Očekávaná manželská pře

Už dlouho pozoruje, že Marta není spokojená, ale nemůže nebo nechce s tím nic dělat. Neví ani jak. Strká hlavu do písku a snaží se to po nějakou dobu ignorovat. Jenže to nejde donekonečna. Stačí maličkost a Marta vybuchne jako ...

vulkanická sopka.

Neděle. Pravé poledne. Za okny s příchodem jara stále panuje spíše zima. On sedí u stolu a pije v poklidu svůj lahváč. Ona chystá oběd a z ničeho nic sekne talířem o podlahu. Střepy se rozletí. Petr se dívá do sklenice, jestli nemá jeden z nich v pivu. Navenek se zdá, že to je jediná jeho starost.

„Ukaž!“ A bez ptaní lije pivo do odpadu.

„Co blbneš, Marto?“

„Abys po prvním loku nemusel do nemocnice. Střep by ti mohl pořezat hrdlo.“

„Nic tam nebylo.“

„To nemuselo být vidět, kámo.“

„Co se děje?“ /Nesnáší to, když ho osloví kámo/.

„Ptáš se? Konečně tě to zajímá? Proč to nepřijde někdy samo?!“

„No ptám se, protože nechápu, co se stalo?“

„Ano, ty toho hodně nechápeš! Ale tobě je to asi všechno úplně jedno!“

Petr se dívá na Martu a má jasno. Tentokrát se už tomu rozhovoru ve vážném modu nevyhne. Jak rád by prchnul. Udělal to jednou. Týden pak byla tichá domácnost.

Marta si k němu sedne. Dlouho mlčí, hraje si při tom s nožem v ruce jakoby ho chtěla bodnout. Stačí jedna akce, pár gest a je to. Má ho tam, kde ho mít potřebuje. Někdy se cítí jako malý kluk v koutě.

„Tobě to vážně takhle vyhovuje?“

„Co jako?“

„To jak žijeme, nebo spíš přežíváme?“

„Proč?“

„Neštvi mě! Ptáš se jako bys nevěděl, ale ty víš moc dobře! Jsi přece inteligent. Máš vysokou narozdíl ode mě.“

„No to mám, ale jak sama víš, humanitní obor.“

„No a co?!“

„Být třeba ekonom, asi bychom měli ten dům se zahradou. Možná i to drahé luxusní auto, kterých je dole pod oknem plné parkoviště.“

„Myslíš, že mi jde o tohle?“

„Možná trochu ano.“

Petr věděl, co je pod pokličkou. Ale Marta věděla od začátku, že s ním nebude za vodou. Tenkrát měla tu možnost. Měla na vybranou. Točil se kolem ní týpek, který měl všech pět pohromadě a uměl točit i peníze. Poslala ho ale k vodě. Zamilovala se do něho. Bůh ví, proč se to stalo. Snad to vše někam nezmizelo, napadne ho.

„Tak povídej, ať to máme za sebou.“

„Co mám povídat, přece to vidíš ne! Jsme spolu deset let a pořád ve stejném bytě, ve stejném městě. Já učitelka ve školce, ty doma u stolu něco sepisuješ. Šetříme kde můžeme a tu a tam se vypravíme někam na výlet. Do kina nebo někam na oběd … jak dlouho mi slibuješ moře?“

„Slibuji ho i sobě.“

„Jasně, sobeček.“

„Nech toho. Vadí ti snad, že nepotřebuju létat každý rok do Dubaje? Že jsem spokojený s tím, co máme?“

„Já ale potřebuju tu a tam nějakou změnu, nějakou akci, chápeš?! Chtěla bych ještě něco zažít, nějaké dobrodružství, na něco se těšit. Ne mít pořád jen tenhle stereotyp!“

„A je to vážně tak špatný?“

Pár slovy vybruslí ze svízelné situace. Má už trénink. Tak to prostě chodí. Ona útočí, on se brání. Vybavuje si, když se poprvé setkali. Bylo to v létě na koupáku. On si koupil v kiosku pivo, ona si dala kafe. Sedli si spolu. Povídali si, vykoupali se, pak si lehli na deku vedle sebe … vše se dělo docela snadno a přirozeně. A ještě týž večer jí to Petr řekl. Vzali se po půl roce. Nic neměli a nemají toho moc ani po deseti letech. Motal se kolem ní chlápek s bavorákem. Nabízel jí život s cestováním a vilu někde v aktraktivní lokalitě. Kdo ví, kde je mu konec. Naposled jí poslal foto odněkud z Chille.

„Můžeme odpoledne někam do Českého ráje,“ navrhne Petr zcela mimoděk pro urovnání situace.

„Vždyť tam leje.“

„No právě.“

„Ty si se snad zbláznil. Proč musíš všechno dělat opačně. Když je hezky, trčíš zavřený u knížek se zataženými závěsy v oknech. Když jiní spí, ty jdeš běhat nebo se jedeš s čelovkou projet na kole. Když je zima, jdeš k vodě. Když padá sníh, ty se místo na lyže vypravíš na in line brusle. Je tohle normální?“

„Asi ne. Baví mě být mimo hru, mimo výseč. Jsem takový a nechci to měnit. Ani kvůli tobě.“

„Samozřejmě. Ty rád myslíš na sebe. Za celou dobu, co jsme spolu, jsme nebyli jedinkrát na plese. Ani do toho divadla moc nezajdeme. Ty si raději pustíš i tu hru na počítači ve své pracovně.“

„No pustíme si ji kolikrát společně a je nám při tom dobře. A myslím, že nám bylo dobře nedávno i na Sněžce. Nebo tuhle na Malé skále. Pádlovali jsme po řece, pak si dali pivo v hospůdce. Ty ses tam pak dala do řeči s jedním pánem, který po tobě vyjel a já tomu tiše přihlížel a žárlil zároveň.“

"Žes nic neřekl!"

„Proč? Buď se mnou být chceš nebo ne.“

„To se mě ptáš teď? Po těch letech?“

„Ano, Marto. Ptám se. Protože já jinej nebudu. Děti mít nemůžeme, ale milujeme se, ne?“

„Jednou dvakrát za týden.“

„Tak jsem to zrovna nemyslel.“

„Pokus o vtip, člověče.“

„Nějak mi nedošel.“

„Tobě hodně věcí nedojde. Ale myslím, že to jen hraješ a zkoušíš, co dokážu vydržet. Věděl si moc dobře, že tohle vypukne.“

„Jo, děje se to v pravidelných cyklech asi jako menstruace.“

„Někdy mám chuť prohodit tě oknem.“

„Vidíš, vnukla si mi nápad.“

„Jakej?“

„Říkala si, že chceš změnu, že chceš něco zažít, dobrodružství … co se proletět balónem? Zrovna jsem četl v novinách, že je na to tady nedaleko slevová akce.“

„Jak romantické, Petře. Ale co můžu chtít po deseti letech. Balón ve slevě!“

„Tak s Radimem by sis to mohla dopřávat každý den. Jak se mu vlastně vede? Píšete si přece? Není on ta příčina, že se cítíš nespokojeně? Vedle něj bys zažívala mnohačetné dávky změn a rozkoše.“

„Pitomče!“

„Hoď pravdu na stůl, ať vím, na čem jsem.“

„Jakou pravdu? Vzala jsem si tebe! Dala jsem ti přednost před movitým bonvivánem.“

„Možná toho někdy lituješ.“

„Já jen chci, abys tu a tam něco vymyslel. Ten let balónem by nemusel být marnej.“

„Ok, tak to někdy prubneme.“

„Ne někdy, co nejdříve! Dokud je ta akce, ať něco ušetříme.“

Marta vstane od stolu a trochu uspokojená přichystá nedělní oběd. Je jí zase trochu lépe. Někdy se holt potřebuje alespoň trochu pohádat, pročistit kalnou vodu, udělat průvan … . Tak to prostě je.

„Dostala jsem to,“ utrousí mimoděk.

„Říkal jsem si, že to tak asi bude.“ A dál to raději nekomentuje.