Petr a Lucie

Sešli se v baru. Přesně v osm! Tak zněla dohoda. On byl její učitel, ona jeho studentka. Jí bylo dvacet, jemu pětatřicet. On přišel dřív. Objednal si pivo a kafe a čekal, až přijde ona dívaje se skrz prosklenou stěnu ven. Nic zajímavého se tam nedělo. Obyčejný předjarní večer … . 

Znal ji. Dochvilnost nebyla její silná stránka. Na jakoukoliv jejich smluvenou schůzku přišla vždycky pozdě. Třeba ho zkouší, pomyslel si kolikrát, třeba je to její taktika jak zjistit, zda o ni muž opravdu stojí. Obyčejně se zpozdila i o třicet minut, tentokrát si ale dala na čas. Na hodinách bylo právě osm hodin, deset minut, když vstoupila do baru. Stála tam a užívala si pozornost přítomných hostů, kteří na ni mohli oči nechat. On už byl zvyklý. Všude kam s ní přišel, to bylo stejné. 

Sedla si k jeho stolu, přímo proti němu a decentně se usmála.

„Co si dáš,“ zeptal se. 

„Dvoudecku červenýho,“ odvětila. On pokynul vrchnímu, sdělil mu objednávku, načež se vrchní beze slova odporoučel.

„Tak co máš na srdci, že to nemohlo počkat,“ zeptala se a při tom mu položila svou dlaň na jeho ruku, spočívající na stole jako leklá studená ryba před popravou.  

„Musíme si promluvit,“ řekl on. Ona nastražila uši a pořád se usmívala vědoma si žádostivých pohledů přítomných mužů. 

„O čem chceš mluvit?“, zeptala se.

„O nás, o mě a o tobě.“

Chvíli čekal, co ona na to. Ona ale mlčela. Smočila své rty ve víně, jehož kvalitou nebyla na první pohled nikterak nadšená.

„Prevíti, určitě to ředí vodou,“ ucedila. /Vrchní u vedlejšího stolu nepochybně vše slyšel a bylo vidět, že u něj ta dáma v momentě klesla v ceně/. 

Mlčky se na sebe dívali. On sbíral odvahu říct konečně to, co říct nikdy nechtěl, ona trpělivě čekala, co že má ten její miláček na srdci. Smála se, jen tak, ani netušila, že tím svým žádostivým úsměvem bere svému mourkovi – tak mu někdy říkala – vítr z plachet.   

„Měli bysme to skončit, … teď hned!“, řekl on. Načež si dal dva vydatné hlty piva, aby to co vypustil z úst - nikoli z popudu vlastního srdce, v němž ona stále kotvila jako loď v přístavu – rychle spláchnul.

Zhruba před rokem se spolu zapletli na maturitním plese, kde on doprovázel svůj první maturitní ročník a kde ona byla jednou z hostesek, starajících se o průběh do detailu naplánovaného večera. Už před tím se znali. Učil ji literaturu /v ní byla nadprůměrná/ a občanskou nauku /ta ji nebavila, ale přesto její výsledky nikdy nebyly horší než průměrné/. Při dámské volence ho vyzvala k tanci a on stran tanečních dovedností naprostý analfabet, nabídku přijal.

Ten večer mezi nimi přeskočila jiskra. Z ničeho nic. Oba to věděli, ale zamlčeli to před sebou i před ostatními. Když pak on druhý den přišel do třídy, kde ona seděla v poslední lavici a on stál za katedrou a vysvětloval studentům kompozici jednoho literárního díla, bylo mu jasné, že se stal další obětí z té početné řady učitelů, kteří se kdy zamilovali do svých studentek.

Začali se scházet. Tajně. Někdy u něj doma /žil sám v jednopokojovém bytě/, jindy zase u ní /žila s rodiči, kteří při svém pracovní vytížení často nebyli doma/. Celý rok se jim jejich vztah dařilo skrývat. Celý rok neměl nikdo tušení, že mezi nimi něco je. Až do té chvíle …

„Nechci, abys kvůli mně měla nepříjemnosti,“ řekl a svíral v dlani její teplou ruku způsobem, jako by to mělo být naposled.

„Už se stalo,“ řekla, ale nikoli s výčitkou, jen s případnou věcností.

Pár dní před tím, než se v onom baru sešli, totiž všechno prasklo. Kvůli naprosté banalitě, kvůli hloupé shodě náhod, které se v lidském životě tu a tam stávají. Přišla za ním do kabinetu se slohovými pracemi všech svých spolužáků. Byli sami. On nemohl odolat, ona se nebránila. Přivinul si ji k sobě a vášnivě ji políbil, když v tom se otevřely dveře, za nimiž stála sekretářka školy /vyhlášená drbna/, aby učiteli předala nový platový výměr. Stála jako opařená a pár minut na to už věděla celé škola, jakého exemplárního přečinu se dopustili mladý učitel s ještě mladší studentkou. A pak to šlo ráz na ráz. Vše se doneslo jejím rodičům – otec ji nafackoval, matka ji vyčinila, jaká je to celostátní ostuda. Jeho si ředitel pozval na kobereček, aby mu sdělil, že u nich se začátkem příštího školního roku končí s dovětkem, že s takovou vizitkou chlípného pardála těžko bude hledat jiné místo. Další den chlípného pardála navštívil její otec, aby mu řekl, co si o něm myslí a varoval ho před jakýmkoliv dalším zneužíváním mladé nevinné dívky. /Asi chudák netušil, že ta jeho malá holčička už dávno nevinná není a že to nebyl ani on, kdo ji o tu nevinnost připravil/.

On a ona to snášeli celý měsíc. Ukazovali si na ně prstem, smáli se jim za jejich zády, dva spiklenci, jimiž pohrdali anebo jim v skrytu duše záviděli. Miloval ji, ona milovala jeho, co svět světem stojí se tohle děje, vyšší princip mravní šel zkrátka stranou na úkor nebetyčné lásky, které nešlo odolat. V moderním duchu je okolí pranýřovalo a dávalo jim najevo, jak jimi opovrhuje. Nechtěl jí ani sebe tomu všemu nadále vystavovat. Rozhodl se tedy učinit rázný krok. Rozhodl se pozvat ji na poslední schůzku, kde všechno jednou pro vždy skončí, aby se odpíchli oba ode dna a mohli začít znovu. On v jedné malé vesnické škole, kde už měl dojednané místo, ona v Praze na medicíně, kam ji už přijali a tím si splní sen – stane se doktorkou.  

„Proto si mě sem pozval, abys mi tohle řekl?! Že se mnou končíš,“ řekla to tak, že to nikdo v baru nemohl neslyšet. Měla vztek!

„Náš vztah nemá budoucnost,“ odtušil.

„Že to tak víš, najednou,“ opáčila, vstala a bez dalšího slova odešla. Chvíli tam seděl jako opařený, pak vstal a běžel za ní. 

Zase šli vedle sebe, jako již mnohokrát. Ulice města byly téměř vylidněné. Pouliční lampy spoře osvětlovaly celý prostor, v němž pro tu chvíli panoval příjemný klid a ticho.

„Miluješ mě,“ zeptala se. /Nikdy dřív se ho na to nezeptala. Věděla to. Jako on to věděl. Až teď se chtěla ujistit. Asi jako zralá žena, dožadující se takové jistoty na muži po x letech manželství/. On se na ni podíval. Tím pohledem bylo řečeno vše. Chtěla se k němu přivinout, políbit ho, svalit ho do trávy a tam se s ním milovat před zraky všech. Přistoupila k němu, on ale toporně stál a k ničemu se neměl. V tu chvíli věděla, že už by ji k sobě nepustil.

Doprovodil ji domů, k vile jejich rodičů. Byli v ní spolu mnohokrát. Využili každou příležitost, kdy tam mohli být sami. V jejím pokoji plném plyšových medvídků a knih a plakátů idolů z jejich dívčích let. Říkala mu, že ji připomínají dětství, jehož se nechce zčista jasna vzdát. Ani on nechtěl – vzdát se svého chlapectví, které mu bylo vždy bližší než jeho mužství, k němuž dospěl a o jehož úskalích se od jisté chvíle den co den přesvědčoval. I ten večer, kdy byli naposled spolu sami. Ona a on. Romeo a Julie. Učitel a studentka. Petr a Lucie. Jejich skutečná jména. Stáli proti sobě a nevěděli jeden ani druhý co říct na rozloučenou. 

„Ničeho nelituju,“ řekl Petr.

„Já taky ne,“ řekla Lucie. Políbila Petra jemně na tvář a utekla. V momentě zmizela v tom velkém domě a on tam stál a díval se za ní. Čekal, až se rozsvítí v okně jejího pokoje, do něhož kolikrát házel kamínky, aby dal Lucce na vědomí, že její princ už přišel. Ona pak vykoukla, usmála se na něj, seběhla ke dveřím, vtáhla ho dovnitř a v okamžiku leželi vedle sebe, oddání jeden druhému. Nikdy nezapomene, to věděl. A když se v okně Lucky konečně rozsvítilo, s trochou hořkosti se usmál a odešel.