkl jsem dveře a vstoupil dovnitř. Pohled na zrezivělá vyhaslá kamna, na stoličku, na níž ..

... jsem sedával a strouhal brambory, na fotografie připomínající minulost a život mých předků, na stůl, u něhož se neděli co neděli sedávalo u oběda a povídalo se nebo jen tak mlčelo v tichém souznění se všemi, pohled z okna do zahrady, na dvůr, kde jsme s bratranci hrávali fotbal, a děda hartusil, že mu tou merunou všechno zničíme … . Bylo zvláštní vidět to všechno po těch letech, která jsem strávil na opačném konci republiky.

V obývacím pokoji jsem si lehl na gauč a díval se do stropu. Po třista kilometrech jízdy v autě na mě padla únava. Probudil jsem se po dvou hodinách. Dostal jsem chuť na kafe nebo na čaj, ale nic z toho v domě, který býval dřív plný pamlsků, nebylo. Zašel jsem tedy do protější samoobsluhy koupit si něco k jídlu a pití. I po letech jsem hned věděl, kam šáhnout. Vrátil jsem se, uvařil si čaj, k němu si dal čerstvou housku a kousek čokolády. S ní v ruce jsem pak vyšel na půdu. Tu půdu, kde jsem zkusil svou první cigaretu, kde jsme si s bratranci stavěli ze svázaných kostek sena bunkry, kde jsme se z okna strefovali vzduchovkou do letících ptáků /nikdo z nás žádného netrefil/, kde jsme si prohlíželi společně a někdy i sami lechtivé časopisy, kde jsme tu a tam i přespali, abychom zažili pravé chlapecké dobrodružství. Byly to vždy pocity radosti a bezstarostnosti. Pocity kluků, kterým pro tu chvíli nic neschází.

Půda byla plná pavučin, místy byly díry ve střeše. Jimi jsem se díval do modré oblohy. Ticho narušovalo jen kokrhání slepic. Zatuchlý vzduch, špína a nepořádek mě za chvíli přiměly vyjít z domu na dvůr. Sedl jsem si na lavičku u venkovního grilu, v němž jsme mnohokrát opékali chycené pstruhy nebo jen plátky brambor, kterých vždy bylo dost. Oplocená zahrádka naproti, kde babička pěstovala ovoce a zeleninu, byla zarostlá metr vysokým plevelem. Najednou jsem ji viděl, jak se tam sklání a jak sbírá slimáky z hlávek salátů, jak češe rybíz a angrešt, z něhož pak udělala džem nebo ovocnou šťávu. Pohled na tu pustou zahrádku oplocenou vysokým plotem, aby se tam nedostaly slepice, pohled na vedle stojící polorozpadlou psí boudu Rexe, který jednoho dne utekl a už se nevrátil, veselý nebyl. Možná i proto jsem si kladl otázku, proč jsem na to místo přijel. Co tam dělám?  Jaký to má vlastně smysl? 

Vydal jsem se přes celou republiku, aniž by o tom kdokoliv věděl. Prostě jsem měl potřebu a chuť se po letech podívat někam, kde jsem vyrůstal a jako kluk tam trávil spoustu času. A když už jsem tam jednou byl, tak jsem si z toho chtěl něco vzít, něco si odvézt sebou. Nic hmotného, jen tu atmosféru prostoru, kde jsem býval coby kluk docela šťastný.

A pak jsem si vzpomněl na dědův motocykl. Vždycky stával v garáži a jako kluci jsme na něm jezdili po vsi. Šel jsem se do garáže podívat. Bylo to neuvěřitelné, ale ten motocykl tam stál a zdál se na první pohled docela v pořádku. Koukl jsem do nádrže a byl v ní i benzín. Že by táta, odpůrce motorek, se staral, že by on na motorce jezdil. Nějak jsem si to nedokázal představit. Sesadil jsem motocykl ze stojanu a zkusil ho nakopnout. Motor naskočil a já záhy frčel jako o závod napříč vesnicí.

Dojel jsem k fotbalovému hřišti. Právě probíhal zápas místního dorostu. Sledoval jsem obličeje okolo stojících a pátral, jestli některý z nich nepoznám. A zároveň jsem měl obavu, aby někdo nepoznal mě. Jak bych vysvětlil, proč tam jsem a co tam dělám? Že jsem si vyrazil na výlet napříč republikou, jen abych zavzpomínal na minulé časy? Dotyčný by mě měl nejspíš za blázna. Z dálky jsem pak slyšel zvuk kostelních zvonů. Bylo to jako vábnička, a tak jsem se tím směrem na motocyklu vydal.

Z kostela vycházely hloučky lidí. Sledoval jsem, jak jedna část jde na přilehlý hřbitov a druhá do protější putyky. Nechtělo se mi tam ani tam, ale k hrobu svých prarodičů jsem nakonec zašel. Chvíli jsem postál, zavzpomínal a poděkoval. Za vše, co mi do života dali a za to množství hezkých vzpomínek, které jsem na ně měl. Za chvíle, které jsem s nimi strávil a za to, že jsem i díky nim někam patřil. Co je strom bez kořenů a co je člověk bez rodiny, přátel a domova? Bez lidí, kteří ho mají rádi? Kteří mu dávají najevo bezprostředně svou lásku nejen proto, že má v žilách jejich krev? Konečně jsem se zastavil v tom věčném běhu za něčím a zjistil jsem, že to byl i důvod, proč jsem na to místo přijel. Abych na okamžik mohl sklonit hlavu v pokoře a soucitu, v tichém souznění se sebou samým. A nemusel při tom chvíli vypínat hruď, abych působil jako silný jedinec, který má nárok přežít v civilizované konzumní společnosti.

Když jsem se vrátil, stál na svahu nad domem otec. Právě dával ovcím ve výběhu do džberu vodu a pak seno do krmelce. Seděl jsem na motocyklu a díval se na něj. Jak tam sám hospodaří, snad aby navázal na tradici svého otce, který to tam celé vybudoval. Snad aby tu tradici svého domova, světnice, kde se narodil a vyrostl, jak říkal uprostřed strouhy na poli, neutnul. Za to jsem si ho vážil a bylo mi ho v tu chvíli i trochu líto.

Postavil jsem motocykl na stojan a odhodlal se jít za ním. Stoupal jsem pomalu do kopce a jen jsem čekal na chvíli, až mě spatří. To se stalo, až když jsem byl téměř u něj a dýchal na jeho zpocená záda pod žárem slunce. Zabodnul vidle do sena a přišel ke mně. Dělilo nás nejen hrazení výběhu ovcí. Věděl jsem to já a stejně tak dobře to věděl i on.

„Kde ses tu tak najednou vzal?,“ zeptal se otec.

„Přijel jsem se podívat. Už dlouho jsem tu nebyl.“

„To je pravda. Zdržíš se?“

„Ne. Chystám se jet za chvíli domů. Rád bych dorazil, než se úplně setmí.“

„Můžu tě k nám pozvat alespoň na oběd?“

Tím k nám myslel velký dům v nedalekém městě, kde bydlel se svou druhou ženou a s mým druhým o poznání mladším bratrem. 

„Děkuju za pozvání, ale najím se někde cestou,“ odpověděl jsem.

„Mohl bys přece vyrazit zítra. Nebo pozítří, nebo i za týden. Pomocník by se mi tu na pár dní hodil.“

„Máma na mě čeká. Ani neví, že jsem tady.“

„Jak se má?“

„Bolí ji noha a špatně se jí chodí. A co ty?“

„Zrovna jsem se vrátil z lázní. Operovali mi srdce, tak jsem se tam dával dohromady.“

„Asi bys měl zvolnit.“

„Možná měl, ale moc mi to nejde.“

Viděl jsem na otci, že ho mé rozhodnutí vrátit se hned domů mrzí, ale už jsem nebyl sto brát na to ohled. Byl čas žít a rozhodovat se po svém. Ani jsem necítil pocit viny. Možná trochu lítost, ale to je tak všechno. Lítost nad tím, že věci nejsou tak, jak bych si představoval, a že se já sám v tom někdy babrám, aniž bych to mohl změnit.

„Projel jsem se na motocyklu,“ řekl jsem otci, abych trochu uvolnil atmosféru před mým odjezdem.

„Jestli chceš, odvez si ho sebou.“

„Kdepak. Ten patří sem.“

„A co ty?“

„Já si svoje místo pořád ještě hledám.“  

Četl jsem tátovi v očích, že v  mých téměř čtyřiceti letech bych to své místo už najít měl. K tomu že bych měl mít ženu, děti, stálou práci a ne utíkat odněkud nikam a chovat se pošetile jako malý kluk, který ještě neví, co od života chce. Ale mlčel. Věděl, že kdyby něco z toho vyslovil, byla by to jen stá příčina našich sporů. Každý jsme byli někde jinde, a třebaže jsme byli otec a syn, měli jsme odlišné představy o tom, čeho by se měl člověk držet a kam by měl nebo mohl směřovat. To tak zkrátka bylo a po letech rozepří jsme už oba věděli, že nemá smysl o tom diskutovat, že nemá smysl se o tom ani bavit.    

S otcem jsem se pak rozloučil, sedl do vozu a vyrazil. Chtělo se mi plakat i křičet zároveň. Bušil jsem pěstí do volantu a při tom se díval do ubíhající krajiny. Dýchla na mě vůně domova, který jsem dávno z vlastní vůle opustil, abych si domov zařídil jinde.

Se setměním jsem dorazil domů a ještě více si uvědomil, jaké pošetilosti jsem se svým výletem dopustil. Jak nemoderní jsem v době, kdy všichni koukají dopředu a minulost nechávají za sebou, zatímco já se k ní vracím. Ale přes to všechno se mi to zdálo správné. Něco jsem si odvezl a věděl jsem, že to něco je pro mě důležité možná víc, než jsem si v té chvíli sám s mámou u večeře dokázal připustit.

„Jsi v pořádku?“, zeptala se mě matka.

„Všechno hraje, mami, nedělej si starosti,“ odpověděl jsem v dobré víře, že jsem ji uklidnil.

„A kde si vlastně byl?“

„Na Moravě za tátou.“

„Proč?“

„Jen tak.“

„Člověk snad nedělá nic jen tak.“

„Já někdy ano. Prostě jsem si chtěl udělat výlet, zavzpomínat, vrátit se a být tu s tebou. Nic víc za tím nehledej.“

Usmál jsem se na mámu, vstal od stolu a odešel do svého pokoje hotov si jít hned lehnout. Slyšel jsem cinkání nádobí, slyšel jsem, jak si máma pobrukuje melodii z rádia a pak jak hovoří s mým starším bratrem do telefonu. Klidný a spokojený jsem usnul, abych ráno vstal a byl schopný jít do práce, kde na nějaké vzpomínání a vracení se někam nebyl prostor.