Máš mé požehnání ...

"Už do té školy chodit nechci." "Dobře, ale co tedy chceš? Přece toho nemůžeš jen tak nechat. Docela ti to tam jde. Učitelé si na tebe nestěžují, máš solidní výsledky ..." "Nebaví mě to, necítím se tam dobře." "A kam bys chtěl? .... 

... Jakou jinou školu bys zvolil?“

„Asi žádnou. Cítím se v jakékoliv jako v poutech, jako bych měl medvěda na rukou i nohou současně. Ty to nechápeš, tati?“

„Asi ne.“

„Chci se cítit svobodný, dělat to, co si myslím, že je správný, nemít kolem sebe žádné autority, které mě deptají a dusí a uzurpují si právo mi do života mluvit …“

„Jen tě učí, vymezují ti pole působnosti, dávají ti mantinely …“

„Ale já o to nestojím. Kdo se jich o to prosí?!“

„Dobře, a co tedy. Přeješ si žít v lese jako poustevník?“

„Nehroť to do té míry, to není z mé strany ode zdi ke zdi, zkus být racionální!“

„O to se právě na rozdíl od tebe snažím.“

„To vážně člověk musí být svázaný pravidly, systémem, tobě to nedochází … jak bys žil, kdyby sis o tom svém rozhodoval ty sám, kdyby ses nenechal vlákat do slepé uličky.“

„Jakou máš na mysli?“

„Žádnou konkrétní, přece víš jak to je. Jeden ti řekne tohle je správně, tohle dělej, tím si vyděláš peníze, to má perspektivu a člověk jde místo za svým vnitřním hlasem a tam kam ho táhne srdce … s prominutím někam do prdele.“

„Mě ale moje práce baví. Mám vás, mám rodinu, nestěžuju si …“

„A vážně si po ničem jiném netoužil? Podívat se třeba někam do dalekých zemí, zažít dobrodružství, zažít opravdový pocit štěstí, velikosti, něčeho, co tě povznáší nad tohle všechno kolem. Vždyť se na to podívej, co se s námi a se světem okolo děje.“

„Můžeš být konkrétní?“

„Nezdá se mi, že by lidi žili tak, jak by si přáli. Proč jsou plné hospody, proč jsou bezdomovci, proč roste agrese, proč si lidi nerozumí, raději si pořídí psa než přítele.“

„Doba jednoduchá není, přežije ten silnější, slabší se holt musí spokojit s málem.“

„Ale třeba je o to více šťastnější. Dřív lidi žili obyčejněji, nepotřebovali tolik věcí, nemuseli mít drahý dovolený, kde stejně bydlí po hotelích. Kupujeme sračky, který navenek jsou o to hezčí, ale co je v nich, co je uvnitř, raději nevědět, a tak je to se vším.“

„Jsi moc radikální. Doufám, že ses nedal k nějaké eko sektě.“

„Tak tomu vy říkáte, vy dospělí?“

„Jsi už taky. Měl by sis některé věci srovnat v hlavě, měl bys mít své vlastní priority.“

„O tom s tebou právě mluvím! Ano, své vlastní a ne ty, co mi někdo vnutí. Ale takové, s nimiž se nějak ztotožním.“

„Ty se hlavně musíš nějak ztotožnit se světem, v němž žijeme. Některé věci prostě nezměníš. To co mi tu naznačuješ je utopie …“

„Bez níž by ale nevznikly velké věci.“

„Jaké máš na mysli?“

„Třeba umění, to opravdové, které přežívá staletí. A dává nám najevo, jak jsme nepoučitelní, jak stále děláme stejné chyby. Jak se stavíme proti přírodě místo abychom ji šli naproti.“

Otec nevěděl, co na ten příliv slov říct. Byl zmatený. Jeho syn jakoby se v jeho očích zbláznil. Už dřív pozoroval, že je nespokojený, že v sobě něco dusí. A teď mu to vše servíruje plnými doušky a on si s tím vůbec neví rady. Co mu na to všechno má říct, ať si dělá co uzná za vhodný? Ať se na vše vykašle a dělá to, čemu on sám věří? Když o tom přemýšlí, chtěl to dřív taky. Málem na to zapomněl, už je to tak dávno, že mu to přišlo skoro nepodstatný. Vnímal to jako úlety mládí, kterým čelí asi každý. Střet generací je tady, ale zároveň tuší, že ten hlas v něm dřív zněl a nyní zní v jeho synovi a že odněkud pochází. Že musí mít své jádro, svého strůjce stvoření. Že to není samo sebou, děje li se to stále napříč generacemi. A pak to ten běžný každodenní život udusí, člověk se přizpůsobí a jede po nějaké koleji. Co s tím vším? Co mu má tedy říct? Mlčí a sleduje syna, který je bezradný. Jako člověk na křižovatce, kde nejsou značky a on neví, kudy se vypravit.

„Jen mi prosím tě nenabízej, abych šel k psychiatrovi.“

„Na nic takového jsem nepomyslel. Jen na vše sám nemám odpovědi. Vážím si toho, že ses na mě obrátil, že si ke mně upřímný, ale já žiju standardně, běžným způsobem. I jsem v tom nalezl díl uspokojení, díl seberealizace, smysluplnosti, prostě mě to už nikam netlačí. Zatímco tebe …“

„Mě to táhne všemi směry, jen ty školní dveře mě odrazují a přesto do nich musím den co den vstoupit.“

„Vybral sis ji.“

„Ano, ale to jsem ještě netušil, co se tam se mnou stane, jaké prožitky mi to přinese, jako bych se vzdaloval sám sobě, jako bych zrazoval něco uvnitř, co je pro mě důležitý.“

„Co to je?“

„Být svůj, být autentický, být třeba i rebel bez příčiny, jen nechci být šedá ovce, mravenec v mraveništi, rozumíš mi?“

„Snažím se, věř mi.“

„Věřím.“

Syn to řekl odevzdaně, tušil, že tomu tak zcela není. Jak obtížně hledá slova pro to, co právě cítí, co potřebuje, co to v něm mluví ... . Ani sám neví, sám tomu nerozumí. Cítí se ztracený mezi všemi. Hledá své záchytné body. Hledá něco, k čemu patří. Kde je jeho vlastní pole působnosti. Kde může zanechat stopu jako důkaz, že za něco stojí. Tak moc si přeje být … ano být, ale skutečně, ne jak mu někdo nařídí.

„Rád bych odjel na pár dní někam pryč.“

„Dobře.“

„Ty s tím souhlasíš?“

Otec nepatrně přisvědčí. Klidně a věcně poví …

„Máš mé požehnání.“

„Jak je to možné?“

„Dříve jsem si to přál taky. Bylo mi tolik jako tobě. Otec mi to zakázal. Nesouhlasil s tím. Kdo ví co by bylo, kdybych ho tenkrát neposlech. Třeba bych taky …“

„Taky co?“

„Nebyl šedá myš za kterou mě považuješ.“

„Tak to není. Vážím si tě, doopravdy. Vychoval si mě, obětoval si se pro mě, ty i máma, všichni. Jen bych teď rád něco zkusil. Žít na vlastní pěst, řídit se svou intuicí. A když to nepůjde, slibuju, že se vrátím.“

„Ruku na to.“

Plácli si a objali se. Otec měl v očích slzy, ale nějak vnímal, že snad dělá správně, i když věděl, že také riskuje. Ale co může ztratit? Když syna zavře do klece, ztratí ho spíš, než když ho nechá jít si po svých ve chvíli, kdy o to stojí. Jakoby snad ani neměl jiné volby, najednou se to zdálo tak jednoduché. Skoro jakoby mu spadl i kámen ze srdce. Ani si to sám nedokázal vysvětlit. A pak se šel hned projít, aby to své požehnání, které dal svému synovi, strávil, aby se mu nepodlomily nohy. Vyžadovalo to kus odvahy a na něco takového člověk asi nemůže být nikdy stoprocentně připravený. Snad udělal správnou věc ve správnou chvíli. Pochybnosti jím lomcovaly. Teprve v přírodě našel trochu klid, souznění a harmonii. Smíření se s tím, že jeho syn vyletí z hnízda a půjde si tak říkajíc po svých, svým směrem, který si určí.