Nečekaný návrh

V tom klukovi, chlapci, muži bylo množství lásky, která se tu a tam drala na povrch třeba při pohledu na hezké děvče. Spatřil ji poprvé a byl schopen myslet hned na to, že si ji vezme a bude s ní žít a mít s ní děti a vše s ní ...

sdílet. Už si to při pohledu na tu dívku promítal ve své hlavě. Jak moc si to přál, jak moc o to stál, ale bál se. Přece když na ni s něčím takovým vyrukuje, lekne se a uteče. Blázen, co je to za pošuka, vůbec se neznáme a on by mě hned odtáhl k oltáři. Ale třeba by uvěřila jeho očím, že to myslí vážně, že to není nějaká hra, že to je sice ústřel, který popírá veškerá pravidla, ale co mohl dělat. Cítil to tak, tak to prostě udělal.

„Slečno, líbíte se mi, vážně a moc, nechtěla byste si mě vzít?“

Ta slečna na něj zírala. Ztratila docela řeč. Stála a mlčela. Nevěděla co říct, zkoprněla a měla tak krásné a nevinné oči, a zároveň v nich byla dospělost, znalost věcí, žádná naivka. Jen zjevně čelila něčemu, co nikdy neočekávala.

„Co prosím?“

„Promiňte mi. Ale já to myslím vážně. Měl bych vás rád, a to tak, že do konce života. Jsem Vám ochoten na to i přísahat.“

„Vy jste se snad zbláznil.“

„No, to je asi pravda. Bude to znít jako fráze, ale do vás. Vím, že mě asi pošlete k vodě. Nejsem jistě váš typ, ale kdybych vás neoslovil, víte, znám se, doma bych si to vyčítal. Už se mi to jednou stalo a zařekl jsem se, že znovu to nepřipustím.“

„Nepřipustíte co?“

„Abych si nechal uniknout třeba svou životní příležitost. Dodneška mám tu dívku, kterou jsem tenkrát neoslovil, před sebou. A při tom jsem nechtěl v ten moment, kdy jsem ji viděl poprvé, jako teď vás, nic jiného. Byl jsem ochotný vzdát se v ten moment pro ni téměř všeho. Zacinkalo to, zamiloval jsem se jako malý kluk, čistě, bezelstně a ano, bylo v tom i něco sexuálně přitažlivého, ale na tom snad není nic špatného, nebo ano?“

„Nevím, já vážně nevím. Celé mi to přijde ulítlý. Heleďte, není někde skrytá kamera? Jestli jo, tak si vás podám, dělám box.“

„A, tak to je super sport pro dnešní dobu. Asi balanc proti tomu mému, to skoro vypadá, že byste byla v našem vztahu vůdce a já ten, co poslechne na slovo.“

„O někoho takového bych nestála, to by se mi za mák nelíbilo, vám snad ano?“

„Ne, to by nebylo ono. Jen jsem to tak řekl. A skrytá kamera tu není. Vše, co zde říkám, je holá skutečnost. Promiňte mi, vážně jsem nemohl jinak, jen se vás smět dotknout, políbit, byl bych šťastný, tak šťastný, jako když jsem dostal své první kolo.“  

„Vy jste teda divný patron, to vám povím.“

„Dík za upřímnost. Žena jako vy jistě bude zadaná a co se mnou, který tu před vámi stojí a působí nejspíš jako zoufalec, když tohle dělá, když je takové věci schopný. Požádat dívku o ruku jen tak na první dobrou.“

Dívali se na sebe, on si držel odstup a při tom nestál o nic jiného, než ji smět obejmout. Odvést si ji domů a plánovat s ní společnou budoucnost, rodinu a všechno. V ten moment mu vešly slzy do očí asi z té touhy, která se stala tak silnou a zároveň nedosažitelně uskutečnitelnou, nepravděpodobnou, že by došlo k jejímu naplnění, že se mu docela podlomily nohy.

„Musím pryč, nebo se zblázním. Mějte se hezky a vážně, odpusťte mi, nebylo za tím nic zlého. Vím, že jsem vás vykolejil, ale snad to vstřebáte, stává se to, mluvím už nesmysly. Na shledanou.“

Otočil se k té dívce, ženě, zády a byl hotov jít pryč. Ona mu ale z ničeho nic položila ruku na jeho rameno.

„Počkejte.“

Otočil se a podíval se na ni. Byla tak krásná i zevnitř, a tělo jako oblázek, který dřímáte v ruce a ani ho nechcete hodit do vody, ale pak neodoláte, hodíte, jelikož chcete vidět, jak skáče po hladině. 

„Třeba bych vám mohla dát své číslo.“

„Třeba nebo určitě?“

„Zase chytáte slinu?“

Usmála se, docela poprvé, závan naděje byl tu a on se toho chytil, ale tvářil se jakoby nic. Nechtěl tlačit na pilu. Bál se, aby tu rozehranou partii nepokazil, aby zůstal bdělý a v té linii jako na začátku.

„Jezdíte na in linech? Je tu nedaleko prima místo, kde to lze. Můžeme to spolu zkusit. Pro začátek. Ale nic si od toho neslibujte. Před oltář mě hned tak nedostanete.“

„No jak myslíte. Šel bych třeba hned. Vážně.“

„To mi tolik věříte?“

„Věřím tomu, co cítím v tento moment, co jsem cítil, když jsem vás spatřil poprvé. Směl bych vás pohladit?“

„Ne.“

„Jasně.“

„Co ty in liny, stojíte o ně?“

„Ano, mám je, ale dlouho jsem na nich nestál.“

„To půjde. Zítra v šest večer v aleji. Můžete?“

„Můžu.“

„Ok, smluveno, mějte se zatím dobře.“

„Pusa nebude, jen tak, na rozloučenou?“

„Vy prevíte, vy se nejprve chováte, jako malé bezelstné dítě i se tak tváříte, a pak na mě vybalíte ještě tohle.“

„Co je to proti pozvánce k svatbě.“

„Vy jste vážně něco.“

Stál a sledoval, jak odchází ta žena pryč. Pak se zastavila, otočila se a viděla, jak tam ten muž, kluk nebo co vlastně stojí a dívá se na ni jako na svatý obrázek. Působil tak osaměle, že se k němu musela vrátit. Postavila se před něj a jemně ho políbila na rty.  

„Stačí?“

„Moc, moc děkuji.“

„Snad nebyla první?“

„Ne, to ne, ale …“

„Nechme to vaše ale na později. Držte se zatím a zítra na viděnou.“

Odešla a on byl v ten moment docela spokojený. Cítil něco hezkého, cítil klid i rozechvění. Teď se jen nesmíš leknout, říkal si, teď nesmíš uniknout, to by byl hřích tohle propásnout takovou šanci. A pak že lásky na první pohled neexistují.