Maraton

 Neví, kde se v něm ta akčnost vzala. Jeho život byl dost statický. A najednou se chce zúčastnit maratonu. Nezbláznil ses! Na to nemáš! Slyšel to z mnoha stran, ale už se nechtěl nechat kočírovat. Věděl, co dělá a že to má udělat.

Není to zčista jasna. Začal pravidelně běhat. Pak si všiml reklamy na netu a nezaváhal. Hned se zaregistroval. Měl celý měsíc na důkladnou přípravu. Nejel přes čáru. Makal, ale stíhal i pracovat a dělat to, co má rád. Chce to jen dát, ne vyhrát.

Ok. Byla to fuška. Zvyšoval si každý den dávku, ale pořád to nebyla ani třetina toho, co měří maraton. Něco málo přes 42 kiláků. Nezdá se to, ale dát to v jednom zátahu … ani neví, co ho to popadlo. Chce si snad něco dokázat? Nebo to je krize středního věku? Nebo chce udělat něco mimo svou vlastní osu. Asi ode všeho něco. Nepřemýšlí moc o tom. Poslouchá jen svůj vnitřní hlas a ten má navzdory všem okolo jasno. Pusť se do toho a nevzdej to.

Tak jo. Tlačí na to, aby nohy byly v cajku. Dopřeje si tu a tam saunu. Upraví si stravu. Koupí si pár vitamínu. Taky si přečte o maratonu nějakou literaturu. Aby věděl co ho čeká, jak překonat krizovku, jak si držet tempo, jak dýchat, zkrátka aby měl i nějakou teoretickou základnu.

Den maratonu je tu. Je v depu za startovní čarou. Ti nejlepší jsou vepředu, on je docela vzadu. Je jich tam v úhrnu docela dost. Napříč generacemi tam stojí a čekají na pokyn k běhu. Výstřel a celý peloton se sune dopředu. On se drží pořád vzadu. Chce si to dát na pohodu. Užít si to. Nestojí o koronární jednotku. Před během mluvil se svým bráchou.

„Ty vole, seš magor!“

„Asi jo.“

„Jak tě to napadlo?“

„Najednou. Přišlo mi to jako dobrý nápad na změnu.“

„Změnu čeho?“

„Stereotypu.“

Kámoš mu řekl …

„Máš to v hlavě v pořádku? To běžíš o nějakou sázku?“

„Ne, zadáčo.“

„Ani o nějakou holku? Že ti dá, když protneš cílovou pásku?“

„Nenašel jsem žádnou takovou.“

„Škoda. Pak ti přeju hodně zdaru.“

Prvních pět kiláků je v poho. Má za sebou i několik dalších běžců. Není docela na chvostu. Překvapuje ho to a baví ho to. Ta atmosféra a všechno okolo. Na desátém kilometru má první propad dolů. Musí si odpočinout. Nezastaví, ale je to tempo chodce s imitací běhu. Zkoušel to v tréninku a hodí se mu to. Takové to leháro pro vydechnutí a dostání se zpět do laufu. Jedna dívka mu dá co proto.

„Hoď sebou!“

„Proč?“

„Jak proč? Ať si tady nemyslí, že jsem banda flákačů.“

„Běžíme maraton. To by snad nikoho nenapadlo.“

„Neměj o ničem a o nikom iluzorní představu.“

„Vypadám snad na to.“

Podívá se na něho. Kde by ho napadlo, že se při maratonu zakecá s dívkou a ke všemu dost pohlednou a sympatickou. Nechá se jí táhnout. Je trochu ve srabu. V kopci má co dělat, aby si neutrhl ostudu, ale dá to, dýchá jako přidušený čokl. Hlava jede trochu naprázdno. Na rovince se k dívce znovu přimkne. Drží její tempo.

„No vidíš. Měl si tam rezervu, že jo. Vy chlapi! Jak nejsme žádná v dosahu, hned koukáte kde a jak si flinknout.“

„No hlavně že vy ženy jste jedna velká dokonalost.“

„Dokonalost taky není to, co by vás přitahovalo.“

„To je fakt. Mě třeba přitahuje hezký zadek. To nepopřu!“

„Jak jinak.“

„A prsa tak akorát.“

„Jasan. Dva atributy, na které jste si smrskli svá měřítka. A když to není ono, dá se implantát.“

„To bych ani tak nepožadoval. Určitě ne u vás.“

Mrknou po sobě. No co, sluší jí to. Má na sobě rajcovní sportovní úbor a celkově je moc hezky stavěná a vyvinutá. Patnáctý kilometr a on myslí na to, že by ji po maratonu mohl někam pozvat.

„Nešla byste třeba do kina?“

„Jako s váma?“

„No, se mnou. Když už běžím ten maraton, tak ať z toho taky něco mám. Nějaký ten bodík by mi přišel vhod.“

„Ještě není ani polovina. Měl byste prodloužit krok.“

„Jedu na max.“

„To se vám jenom zdá. Ještě pořád máte kde brát. Stačí sešlápnout plynovod.“

„Chcete mě demotivovat?“

„Naopak.“

Běží chvíli vedle sebe, pak se mu ta žena vzdálí, že sotva rozpozná její startovní číslo. Co tuhle holku přimělo, aby tu takhle bláznila? Přece to nedělá jen tak pro zábavu? Zjistí to. Nesmí mu prchnout. Nohy ale trochu slábnou. Přijde mu vhod iontový nápoj. Dá si při občerstvovačce rovnou dva. Pak se ještě polije vodou. Sleduje dění okolo. Jásot, křik, pak zase ticho, dech, tlukot srdce, mlha před očima, pot v puse, přenosový vůz, kamera, která ho snímá. Jděte do prdele, řekne si v duchu. Ještě ho tak někdo uvidí v TV. Alespoň bude mít důkaz, alespoň o něm i v rodině bude něco kolovat. Žije stranou, stal se z něj sólista. Ne vždy mu to vyhovuje, ale zvykl si na to.

Dvacátý pátý kilometr. Kdo to dá takovou vzdálenost. Další krize je tu. Nohy vůbec nevládnou. Dá si kus čokolády, kterou má v kapse v triku schovanou. Nakopne ho trochu. Teď teprve to začíná být na sílu. Ale do cíle chybí ještě pořád dost. Potřeboval by znovu po boku tu ženu, aby ho potáhla trochu. Zmizí si někde vpředu a kašle na něho. Co taky mohl čekat, že ho snad bude držet za ruku. Leda by ho za ni stáhla dolů. Ale kdo ví, působila docela mile. Představuje si, že by byli spolu. Třeba někde u vody a pak někde v parku. Sami dva by si dopřáli někde milostnou chvilku. Teda, kámo, na co ty myslíš po téměř třiceti kilometrech běhu. Už toho má docela dost, ale nechce to utnout. Nechce se vzdát. Bude bojovat.

Někdo z řad dobrovolníků mu podává banán. Vezme si ho a zakousne se do něho. Dostává novou sílu odněkud. Je to jako po třetím pivu, kdy najednou přepijete záklopku a pak už to jde docela samo. Má pocit, že se mu právě něco takového stalo. Běží a je v tom kupodivu i nějaká lehkost. Přidá dokonce i na tempu, ale nepřehání to. Pořád si drží malou rezervu.

Dostane se na dosah dvou běžců před sebou. Ale ta žena je fuč. Štve ho to. Mohli ještě dát slovo, zpestřit si to, být bok po boku. Kdepak, musí se sám na sebe spolehnout. Neočekává od nikoho žádnou iniciativu, spíše podpásovku. A že jich bylo. I to ho k tomu maratonu motivovalo, protože už měl všeho dost. Nic se mu nedařilo, tak chtěl prostě udělat něco, co by stálo za to. Zvýšit si sebedůvěru. Chlapská ješitnost.

Pětatřicátý kilometr. Jeví se to jako mocná záležitost. Fakt že jo. Poprvé věří tomu, že to dá. Že si ten cíl vychutná. Nohy ho pořád nesou, dýchá pravidelně, píchá ho jen v boku. Teď se mu hodí nějaká ta teoretická znalost. Masíruje si to, prohloubí dech. lehce se naklání a pak narovnává. Přestane to.

Další občerstvovačka, další jonťák. Konečně je té ženě zase chvíli na dosah. Spatří zezadu její kmitající nohy. Líbí se mu. Třeba by ji mohl zkusit pozvat na kávu. Jo, to by šlo, to by mohlo zafungovat. V kavárně posedět, dát slovo, prubnout, jestli jim to ladí spolu. Nemusela by to být docela marná záležitost. Asi je trochu od rány, jedovatosti má v sobě taky dost. Možná by se to mezi nimi dobře skloubilo.

Dva kiláky do cíle. Tak to už je hotovo. V klidu si běží své tempo. Nenechá se strhnout skupinkou seniorů, kteří mají potřebu se ještě zvednout a nandat to někomu. Dovolí jim to. A ještě jím mávne z legrace na cestu. Drží se prostě svého a má kohokoliv a cokoliv na háku. Chce být jen v cíli na nohou.

A to se mu také podaří zvládnout. Je v cíli a ne zcela vzadu. Dal to. Stojí stranou v předklonu. Má chuť si na ten asfalt lehnout, ale není mu to dovoleno. Pořadatelé se do něj montujou, aby šel stranou, aby uvolnil místo, aby doplnil tekutinu. Je tam i banda zdravotníků. Jeden běžec upadne do bezvědomí. Musí mu poskytnout první pomoc a pak s ním šup rovnou do sanitního vozu. Je to celé jako z filmu.

Strojí se pak u auta do teplého. Je hotov se po vyhlášení vítězů vrátit domů. Dát si pivo a ne jedno. Najednou mu kdosi poplácá na rameno. Ta žena stojí hned za ním ve sportovní soupravě a vůbec nepůsobí jako někdo, kdo si střihnul maraton.

„Tak jaká?,“ zeptá se ho.

„Dobrý no. Dal jsem to.“

„Nevěřila jsem tomu. Vaše premiéra, že jo?“

„Jo. A u vás?“

„Já tu běhám každý rok. Letos desátý start. Hezky se mi to zakulatilo.“

„Fakt? Tak to klobouk dolů. Ani bych to do vás neřekl.“

„Snad je to poklona.“

„Samo. Nešla byste někdy na kávu? Jen tak posedět, pokecat.“

„No tak jo. Asi si zasloužíte slitování a odměnu.“

Dají si své číslo. Něco je k sobě i přes tu navenek prezentovanou hrubost táhlo. Ta žena se mu pak ztratí v davu a on je rád, že dojede ve svém voze se setměním domů. Večer té ženě pošle sms zprávu.

„Díky za vzpruhu a za společnost. Těším se na viděnou.“

Záhy dostane odpověď.

„Pošlete termín. Dám si vás do pořadníku.“

Kouká na to. Je to vtip nebo co? Nedivil by se ničemu. Břitkost a přímočarost té holce nechybí. A sebevědomí má zjevně taky dost. kdo by ho neměl po desátém maratonu.

Ještě se mu ozve bratr. 

„Tak co, jsi ready?“

„Zrovna přemýšlím, zda dojít do lednice pro pivo, nebo to nechat až na ráno.“

„Sado maso?“

„Tak trochu, ale jinak prima záležitost. Možná to příští rok zkusím znovu.“