Návštěva u cvokaře

 Někteří dospělí jsou cvoci! To jsem si myslel, když mi bylo dobrých deset a myslel jsem si to i pak, když mi bylo dobrých patnáct, a i potom jsem si to myslel, když mi bylo osmnáct a stal se legitimně jedním z nich, ačkoliv ....       

 jsem se tak vůbec necítil.

Chodil jsem do školy, která mě nebavila, neměl jsem holku a ani jsem po ní nikterak netoužil, vousy mi nerostly, pudy jsem taky žádné neměl, tedy stran těch, o nichž mí vrstevníci klábosili, kde se dalo. Zkrátka jsem byl všestranně opožděný a lidi kolem z toho měli psinu. Dokonce se mnou máti šla i ke cvokaři, jestli jako jsem ready, že se chovám tak nějak podivně vzhledem k věku a tak vůbec. Cvokař mě skoukl, vyptával se na všechno možné, pořád si něco zapisoval a v levém oku měl tik, ale jinak vypadal docela normálně. /Jak jen cvokař může vypadat/.

- Váš syn, jak bych to jenom srozumitelně vyjádřil, je kapánek zabržděný, řekl cvokař matce. /Poslouchal jsem, jen co mě ten podsaditý vousatý skoro slepý doktor vypakoval z ordinace, za dveřmi. Neuniklo mi ani slovo/! 

- A co s tím mám jako dělat, dotázala se matka.

- S tím se nic moc dělat nedá. Snad jen … měl by teď hodně jíst, je podvyživený a takový neduživý a vůbec pohlavně nevyvinutý, vzhledem k věku.

- Nevyvinutý? Pohlavně? Jak to myslíte?

- Už by jaksi … no však víte … děvčata a tak. A on nic!

- Jemu jsou děvčata ukradená, pane doktore.

- Právě, a to není normální. Nemá tu potřebu s nimi … víte, co myslím?

- Na to má snad ještě dost času. Doufám!

- Ne tak docela. Jeho vrstevníci dneska… jejej, byste se divila.

- Tak snad to přijde i na něj … jednou.

- No, jednou jistě, teď jde o to kdy. … Vy s chlapcem žijete sama?

- Ano.

- Rozvedená?

- Ano, rozvedená.

- Stýká se chlapec s otcem?

- Vůbec. … Nestojí o to.

- Smím vědět proč?

- Nejspíš proto, že ho nesnáší.

-  Bingo! /Doktor vykřikl a já za dveřmi se lekl, co tím ten ňouma sleduje/. - Je to jasný jako facka, pokračoval zase klidně doktor.

- Co je vám jasný?  

- Nemá mužský vzor, váš syn, který by přijal za svůj. Chápete?

- Asi nechápu.  

- A mě to bylo hned divný, jak se může osmnáctiletý výrostek chovat jako desetiletý harant. Z trucu, pani Volná. Je to jeho takový truc podnik, že je tak zastydlý, aby v sobě popřel muže a tím i otce, kterého jak vy říkáte … .

- Už dobrých pět let, pane doktore.

- No vidíte. … Copak by normálně takový věkem dospělý čahoun ukradl z mého stolu vzácné pero?   

- Co? On vám … ? Já ho přerazím.

- To nemusíte. Určitě ho má někde schované. Až půjdete, poproste ho, aby mi pero vrátil. Jistě to rád udělá. /Tak to je v troubě, pomyslel jsem si s uchem přilepeným za dveřmi. Chtěl jsem vzít roha, ale z nějakého důvodu jsem to neudělal. Byl jsem příliš zvědavý, jak ten hovor mezi mámou a doktorem bude pokračovat/.

- Pane doktore, já se za kluka moc omlouvám. To pero vám vrátí! … Taková ostuda. /Mamča byla jen podle tónu hlasu pěkně nabroušená/.

- To nic. Na druhé straně máte vlastně štěstí, poznamenal klidně doktor.

- Štěstí?

- Lepší prohledávat klukovi kapsy kvůli ukradenému peru, než kvůli fetu. I takoví mi sem chodí, a to jim není ani tolik, co vašemu synovi.

- To je hrozný, v čem to žijeme, povzdechla si matka, jak to jen matky umějí.

- Jo, svět je zkažený, ale s tím nic nenaděláme.

- Bohužel, pane doktore, bohužel.

- Přijdete zase za týden. Chci mít vašeho kluka pod kontrolou.

- Copak je blázen?

- To jistě ne, ale člověk nikdy neví. Jistota je jistota. Krom toho bych vás rád pozval na večeři. /Tak to je snad trochu moc?! Měl jsem chuť otevřít dveře a jednu tomu panákovi v naškrobeném bílém mantlu natáhnout/.

- Mě? Na večeři? … Proč? /Soukala ze sebe matka. Proč ho nepošle rovnou do hajzlu, to mě nešlo na rozum/. 

- Líbíte se mi. /Prevít, už už jsem chtěl vtrhnout dovnitř a přerazit ho/. - Při té příležitosti prodiskutujeme dopodrobna i vašeho syna. Mohl bych vám s ním pomoct. Možná víc než si myslíte. Mám zkušenosti a tak.

- Ste laskav, ale …

- Zítra v sedm, co říkáte, U Hybernů. Objednám stůl.

- Já nevím …

- Budu tam, tak doufám, že mě nenecháte večeřet samotného.

- Musím už jít.

- Jistě.

A dál jsem neslyšel nic! Otevřely se dveře, máma celá brunátná vyšla, natáhla ruku a řekla:

- To pero a dělej, než ti jednu fláknu!

Cvokař při těch slovech civěl mámě za zády, skoro to vypadalo jakoby se mě bál. Mě nezbývalo než předmět doličný vrátit. /Škoda, to pero mělo zlatý hrot. Střelit ho někde, byl bych v balíku/.   

- No vidíš, že to jde, ucedil doktor a v cuku letu se zdekoval do svého nóbl kanclu. A my pak šli domů. Konečně! Máma mlčela, já mlčel a říkal si, kdyby jen tušila, co vím. Tak jsem to na ní v nestřežené chvíli vybalil.

- Ty s ním půjdeš?

- S kým?

- S tím hňupem doktorem?

- Jak to o něm mluvíš? A vůbec jak to víš? Si zase špicloval za dveřmi, že jo?

- Musím na tebe dávat pozor, když se na tebe táta vybod.

- Já se ohlídám sama, neměj péči.

- Ty mu to věříš?

- Co?

- Že sem zastydlej, nevyvinutej a ty další blbosti.

- Je to odborník. Doktor!

- Je to blbec. Mudr. Tak mudruje. 

- A dost! Za týden tě chce zase vidět.

- Proč?

- Aby tě měl pod kontrolou.

- Mě? Spíš tebe.  

- Prosím tě.  

- Seš pěkná ženská a on je mlsný kocour, kouká mu to z očí.

- Jsi nějak chytrý. A neduživý. Povídal.

- A pohlavně nevyvinutý si zapomněla dodat. Za to on je v tomhle směru asi převinutý, tak si dej na něj bacha. Cvokaře bych za nevlastního tátu nechtěl.  

- Děkuju za upozornění.

Tím jsme návštěvu u psychiatra uzavřeli. A žádná další nebyla. Tedy ne u toho, o němž je tu řeč. Máma totiž na tu večeři tenkrát šla a teprve, když ji chtěl ten prevít ve svém voze zbouchnout, došlo jí, co je to individuum zač. Nadržený pošuk, který by se měl léčit a ne dávat rady druhým, jak se pohlavně i jinak včas vyvinout, aby nebyli pořád nedospělými malými kluky.

Měl jsem mu to pero se zlatým hrotem otřískat o hlavu, když ho chtěl dostat zpátky.