Okamžik vzpoury

Ten kluk to vážně neměl zrovna jednoduché. A možná právě proto se choval, jakoby mu patřil svět a on byl nade vším povznesený. Ve skutečnosti si jen nikoho a nic nechtěl pustit k tělu. Bál se. Toho , že by mu někdo ublížil, že by 

... někdo zranil jeho důstojnost, že by někdo zpochybnil jeho roli kluka s nevalnou pověstí, které se zhostil, jak nejlíp uměl. Neměl moc na výběr. Klukem byl a přál si jím, jak jen to bude možné, zůstat. A pověst, která ho provázela a na níž stavěl svou nejbližší budoucnost chlapeckého bytí, ta tu zkrátka z nějakého důvodu byla a on ji nehodlal měnit.

Mnozí v Tomášově bezprostředním okolí měli jasno – uličník schopný snad všeho. Přízviska na jeho adresu se rojila jako hejno včel v úlu. Bodala do slabin desetiletého kluka, který si z invektiv na svou adresu navenek nic nedělal, ale uvnitř mu působila bolest. Nebyl takový, jen se tak choval. Být poslušný od jisté chvíle neuměl. A když se o to v některých momentech náhodou snažil, budil v učitelském sboru podezření, že tím svým nenadálým napravením něco sleduje. Neznali ho a ani ho nechtěli znát. Tomáše Jíchu z páté B, z jednoho nevelkého vcelku bezvýznamného města, kde žít a bydlet pro kluka jeho ražení vůbec nebylo špatné.

Jednoho dne přišel do třídy, prásknul aktovkou a naštvaný seděl v lavici jako papiňák před výbuchem. Doma byla hádka. Otec se pak sbalil a odešel. Jednou pro vždy, řekla mu máma. Sledoval, jak se v hloučcích jeho spolužáci baví, zatímco on tam civěl do prázdna a neměl s kým prohodit kloudné slovo. Za oknem třídy svítilo slunce, které ho táhlo ven. Představa dalších sedmi hodin strávených ve škole, den co den, rok co rok, ta ho zmáhala. A ke všemu to zatracené zvonění jako někde v lapáku nebo hůř v báni. Třídní vstoupila do třídy, žáci vstali, jen Tomáš zůstal sedět. Měl dost všech těch věcí, které se děly jako na povel. Měl dost školy, měl dost sebe ve školní lavici a měl dost učitelů, kteří stáli před ním. Byla to jeho chvíle – okamžik vzpoury.

Třídní čekala, až se Tomáš postaví jako ostatní, ale marně. Všichni hned věděli, že Tomášek má zase svůj den a tušila to i paní za katedrou, zkušená kantorka s padesátkou na krku. Přistoupila k němu. Stála nad ním jako lampa pouličního osvětlení, aby se mu konečně rozsvítilo. Ale nedělo se nic. Zatemnění v Tomášově hlavě mu bránilo udělat cokoliv rozumného. Seděl, tupě zíral před sebe a čekal, co bude.

„Pojď se mnou,“ řekla klidně učitelka a uličkou mezi lavicemi opustila třídu. Tomáš seděl, čelil pohledům spolužáků, které ho vybízely, aby vstal a šel za ní. Což tedy vzápětí ač nerad učinil. 

Třídní stála na chodbě a shlížela na Tomáše, který byl skoro o celou hlavu menší.

„O co ti jde?,“ zeptala se.

„O nic,“ odpověděl a drze se ušklíbl.

„Chceš mě připravit o nervy?“

„Nechci, mě jsou vaše nervy ukradený.“ 

„A taky škola a všechno ostatní.“

„Přesně tak.“

Stáli proti sobě jako dva souputníci, kteří se co nevidět vyzvou na souboj. Mít šavle nebo kolty, byla by chodba školní budovy vyhovujícím prostorem, aby se takový souboj mohl uskutečnit. Alespoň by se konečně ukázalo, kdo z koho. Alespoň by konečně mohl píchnout do vosího hnízda. Pořád jen mluvit už Tomáše nebavilo. Chtěl víc, ring volný, tak ať mu ta učitelka vrazí, on ji to vrátí a bude pokoj. 

„Můžeš mi říct, proč jsi takový?“

„Jaký?“

„Jiný než všichni ostatní.“

„Asi proto, že nechci být stejný.“

„A čím víc jiný budeš, tím budeš spokojenější?“

„Možná.“

„Zatím zjevně moc spokojený nejsi. A ani nebudeš.“

„Co můžete vědět.“

„Protože budeš sám a být sám nestojí za nic.“

Po dlouhé době s Tomášem ve škole někdo skutečně mluvil, po dlouhé době mu chtěl někdo něco říct, aniž by to bylo úplně hloupé. 

„Vrátíš se do třídy nebo utečeš ven?,“ zeptala se z ničeho nic učitelka. Ještě mu nikdo nedal možnost si takhle vybrat. Utíkal ze školy, to ano, ale vždy proti vůli těch, co měli pravomoc mu v tom zabránit.

„Utíkáš přece pořád. Tak prosím, můžeš i teď.“

Tomáš měl chuť vzít roha, ale ne takhle. Ne za okolností, kdy ho k tomu někdo přímo vyzve. Tomu nerozuměl. Chtěl, aby ho třídní chytla a táhla násilím do třídy, aby křičela a varovala ho, co se stane, když se jí nepodřídí. Chtěl utéct jí navzdory a ne s jejím dobrozdáním.

„Ve třídě tě čeká učení, venku možná volnost a zábava. Tuším, co je pro tebe lákavější, ale i ta práce tady má smysl.“

„Jaký?“   

„Že se něco dozvíš, že nebudeš hloupý kluk, který se umí akorát courat po městě a nadávat na svět. To dělají nuly.“

„Nejsem … “

„A co jsi?“

„Tomáš Jícha!“

„A co to znamená?“

„Víc, než si myslíte.“

„Vážně. A proč?“

„Protože …“ 

Ztratil řeč. Nevěděl, co odpovědět. Dělal, co dělal, nehledal pro to vysvětlení, zdálo se mu, že pro to ani žádné vysvětlení neexistuje. Nepátral po tom, proč je, jaký je. Nepátral, neřešil, prostě jen žil, jak uznal za vhodné.

„Nemusíš mě ani nikomu jinému za každou cenu dokazovat, že jsi největší lotr pod sluncem. Já vím, že to není pravda.“

„A jak to víte?“

„Už jsem pár lotrů ve třídě měla, ale ty nejsi jako oni.“

„Ne?“

„Jim zářily oči štěstím, když mohli něco vyvést a někomu ublížit.“

„A co moje oči?“

„Ve tvých očích nic takového nevidím.“ 

„A co tam vidíte?“

„Teď? Zmatek! Asi jsem ho zapříčinila já, ale jenom proto, aby si začal přemýšlet. O tom co děláš a jaké to pro tebe může mít do budoucna následky.“

„Kašlu na budoucnost. Mě zajímá co je teď a co bude za pár hodin. A zůstat tady znamená těch několik hodin sedět v lavici a poslouchat hlouposti.“

„Nemusíš, když nechceš, ale před povinnostmi utíkají zbabělci. Něco mi říká, že to ty nejsi.“

Dívali se sobě do očí, nebyla v nich zášť ani nepřátelství, naopak tiché spříznění se situací, v níž se společně ocitli. Třídní otevřela dveře třídy hotova do ní vstoupit. Tomáš nechtěl, bránil se tomu, ale nakonec přece jen učitelku následoval a podrobil se téměř hodinovému výkladu o řešení matematických rovnic. Neskutečná nuda, ale vydržel to. A zvládl i těch šest hodin dalších, aby se pak mohl s klidným svědomím vypravit domů.

Tam ho čekala matka navenek smířená s otcovým odchodem s obavou, co ve škole zase vyvedl. Těch dnů, kdy nevyvedl nic, nebylo moc. Skoro vždycky s něčím Tomáš přišel. Někdy to vypadalo, jakoby se svými lumpárnami chlubil, snad že byl na ně svým způsobem hrdý. Tu se s někým popral, nebo jiného poslal do háje, nebo něco rozbil, nebo byl za školou, nebo se pohádal s kantorem, nebo měl řeči při vyučování, nebo si dělal legraci z ředitele, pořád něco.

Když se matka ten den od Tomáše dozvěděla, že nevyvedl nic, teda vůbec nic, zpočátku mu proto nevěřila, ale pak z jeho pohledu usoudila, že mluví pravdu. S úlevou vydechla. Byla ráda. Jakoby ji to málo stačilo ke štěstí, jakoby to, že nebude muset na kobereček do školy a poslouchat stížnosti na svého syna, byl pro ni za daných okolnosti, kdy zůstala s klukem sama, dostatečný důvod slavit.