Pája

DVOJČATA

 Pozn.: Povídka byla předlohou k televiznímu scénáři, který v roce 2013 zvítězil v celostátní scénáristické soutěži Nadace RWE Barrandov.

 Brácha je moje dvojče. Jmenuje se Pavel, ale nikdo mu neřekne jinak než Pája. On s ním taky v podstatě nikdo jiný než já nebo máma nemluví. Je totiž jak doktoři říkaj retardovaný. Průser u porodu. Já přišel na svět jako první a údajně jsem řval jako pominutý. Brácha měl přijít na svět hned po mně, ale něco se stalo. Pája se v matce zasek a ne a ne se dostat na světlo Boží. A tak doktoři museli použít tzv. kleště. Už v té chvíli se matka bála a věděla proč, třebaže ji doktor uklidňoval, třebaže ji říkal, ať je v klidu, že všechno bude v pořádku … . Nebylo. Něco se totiž skutečně stalo a vlastně od chvíle, co se brácha narodil, je jiný. Tedy jiný než ostatní. Nechodí, skoro nemluví, sám se nenají, sám vlastně nezvládne skoro nic. Za ty roky už jsme si na to s matkou zvykli, nebo se tak alespoň snažíme tvářit sami před sebou i před ostatními. Ani jeden nestojíme o to, aby nás potažmo bráchu někdo litoval. Ačkoliv se to někdy děje, ačkoliv se tomu někdy nelze vyhnout, ačkoliv je to v podstatě vždycky stejné. Chudák Pája, co je to za život a vy, paní Vyskočilová, já vás tak obdivuju, jak to všechno sama zvládáte. Holt sousedka Vaňková, pořád má potřebu strkat nos kam nemá. Máma mi říká, abych se na ni nezlobil, že je to stará paní a že to myslí dobře. Jenže co je to platný. Mě vážně není příjemný, když jdu s Pájou ven a ona proti nám a už nasadí ten svůj smutný kukuč a tváří se jako milosrdná sestra nebo jako matka z armády spásy. Jak jen můžu, tak se sousedce Vaňkové širokým obloukem vyhnu.

S mámou jsme na Páju sami. Táta od nás krátce potom co se brácha narodil, odešel. A já vím proč, ostatně to ani přede mnou nikdo neskrýval. Prostě fotr neskousl, že má postiženého kluka, on vášnivý fotbalista ve volném čase a v práci úspěšný manager světové firmy. Nějak mu brácha nezapadal do jeho plánů, které asi měl. Prostě nás s mámou a hlavně bráchu hodil přes palubu. Máma říká, že to tak není, že se zajímá, že posílá peníze, že … kecy! Já vím, že to tak je, to mi nikdo nevymluví. A běda, když otec přijde s tím, že jsem malej a že tomu nerozumím. To tátu utřu, aby si pamatoval, že já tomu teda rozumím a víc než si myslí.

Máma s tátou mluví. Já ne. Nedokážu to. Navíc, dávno má novou rodinu a další zdravé dítě, sice holku, ale ta mu asi jako Pája nevadí. Ta je jeho miláček, jeho všechno, z ní se může posrat. Proto na něj kašlu. Nějak se v životě protluču i bez něj. Spíše kvůli Pájovi je mi to všechno líto a taky kvůli mámě. Měla by to s otcem po boku jednodušší. Takhle musela nechat práce a zůstat s bráchou doma. Vím, že tohle mámu štve. Učila na základní škole prvňáčky. Dost se jí občas stýská a taky občas brečí do polštáře, ale to už od chvíle, co se brácha narodil a co se její život převrátil vzhůru nohama a jí nezbylo než bráchovi všechno podřídit. A když říkám všechno tak úplně všechno. Přijala to asi jako někdo, kdo přijímá svůj osud a přitom věří, že to má všechno nějaký smysl, důvod, o němž třeba neví, ani ho nedokáže pojmenovat.

Teď jsou letní prázdniny, tak trávím s bráchou daleko více času. Je mi s ním dobře. Možná víc než s kýmkoliv jiným. Za ta léta jsme si na sebe zvykli a fakt, že jsme dvojčata, tu vzájemnou fixaci znásobuje způsobem, který by asi nikdo nepochopil. Sedíme s mámou a bráchou u stolu. Je ráno, krásný letní den. Máma dává jíst bráchovi, já do sebe soukám housku, abych mohl co nejdříve vypadnout ven. Nazout inleiny a s bráchou na vozíku spurtovat podél řeky, která protéká našim městem a podél níž před pár lety udělali cyklostezku.

„Budeš opatrný, už dlouho si na tom nestál a nerada bych, abys Páju někde vyklopil,“ varuje mě máma.

„Neboj, některý věci se nezapomínaj,“ odpovím sebejistě ještě s plnou pusou a se zrakem upřeným na bráchu, aby se s tím jídlem tak necoural. 

Za okamžik jsme oba venku. Já na inleinech, brácha na vozíku. Pečlivě bráchu přifixuju, aby z vozíku při jízdě nespadl, a vzápětí vyrážíme. Vtom nám jde vstříc sousedka Vaňková. Zase ten její milosrdný kukuč.

„Kampak,“ zeptá se.

„K řece,“ odpovím.

„A je to rozumný?“

„Jistě víc než trčet doma.“ 

Ujíždíme, zatímco Vaňková na nás zírá jako na dva spiklence. Ať. Já se na tu první vyjížďku po dlouhých měsících těšil a vím, že brácha taky. Řehní se, je doslova nadržený radostí. Máchá rukama, hejká jako na lesy a já za ním tlačím a spurtuju, co to jde. Lidi se za námi otáčejí, jakoby viděli nevím co. Mě už ale dávno ty jejich záludné tupé pohledy nezajímají. Zajímá mě brácha, ne to co se kolem něj děje. Na to kašlu. Některý lidi, když Páju vidí, na něj zírají jako na exotické zvíře, nebo jako na něco, co se vymyká životu, na něco co necítí, nevidí, neslyší, co je jen kus živoucí organické hmoty. Dřív mi z toho bylo špatně, ale teď už ne. Teď už to prostě neřeším.

Po zhruba pěti kilometrech mě děsně bolí nohy i ruce z toho jak jsem Páju tlačil před sebou. Chybí mi trénink, říkám si, zahálka byla příliš dlouhá. Zastavím a sednu si vedle bráchy do trávy a spolu s ním se dívám na tekoucí řeku před námi. A pak si lehnu na záda, utrhnu osten trávy, žmoulám ho v puse a mhouřím oči skrz slunce k modré obloze. Vtom ale brácha z ničeho nic sebou škubne … a pak znovu a znovu … . Okamžitě vstanu, sundám Páju z vozíku, položím ho do trávy, zakloním hlavu, pevně ho držím a lidi kolem stojí a dívají se a já zařvu – sanitku, zavolejte sanitku! Jeden z toho davu se osmělí a udělá, oč jsem prosil. Zaškuby pomalu slábnou, ale pořád ještě epileptický záchvat trvá a mně se zdá, že trvá déle než jindy. Minimálně jednou do týdne je Pája má. S mámou už za ta léta víme co a jak. Vždycky nás to ale nějakým způsobem zaskočí, vždycky je to něco, co naruší klid a pořádek, co nás trochu vyděsí, vyvede z míry, ačkoliv to ani jeden nedáváme příliš najevo.

Sanitka přijede za pár minut. Brácha už leží v klidu na boku, aby mu nezapadl jazyk. Je v bezvědomí. Nelíbí se mi to. Tohle není jako jindy … . Doktor bráchu letmo skoukne a pak dá pokyn dalším dvěma, aby Páju naložili.

„Kdo si?,“ uhodí na mě doktor.

„Jeho brácha.“

„Tak si nastup.“

Naskočím do sanitky a za přihlížení kolem stojících se zapnutou houkačkou uháníme směr nemocnice. Hned telefonuju mámě.

 „Silný epi záchvat způsobil značný otok na mozku. Museli jsme hned provést tak zvanou aktivní dekompresi,“ řekne doktor matce v jeho ordinaci. /Sedím vedle ní, já, ne můj otec./

„Co to je?,“ zeptá se matka.

„Vcelku rutinní zákrok. V místě otoku mozku jsme odstranili část lebeční kosti. Až otok díky nasazené medikaci opadne, vrátíme kost na původní místo.“

„To zní hrozně.“

„Chápu, ale provést jsme to museli.“

„Můžu za ním?“

„Přijďte zítra. Teď váš syn spí.“

S matkou jdeme rovnou domů. Ani jeden z nás nemluví. Před domem spatřím svého otce. Podívám se tázavě na matku.

„Chtěla jsem, aby to věděl,“ řekne mi matka.

„Proč?“

„Je to Pavlův otec.“

„Vážně?!“

Jdeme k němu. Matka se s otcem pozdraví, dokonce i pusu od něj dostane. Já si držím odstup, nechci s tátou mluvit, dost na tom, že ho za daných okolností musím vidět. Doma sedíme v kuchyni u stolu. Mlčíme, napětí se dá krájet. Proč přišel? Co tu chce? Proč se najednou stará? Ať jde do hajzlu, nechci ho tu, zvládneme to přece sami! To chci otci říct, ale nějak to nejde. Matka pláče a otec ji na oko milosrdným pohledem utěšuje.

„Bude v pořádku, neboj,“ řekne.

„Jak to můžeš vědět,“ kontruju.

„Tak, cítím to.“

„Jo tak ty to cítíš. Seš teda dobrej, ňákej iluzionista, ne?!“

„Lukáši!,“ okřikne mě matka a ještě mě zpraží přísným pohledem. Mám toho dost. Vstanu a jdu do svého pokoje. Tam se natáhnu na postel a zírám nečinně do stropu. A pak můj pohled ulpí na Pavlův vozík a na naši společnou fotku visící na zdi. Najednou je mi smutno a úzko a bojím se jako nikdy před tím.

Večer, když je otec konečně pryč, za mnou matka přijde. Sedne si ke mně. Dlouho mlčí.

„Možná je to moje vina … možná kdyby na svět přišel první on a ne já, byl by brácha zdravej,“ řeknu.

Matka se na mě podívá.

„To myslíš vážně?“

„Jo.“

„Jak tě něco takového mohlo napadnout?“

„Mě to nenapadlo. Myslím na to, co jsem pobral trochu rozum.“

„Tak poslouchej. Nic není tvoje vina. Vůbec nic, rozumíš?! To bych si i já mohla leccos vyčítat, myslet si, že … . Už nikdy nic podobného nechci slyšet, jasný?!“

Matka se na mě dívá a já na ní a pak mě chytne za ruku, pohladí po vlasech a já si ještě víc uvědomím, jak moc mám mámu rád a jak otce nenávidím, že ji v tom nechal a s ní i mě a hlavně bezbranného bráchu, který přece za nic nemůže. 

„Už sem tátu nevoď.“

„Když nechceš, tak nebudu.“

Vzápětí matka vstane a odejde. A já ležím a netrpělivě čekám na ráno. U snídaně se ozve telefon. Matka přijme hovor. Dlouho poslouchá, mlčí a její výraz se v jedné setině vteřiny změní v něco, co mě vyděsí. Matka beze slova odloží telefon a zhroutí se na podlahu. Úpěnlivě pláče. Jdu k ní, nevím co se děje, nevím a nechci vědět.

Brácha umřel. A my s matkou najednou zůstali sami. Táta kolem nás krouží a dělá co může. Asi ho hryže svědomí, asi by rád něčím splatil svůj dluh, který má a který už stejně nemůže zaplatit. Matka mě nabádá, abych otci odpustil, je to přece můj táta, jiného nemám a mít nebudu. Jenže já nemám nejmenší chuť ani sílu se s ním udobřovat. V noci brečím do polštáře, přes den chodím jako mátoha, nic mě nebaví, nic mě nezajímá, jsem vzteklý na všechny kolem sebe, včetně mámy. A nejvíc mě naštve, když začne likvidovat bráchovy věci.

„To přece nemůžeš,“ řeknu.

„Musím,“ odpoví a pokračuje v likvidování téměř všeho, co nám Pavla připomíná. Nejprve vyhází skříně s Pájovým oblečením, a když mě jednoho dne spatří, jak sedím na Pájově vozíku, chce vyhodit i ten.

„To ti nedovolím,“ řeknu a držím vozík vší silou.

„Pusť!“

„Ne!“

A vytrhnu matce vozík a pak ji odstrčím tak, že upadne a já stojím, dívám se na ní, pláču a třesu se.

„Promiň,“ špitnu, přivinu se k matce, obejmu ji a každý po svém čelíme té habaďůře, kterou na nás život vymyslel.

„Oba jsme věděli, že se to dříve nebo později stane,“ řekne matka.

„Já to nevěděl,“ oponuju.

Vždycky jsem vytěsňoval všechny ty jasnovidecké prupovídky doktorů, kteří matce navrhovali, ať dá syna do ústavu, že se tam o něj postarají stejně dobře jako ona, že to tak bude pro ni i pro mě lepší, protože Pájovi stejně mnoho času nezbývá. Byli páni doktoři tak sebejistí, tak nad věcí … z těch jejích řečí se mi dělalo kolikrát na nic. Ale mlčel jsem a myslel si svoje. Co oni můžou vědět jaké to je, když se brácha směje, když mě chytne za ruku a dívá se na mě bezelstnýma očima a prosí, abych byl s ním. Já a ne někdo jiný. To těm panákům v bílých mantlech stejně nevysvětlím, to nevysvětlím ani otci, jen máma, ta jediná ví, o čem to je a že to nemohlo být jinak. Víme to oba, schoulení do sebe na podlaze v mém pokoji, kde jsme našli pro tu chvíli zmaru jediné možné útočiště před světem, který nám byl v ten den a pak několik dalších naprosto lhostejný.