Návrat domů

Přišel čas se rozloučit. Seděli jsme vedle sebe uprostřed lesní obory, kde jsem po roce ukončil práci nebo spíš brigádu. Bylo to zkraje léta, svítilo slunce, všude kolem cvrlikali ptáci … nehybný klid a ticho. „Děláš dobře, že ...

... jdeš pryč. Tady by ses zahrabal,“ řekla v dobré víře mi to usnadnit. /A nejspíš i sobě/. 

„Nebylo to tu tak špatný,“ opáčil jsem. „Víš, dost se bojím.“

„Čeho?“

„Práce učitele. Za dva dny mám nastoupit.“        

„Ty to zvládneš.“

„A co když ne?“

„Když ne, se na to vykašleš a půjdeš jinam.“

Klára uměla být vždycky nad věcí, na rozdíl ode mě. Asi že ji život naučil. Rozvedená máma dvou dětí tou dobou již bez vlastního otce, bez vlastní matky sama táhla rodinu z minima, na něž se i tak musela dost nadřít. 

Líbilo se mi být vedle Kláry uprostřed lesa, stranou celého světa a užívat si chvilku klidu v její bezprostřední blízkosti. Mezi námi to nezašlo příliš daleko. Především díky mé mladistvé ostýchavosti, díky mým pochybnostem, díky mé mizivé sebedůvěře a neschopnosti překročit tu pomyslnou hranici, oddělující platonické přátelství od vztahu, který přeroste v cosi víc. Mezi námi došlo „jen“k pár nevinným přátelským polibkům při nejrůznějších příležitostech, kde to bylo případné a tak nějak na místě. K pár návštěvám u ní doma, kde mě vždy s nebývalou ochotou pohostila. K nezpochybnitelným projevům důvěry, kdy se mi svěřila s věcmi, o nichž jsem věděl, že by je neřekla nikomu jinému. Nikdy jsem u ní ale nezůstal přes noc. Namísto toho jsem se vždy vracel na hájenku, kde jsem bydlel sám jako poustevník.

Možná Klára čekala, že to budu já, kdo ji požádá … čekala třeba, že se zachovám jako muž, který z ní /s jejím svolením samozřejmě/ strhne šaty a bude ji líbat od hlavy dolů až do svítání. Byl to ale nejspíš instinkt, který mě od podobných riskantních a nejspíš i pošetilých tahů na šachovnici života zrazoval. Byl jsem zamilovaný panic /v osmadvaceti na pováženou/ do dívky, která by se s klidem mohla procházet na módním molu. Zakřiknutý melancholický trouba s holým zadkem, který si přál mít něco, co mít zkrátka nemohl. Bylo to k uzoufání a zároveň legrační všechny ty moje eskapády, jichž jsem se dopouštěl, abych se jí zalíbil, abych jí dal najevo, že jsem jiný než ti, co se o ní s větší nebo menší přímočarostí ucházeli.

„Možná bys měl už vyrazit, ať nejedeš za tmy,“ odtušila do ticha Klára.

„Jo, asi jo,“ přisvědčil jsem a díval se na ní, do jejích laskavých očí a vzápětí jsem ji jemně políbil na rty.

„Ozvi se, až dorazíš,“ řekla ještě Klára s až mateřskou starostlivostí v hlase. Vyprovodila mě k autu a já jako pitomec neschopný čehokoliv šel vedle ní a tiše si přál mít všechno za sebou a být co možná nejrychleji pryč ve svém pokoji, ve své posteli, být konečně zase doma.

Nasedl jsem do vozu, ještě jsem se na Kláru podíval, decentně se na ni usmál, a pak jsem nakopl svůj rezivějící vehikl a uháněl po polní silnici pryč. Při tom jsem sledoval v krátkých intervalech Kláru ve zpětném zrcátku. Dívala se za mnou, dokud jsem nezmizel. A pak? Pak si nejspíš nasadila rukavice, vzala do každé ruky kbelík plný vody, aby ho odnesla o několik desítek metrů dál k bažantům, kterým by jinak z toho vedra vyschlo v hrdle. A tak tam ty kbelíky nosila nejspíš do večera, dokud ji neskončila odpolední směna, dokud ji její šéf milostivě neráčil říct, že je všechno hotové a tedy si může jít po svých. 

Dálnice byla vcelku prázdná, a tak jsem mohl jet plnou parou téměř celou cestu. V konfrontaci s mým vozem, dobrým dle mého otce leda tak na odpis, to znamenalo uhánět zhruba stokilometrovou rychlostí za krajnicí vozovky, abych nezacláněl těm rychlejším. V některých případech to byl opravdu neskutečný kalup a já si byl vědom, že s tou svou rachotinou na dálnici už dávno nepatřím, podobně jako asi nepatřím mezi tu smetánku „vyvolených“, kterým jde ten velký civilizovaný svět na ruku, a oni z něj na oplátku dokážou vyždímat, co se dá a vůbec si při tom nedělat těžkou hlavu s tím, jaké to může mít důsledky.

Myslel jsem na Kláru celou cestu. Úzkost mi svírala hrdlo. Chtělo se mi chvílemi brečet a křičet zároveň. Pak jsem otupěl. Necítil jsem bolest. Spíš prázdnotu. A strach z toho, co a jak bude dál.

Po stovce ujetých kilometrů se dostavila únava. Udělal jsem si proto zastávku na kafe u jedné z mnoha čerpacích stanic. Kafe z automatu nebylo nic moc, ale přece jen mě postavilo trochu na nohy. Bylo něco kolem páté. V tu dobu měla Klára pracovní pauzu. Představoval jsem si, jak sedí v nevzhledném a v ne příliš útulném kamrlíku uprostřed lesa docela sama a pije svůj čaj z termosky. Vzdálení od sebe stovku kilometrů jsem myslel na naše první setkání. Měla na sobě kalhotový růžový kostýmek. Neskutečně jí to slušelo a mezi všemi ostatními byla ozdobou celého banketu, který se konal k zahájení lovné sezóny. Vůbec nevypadala na matku dvou dětí, na někoho, kdo již deset let dře v lese, protože jí nic jiného ve skutečnosti nezbývá.

Druhou polovinu cesty jsem se snažil myslet na všechno, co mi zavdávalo dobrý důvod se domů vrátit.  

- Večery na opuštěné ubytovně uprostřed lesa a potom na hájence, kde jsem neměl s kým promluvit a nezbývalo než být sám se sebou.

- Práce, kterou jsem leckdy zvládal jen s největším sebezapřením a den co den pak po směně usínal fyzicky naprosto vyčerpaný.

- Topení v kotelně, když se myslivci ze všech koutů sjeli dohromady a měli potřebu si užít v místní myslivecké kolibě.

- Procházky po golfovém hřišti. Strom, za nímž jsem stával schovaný a sledoval rodiče s dětmi, kterak byli v zápalu hry a slov a radosti. 

Na dvoustém kilometru jsem se už cítil mnohem líp. S neodvolatelnou platností mi bylo zřejmé, že jsem se rozhodl správně. Návrat domů byl pro mě zkrátka nevyhnutelný. Kdybych kouřil, byl bych si zapálil a vychutnal si při tom plnými doušky radost, která se z ničeho nic dostavila. Radost z dočasně nabyté svobody a volnosti. Ten nenadálý pocit při jízdě vozem po vedlejších silnicích byl neskutečně příjemný.