Památná lípa

Šel ke stromu, sedl si a pozoroval. Potřeboval něco, co dokáže stát na místě, co nikam nespěchá a na co se lze jen tak dívat. Bylo mu při tom dobře a umět malovat, asi by neodolal. Ta památná lípa v sobě měla majestátnost,které ..

si dříve nevšímal. Chodil kolem ní léta a až od určité chvíle pro něj začala být důležitá. Ani nechtěl pomyslet na to, že by ji někdo pokácel, že by někdo mohl mít tak pošetilý nápad. Lidská hloupost je ale někdy nedozírná … .

Cítil z toho stromu sílu. Sílu, kterou do sebe v tichosti a s pokorou nasával. Aby pak mohl vstát a existovat, aby měl radost z toho co dělá a čemu věnuje svůj čas. Bylo teplo, vzduch voněl po předešlém dešti. Všechno bylo čerstvé, jakoby právě narozené.

Napil se a záhy spatřil ke stromu přicházet otce se synem. Na přilehlém plácku si začali kopat s míčem. Prostá zábava bez cíle. Bez ambicí něco dokázat. Bezelstné trávení času při něčem, na co se třeba bude vzpomínat. V jedné chvíli přelétl míč plot a on byl jediný, kdo ho mohl klukovi podat. Vstal a udělal to.

„Děkuju.“

„Není zač. … Moc hezký strom.“ 

„Jo, ten je náš.“

„Nevezmu ti ho, jen se na něj dívám.“

„Proč?“

„Jen tak jako ty hraješ s tátou fotbal.“

Kluk se vrátil k otci a začali si zase míč přihrávat. A on už nějak cítil, že by se měl sebrat a jít něco dělat. Ukončit svou nečinnost a zase se někam posouvat. Pracovat, vyřídit maily, zkusit něco prodat, pak uklidit, zajít nakoupit, uvařit něco, vyprat, každodenní věci, které jsou součástí života. A do toho rodina, škola, péče o potomka, někdy se toho nahrne tolik, že nestíhá. Přeje si zvolnit ale musí frčet na doraz. Přeje si nechat věci plynout samovolně, tak nějak je nepostrkávat, neurychlovat. Vše kolem ale cirkuluje ve vysokých otáčkách a on jakoby musel taky, jelikož to jsou ta pravidla, v nichž žijeme a nezbývá než je respektovat. Vnitřně se tomu brání, ale navenek se smiřuje a dělá, že je vše v pořádku, že to dává, hurá, žije v systému a nějak funguje, vydělává, pracuje, kariérně sice stagnuje, ale jinak si nemůže stěžovat.

Když přijde žena s klukem, pozdraví se, obejmou se a dají si zmrzlinový pohár.

„Jak si se měl ve škole?“

„Děsná pruda, tati.“

„A jak si se měla ty v práci.“

„Jako obvykle. Kolotoč, do toho uřvaní parchanti co ještě neví, jak se mají chovat.“

„No jo, být učitel není snadný.“

„Proto si od toho utek ke klávesnici.“

„Nebylo mi dáno … přece víš … dobrý učitel jsem nikdy nebyl.“

„Jen jestli to není tvé vymlouvání.“

„Necítím to tak. Dělám to, co dělat chci a peníze z toho jsou taky. Byť ne tolik, kolik bychom si přáli a potřebovali.“

„Tím se netrap.“

„Trochu musím. Ne kvůli sobě ale vám, abychom si směli to či ono dopřát.“

„To není to hlavní. Důležitý je, že je nám spolu hezky, teda když nejsi zrovna mimo dění.“

„Snad už to není tak často.“

„Je to lepší. Vím, že se snažíš a že ti to co jiným nejde samo.“

„Co mami, co tátovi nejde samo?“

„Tak třeba být mezi lidmi tak nějak happy.“

„No jo, táta je happy, když nic nemusí, že jo.“

„Podívej se na něj, on fakt ví, kdy co říct, a to je ještě malej.“

„No dovol., táto.“

„Sorry.“

„Jednou tě přerostu.“

„To nebude tak těžký.“

Seděli u stolu, ujídali zmrzlinový pohár a vnímali každý po svém klídek a pohodu.

„A cos dělal dnes ty, smím – li se zeptat?“ Žena se na něj koukla a bylo zjevné, že to není z její strany řečnická otázka, ale že ji to skutečně zajímá.

„Byl jsem u lípy.“

„Co na ni furt vidíš, tati?“

„Je krásná, sis nevšim?“

„Jo, ale jednou dvakrát ji vidět snad stačí.“

„Ne tátovi, viď.“

„Nějak mi dnes nešlo psát, tak jsem se sebral a byl tam dvě hoďky.“

„Jaký že nešlo. Je to tvoje práce, ve fabrice by sis taky nemohl jen tak odskáknout někam.“

„Táta by ve fabrice být nemoh. Dyť by ho to zabilo.“

„Kdo ti to řekl?“

„On.“

„To není pravda.“

„Kecá.“

„Hele, mladej, žalovat se nemá.“

„Mám vás tak akorát.“

Žena v ten moment vstala a odešla vedle do kuchyně. On s klukem zůstal v obývacím pokoji. Koukli spiklenecky na sebe.

„Tys tomu dal.“

„Jen jsem řekl, co si mi ty kdysi povídal.“

„A to nevíš, že něco z toho má zůstat mezi námi?“

„A jak to mám poznat?“

Kluk věděl, jak svému tátovi oponovat. Mlčky seděli, ta pohoda co byla, se malinko vytratila.

„Co podniknem, táto? Zítra pátek a víkend před náma. Hurá.“

„Mám pro vás přichystaný výlet k prameni Labe.“

„Aha. Pěší turistika …“

„Neboj, bude občerstvení, doprovodný program, veselé historky z natáčení … a tak.“

„Byl si se podívat?“

„Předevčírem. Natáčeli scénu o klukovi, který se koupal v potoce a při tom … ale to neříkej mamince … viděl poprvé nahou holku.“

„Fakt? A tos mě nemohl vzít sakryš sebou?“

„Měl si školu.“

„Pro jednou by se snad nic nestalo, kdybych v ní nebyl.“

„To vysvětli mamince nějak ...“

„Dokážeš potěšit, jen co je pravda. Jdu do pokoje.“

„Ok.“

Kluk se zdekoval k sobě a on šel za ženou do kuchyně, kde seděla a pila kafe a něco si četla.

„Miluju tě, víš to,“ řekl to jen tak. Cítil to a vnímal radost z toho a kdyby byli sami, položil by ji na stůl a pomiloval.

„Já tebe taky, jen někdy nevím, jestli jsi víc kluk, nebo ten dospělý muž, za kterého bych tě ráda měla.“

„Proč?“

„Protože to k určitému věku patří. Být kluk může být roztomilý, ale jen do určité míry. Pak si na zabití, chápeš, co ti tím chci říct?“

„Snažím se chytit.“

Přistoupil k ní, objal ji a políbil na vlasy. V tu chvíli, v ten daný moment se cítil šťastný. Jak dlouho mu to jen vydrží. Sedl si a žena před něj položila složenky. Díval se na ně jako nemluvně na jedovaté bonbóny. Spočítal jednotlivé položky …

„To dám nějak dohromady.“

„Aniž by sis musel hledat druhou práci?“

„Když se budu snažit, když mě múza neopustí, když nenarazím na nepoctivé lidi, hádám, že bych si s tou jednou mohl zatím vystačit.“

„A když ne?“

„Tak bych šel někam sekat trávník. Jsem vyučený zahradník.“

„Možná i proto tíhneš k tomu stromu, o němž si mluvil. Co kdybys jeden takový s Petrem u nás na zahradě zasadil.“

„Skvělý nápad. Hned zítra bychom mohli, když seženu vhodnou sazenici.“

Pak ženu políbil, zalezl k notebooku a do dvou do rána cvakal po klávesnici. Druhý den vyzvedl Petra ze školy. Sazenici měl už strčenou v batohu. Hned se vypravili na zahradu nedaleko za městem, kterou zdědil kdysi po prarodičích. Tam sazenici lípy společnými silami dali na místo, kde by se jí mohlo dařit. Měli radost, byť byl ten jejich strom ještě docela maličký, nepatrný.

„Je to, tati, ready?“

„Řekl bych, že ano.“

„Snad poroste.“

„Pro teď jsme udělali, co se dalo. Musíme věřit a starat se o ni než zapustí kořeny, než to zvládne sama se svými silami.“

Podíval se s těmi slovy na kluka. Pochopil, že jimi otec míří i na něj.