Nezvěstná, ztracená, nalezená

Záhadně zmizela. Nikdo nevěděl, kde ji hledat. Je jí patnáct, sotva se po světě rozkoukává. Má kamaráda Patrika, ale on nic neví. S ničím se mu nesvěřila. Už dva dny je nezvěstná. Policie je od matky se vším potřebným obeznámena. 

Již podniká standardní kroky a začíná ji hledat. Matka je vyděšená. Ví, co se takové holce může stát. Svět dávno není bezpečná lokalita. Ani ta malá vesnice, kam se s dcerou uchýlila, protože jim více voněla příroda než kolotoč velkoměsta.

„Nenastala mezi vámi hádka?“

„Dospívá. Přichází na ni puberta. Není to vždy idyla.“

„Stalo se tedy něco mezi vámi?“

„Nic, kvůli čemu by snad měla utíkat z domova.“

„Co otec? Vy jste na dceru sama?“

„Ano, sama. Klára otce nemá. Teda má, ale nestará se, nezajímá. Odešel, když se narodila.“

„Aha. S ním tedy vaše dcera nemá žádný kontakt?“

„Ne. Jak jsem řekla, je z obliga. Co budete dělat?“

„Kolega se nyní vyptává ve škole, kde byla naposled viděna. Vyslýchá její kamarády a učitele. Uvidíme, jestli se něco nedozví tam. A jestli ji během dvaceti čtyř hodin nenajdeme, budeme pátrání medializovat.“

„Proč to neuděláte hned?“

„Dejte nám čas, paní Dvořáková. Víme, co a jak máme dělat. Zvažujeme možná rizika.“

„Jaká rizika? Neděste mě! Přece víte, co se jí může stát.“

„Nemalujte hned čerta na zeď. Může to být v jejím věku jen nějaká truc hra. Chápu váš strach. Nemám dceru, ale mám syna.“

„Jenže u holek je to jinak. To vám přece nemusím vysvětlovat.“

„To jistě není třeba. Podívejte se, kdybyste si něco vybavila, co by nám mohlo jakkoliv pomoct, tady je má vizitka. Můžete volat kdykoliv, třeba v noci. Jakmile bude něco nového, ozvu se vám.“

Vyšetřovatel odejde a ona zůstane sama. To ticho se nedá vydržet. Přece nebude sedět doma a čekat. Oblékne se a prostě se vypraví dceru hledat. Zkouší ji pořád volat, ale její mobil nefunguje. Stále tatáž věta – volaný účastník je nedostupný. Zavolejte později. Proč jí to ta holka dělá? Ano, někdy ji odsouvá na vedlejší kolej, někdy s ní není dost trpělivá, má toho coby veterinářka hodně. Každou chvíli někdo něco chce, snaží se vyhovět, ale taky si vydělat. Nikdo jí zadarmo nic nedá a není snadné být i samoživitelka. Dcera je pro ni ale ve všem na prvním místě, to přece musí vnímat.

Ve svém pokoji má Klára všechny své věci. Nic si sebou nesbalila. Tedy to asi ani neplánovala, že by někam zmizela. To ovšem neví, jestli má být ráda. Co když je někým unesená. Čte o takových věcech každou chvíli v novinách. Naposled byla viděna ve škole o polední pauze. Na odpolední výuku už se nevrátila. Vzpomene si na Patrika. Toho si tu a tam Kája přivedla i domů. Ujišťovala ji, že to je kámoš, že není nezbytná sexuální přednáška. Ona ale vnímala a cítila, že je to jinak.

„Patriku, nevíš, kde může být Kája? Neřekla ti něco, nenaznačila … ?!“

„Ne, paní Dvořáková. Před chvíli byl u nás i policista. Nevím, kde by Kája mohla zevlovat?“

„Zevlovat?“

„No jako se toulat, špacírovat. Ona byla ráda někdy sama. Tu a tam se uklidila a nikoho k sobě ani ve třídě nepustila. Někdy i na jednu vyučovací hodinu zmizela, ale pak se vždy hned vrátila.“

„Jako že chodila za školu?!“

„Tu a tam. Poslední dobou jsem měl ale pocit, že jí něco trápí.“

„Víš něco konkrétního? Souviselo to se mnou?“

„Ne. S jejím tátou.“

„Ona ale žádného nemá.“

„To je právě to.“

„Co?“

Říkala, že její táta musí přece někde existovat a že by ho ráda poznala, aby aspoň věděla, jak vypadá.“

„Díky, Patriku, a promiň, že jsem tě otravovala. Kdyby se ti Klára ozvala, volej mi hned na tohle číslo.“

„Samo sebou.“

Ukončí hovor a přemítá o tom, co se od Patrika dozvěděla. Nechápe, proč se o svého rádoby otce Klára zajímá. Vždycky, když se na něj ptala, tak ji z pozice matky odpálkovala. Prostě ten muž pro ni přestal existovat. Nechtěl, aby se Kája narodila. Nutil ji jít na potrat. Když to neudělala, vzal roha. Kláře to vše před půl rokem řekla. Ne proto, že by chtěla. Pořád se na něj ale ptala, pořád naléhala, kde je, co dělá, jak vypadá, proč zmizel, proč se nezajímá, co udělala, že je otci lhostejná? Začala sebe obviňovat, ačkoliv za nic nemohla.

„Ty si nic neudělala, zlato! To on je ubožák, proto si nepřeju o něm dále diskutovat. Jsem ráda, že tě mám a že jsem ho tenkrát neposlechla.“

„Proč si mě nepřál?“

„Byl mladý a chtěl si užívat. Ne se vázat a starat se o někoho.“

„Neříkej mi ale, že o něm nic nevíš. To přece není pravda.“

„Něco vím. Je právník. Náhodou jsem na jeho jméno natrefila, když jsem právníka potřebovala, ale to je jedno! Dost! Konec debaty!“

Tenkrát to utnula. Odešla na zahradu něco dělat. A Kája hned šla za ní. Chtěla další sumu informací. Pořád opakovala, že kdyby ji „táta“ viděl, třeba by změnil názor. Třeba by i litoval, jak se tenkrát zachoval. To téma otce se průběžně vracelo a s tím rostla i vzájemná nevraživost.

„Zapomeň na to, Kájo! Nelitoval by ničeho! Proč tohle děláš? Máme se snad zle? Chybí ti něco?“

„No táta někdy ano.“

Málem se rozplakala, když to na ni dcera vybalila. Dokázala být někdy krutá a nemilosrdná. Může snad za to?! A aby toho nebylo málo, ještě se zeptala, proč si nikoho místo něj teda nenašla.

„Protože jsem přestala chlapům důvěřovat. Mám tebe a jsem spokojená.“

Trochu lhala. Měla snad Kláře sdělovat, že někdy mužskou náruč postrádá. Tu a tam si nějakou najde, zcela nezávazně. Bokovku, aby se na chvíli uspokojila. Ani si nedokáže představit, že by měla někoho natrvalo doma. V tomhle má jasno. Dceru si vychová sama a až bude dospělá a půjde si svou cestou, třeba si někoho pustí do života. Do té doby ani náhodou.

Za pár dní to začalo nanovo. Klára byla jako výzvědná služba. Začínala toho mít právě dost.

„Znáš jeho jméno. Řekni mi ho!“

„Dej mi s tím pokoj!“

Obořila se tak prudce, až se Klára lekla. Nikdy neviděla svou mámu tak vytočenou. Nechápe, že na to téměř zapomněla. Stalo se to asi před měsícem. Strašně na Káju vyštěkla. Byla v takovém afektu, že své holce málem dala facku. Zmordovaná z práce a ze všeho a ona do ni hučela tak dlouho, až … co vlastně ještě zaznělo? Rozpomíná se na to …

„Patnáct let jsme spolu bez nikoho dalšího. A ty teď najednou oživuješ něco, co mám dávno vyřešeno. Proč? Nechápeš, že ten člověk je magor. Má dceru a je mu to jedno. Dal přednost sobě a tomu svému před tebou, holčičko, tak si to uvědom! Co čekáš, že ti nabídne? Svou náruč, idiot?! Kdyby chtěl, ví kde tě hledat. Našel by si možnost, jak tě vypátrat. Asi už má jiné děcko, chceš se snad k němu vecpat?!“

„Ne, jen se mu třeba ukázat. To je všechno.“

A tenkrát v afektu to jeho jméno skutečně vyslovila. Už si vzpomíná! Bingo! Byla jako opojená, opilá či co.

Bere si hned vizitku vyšetřovatele, aby mu tu vytěsněnou informaci oznámila. Jo, tím směrem může vést stopa. Nejspíš si Klára dokázala získat nějak i jeho adresu. Právníků s tak cizokrajným jménem nemusí být mnoho. Schovala si od něj také pár dopisů. Ani neví, proč je dávno nevyhodila. Jde do skříně, kde to má uschováno. Neví, nepozná to, jestli se v nich Klára hrabala. Na obálkách je ovšem uvedena jeho tehdejší adresa. Vždy ji tam psal pro případ, kdyby se psaní někde zatoulalo. Bydlel tenkrát ještě s rodičema. Další stopa, po které se lze vydat. Vyšetřovatel hned koná.

Záhy se ukáže, že Klára na té adrese skutečně byla.

Policie je na místě. Vše se seběhne neočekávaně rychle. Kája je nalezená na nedaleké autobusové zastávce docela sama. Neví, co má dělat. Jen sedí a kouká. Dostala lekci od života. Od „fotra!“ Mít marijánku, asi by si šlehla. S Patrikem to jednou zkusila. Zpočátku opojná záležitost, ale pak přišlo něco, co už si nechtěla nikdy zopakovat.

Přivezou ji domů docela apatickou. Dva týdny nepromluví ani slovo. Nechá si dát jen jídlo. Až pak, jednoho večera, to na ni přišlo. Chce k sobě Patrika. Nikoho jiného. Matce se s tím nesvěřila, že s ním už strávila noc.

„Řekl mi natvrdo, abych na něj zapomněla. Že má svou rodinu, svůj život. Chápeš to?“

„Vykašli se na to.“

„Kéž by to šlo tak snadno, ale nemám jinou možnost.“

„Proč si to udělala? Proč si za ním šla? Nebylo ti lépe bez něho?“

„Asi jo, ale to vím teďka. Já ale musela. Litovala bych toho, kdybych to alespoň nezkusila. Jak říkala máma, je to idiot.“

Patrik si ji přivine a políbí ji na čelo.

„Měla by sis to s mámou vyříkat.“

„Jo, já vím. Je to za mnou. Vysvětlím jí to. Teď už prosím jdi. A děkuji ti. Za všechno. Mám tě ráda, strašně moc.“

„Já tebe taky, Kájo.“

Jakmile Patrik odejde, stojí matka ve dveřích. Nemusí si nic říct. Obě vědí, jen je mezi nimi díl bariéry. Matka učiní první krok a obejme ji.

„Dáme to,“ řekne dceři a tiskne si ji, dokud ještě smí.

„Jasně, že jo. Sorry, mami. Nechtěla jsem tě vyděsit.“