Nový článek

KRYSA

Ta učitelka mě neměla ráda a já neměl rád ji. Tenkrát soudružka Vaňková, dnes výhradně paní Vaňková v letech. Třeba byla a soudím, že i je stále stejného smýšlení, neboť své přesvědčení o tom, že západní kapitalistický svět je nepřítelem lidstva nám vtloukala do hlavy při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Věřila tomu. Byla o své pravdě přesvědčená a měla potřebu o ní přesvědčit i nás. Protivily se mi ty řeči. Byl jsem kluk a věděl jsem, že jim ještě několik dalších let budu. Žádný socialismus mě nezajímal a komunismus taky ne, nezajímal mě ani kapitalismus, zajímal mě svět, ten, v němž jsem žil a který jsem chtěl co možná nejlíp poznat. 

Jednoho letního dne přišla soudružka Vaňková do třídy a zase začala vést ty divné řeči. Neposlouchal jsem ji. Číst si comics Rychlé šípy bylo lepší a neskonale zajímavější. /Pro ty co nevědí, byly Rychlé šípy svého času nejžádanější comics svého druhu. Parádní čtení, skvělá zábava, nevšední dobrodružství/. V jedné chvíli ale vidím, jak nade mnou Vaňková stojí a natahuje směrem ke mně ruku.

„Dej to sem!,“ řekla.

„Nedám,“ odpověděl jsem. 

Tak si ten comics vzala Vaňková sama. Jedním rychlým pohybem ruky ho měla a já neměl nic.

„Tohle ty čteš, takový kapitalistický brak! Zajímavé.“

„Co je na tom zajímavého?,“ zeptal jsem se.

„Nic, jen by mě zajímalo, kdes to vzal?“

„Do toho vám nic není.“ /Mít tenkrát comics Rychlých šípů něco znamenalo. Zakázaná literatura! Podpultové zboží! Velká vzácnost/! 

„Pojď se mnou!,“ řekla Vaňková, a tak já vstal a šel za ní přímou cestou do kabinetu, kde jsme byli sami.

„Nelíbí se mi, jak se chováš a už vůbec se mi nelíbí, jak se mnou mluvíš.“

„To je mi líto.“

„Bude asi tím, jak tě doma vedou.“

„Mě vedou dobře.“

„Vážně? O tom si promluvím s tvou matkou.“

„Jak je libo. A co ten comics?“ /Vaňková ho dřímala v ruce jakoby jí patřil/.

„Ten si nechám.“

„Musím ho vrátit, není můj.“

„To mě nezajímá.“

Tou poznámkou mě Vaňková dožrala. Narovnal jsem se, předstoupil před ní a řekl.

„Podívejte se, já nejsem zloděj. Když mi někdo něco půjčí, tak mu to dám zpátky. Na to se spolehněte.“

„Bych ráda věděla, jak to uděláš?“

Tak jsem stál a díval se na ten její povýšenecký kukuč, který mě tu a tam přiváděl k nepříčetnosti. Smála se mi do ksichtu a doslova si libovala v té své nadřazenosti, v tom svém stupidním laškování s mou chlapeckou hrdostí, že jsem nemohl udělat nic jiného, než si ten comics proti její vůli vzít zpět. Vytrhl jsem ho Vaňkové z ruky tak rychle, že nestačila nic, ani mi dát pár facek, ani se po mě natáhnout a chytit mě pod krkem. Až pak.

„Co si to dovoluješ? Okamžitě mi to vrať!“ A s těmi slovy se na mě sápala, že mi nezbylo nic jiného, než Vaňkovou jedním prudkým pohybem paží odstrčit. Spadla na zem a ještě práskla hlavou o stůl. 

„Tohle ti ty buržoazní spratku spočítám,“ křikla Vaňková.

„O tom nepochybuju,“ odpověděl jsem a bez dalšího slova raději hned zmizel. 

Abyste rozuměli, buržoazní spratek tenkrát znamenalo, nemít rodiče toho jedině správného dělnického původu. Můj praděda i děda byli továrníci. Otec kvůli tomu nesměl na vysokou, a když se tam konečně dostal, stejně ho vykopli. Matka na tom nebyla o moc líp. Vysokou sice měla, učila a shodou okolností na stejné škole, kde jsem byl já, ale stačilo nevhodné slovo a vykopli by jí nejspíš taky. Vaňkovou máma nesnášela stejně jako já ne – li víc. Neboť když se někdo stále navážel do jejího syna a navíc často z důvodů, kterým nemohl rozumět, to se nedalo s klidnou myslí přejít.  

Vaňková to měla k mámě do kabinetu pár kroků. Okamžitě ji zpravila o celém incidentu se mnou. „Váš syn je darebák, který patří do polepšovny! Tohle mu neprojde, vážená kolegyně! Podívejte se na tu bouli! To je jeho práce! Víte, co to znamená?! Jestli to nevíte, tak já vám to povím! To znamená, že tady váš Toník končí! Poletí a vy s ním! Jednou pro vždy, rozumíte!“

Máma pak doma brečela. Já ji utěšoval, ale nechtěla se mnou mluvit ani mě vidět, protože to co jsem proved, se zkrátka z jejího pohledu nedělá a žádný rozumný důvod pro napadení učitele z její perspektivy nebyl a není.

Uplynul měsíc, konec školního roku. Prázdniny! Dva měsíce volna! Neskutečný! Báječný! Mimořádně skvělý pocit pro kluka jako jsem byl já. Tenkrát to ale bylo jiné než jindy. Z řadové ale politicky aktivní soudružky Vaňkové udělali ředitelku školy. Máma dostala výpověď. Mně napařila dvojku z chování a podala návrh k přeřazení na jinou školu. Vaňková dosáhla svého. Povyrostla, dostala příležitost. Byla to její chvíle. Byla to doba, kdy lidi jako ona mohli příliš a lidi jako máma nemohli nic. Jen mlčet. A doufat, že to jednou skončí.