Manželství

 - Jsi v pořádku? - Samozřejmě. - Zdáš se mi smutný. - To se mi občas stává. - Můžu ti nějak pomoct? - Myslím, že ne. - Ráda bych. - Já vím, ale to nejde. - Jsem tvoje žena, kdo jiný by měl? - Jen já sám. - Co si udělat výlet? .. 

.. Někam vyrazit? - Moc se mi nechce. Je na mě příliš horko. - Odpoledne se má ochladit. - Stejně bych raději zůstal doma. - A co po obědě? Sedneme do auta a zajedeme se vykoupat. - Víš, že se nerad koupu. - Tak bych se koupala já a ty by ses díval. - To mě nebaví. - Byly časy, kdy tě to bavilo. Dokonce si mi při jednom takovém koupání vyznal lásku. - To už je moc dávno. - Šest let zase tak dávno není. - Pro mě ano. 

Mlčky leží vedle sebe. Sobotní ráno. Zpoza oken k nim doléhá zpěv ptáků. Mirek si jako obvykle po vyčerpávajícím pracovním týdnu čistí hlavu od nánosů všedních dnů a Lenka jako obvykle plánuje co s právě načatým víkendem. Občas to Mirkovi vadí. Ta její potřeba neustále mít rozplánovaný následující den, její neustálá potřeba něco podnikat, když ne s ním tak s někým jiným. Hlavně být pořád v pohybu a jemu se nedaří Lenku zastavit, tak jako jí se nedaří ho rozpohybovat. Někdy se to lépe podaří jejich dceři. Ta je ale právě na celých čtrnáct dní pryč ve škole v přírodě.  

- Nejlepší bude, když se dnes zařídíš podle sebe. Stejně bych nebyl dobrý společník.

- Tak dobře. Připravím snídani, pak se sbalím a s kámoškou zajdu někam k vodě. Raději ji ale zavolám. Kdyby nemohla, tak holt půjdu sama.

Kámoška ale k vodě může. Moc se těší, stejně nevěděla, co s načatým dnem a tohle je dobrý nápad, řekne Lence. Bude čekat v deset hodin před domem. Lenka vstane a odejde do kuchyně. Mirek zůstane ještě ležet v posteli a listuje si v knize. J. M. Coetzee – Zrání. Skvělá kniha pro něj. Přišla mu do ruky ve správnou chvíli. Musí ji dočíst. Za dva týdny má odevzdat hotovou recenzi svému šéfovi v redakci. Slyší cinkání nádobí v kuchyni. Vstane, něco na sebe hodí, jde do koupelny, osprchuje se, při tom si zazpívá oblíbenou melodii od Beatles – Yestrday. Vypulírovaný se objeví v kuchyni. Lenka v krátkých šortkách si dává věci do tašky. Mirek si ji prohlíží. Zadek má pořád hezkej a nohy jak by smet, kdyby nikam nešla, navrhl by, jít zpátky do postele.

- Měj se tu dobře, miláčku. A kdybys něco potřeboval, zavolej.

- Užij si to.

- Ty taky.

Mirek zůstane v domě sám. Před sebou má výhled do letní zahrady. Právě pro něj se na té zahradě tolik dřel. Je to kus jeho země. Kus země kam patří, kde zapustil kořeny, kde je doma. Nasnídaný vstane od stolu. Umyje po sobě nádobí, vezme si nedopité kafe a usedne k počítači.

… …

Lenka s kámoškou Verčou leží na písčité pláži před rybníkem. Voda je čistá a osvěžující. Teplota stoupá až ke třicítce. Na očích mají sluneční brýle a sledují dění kolem.

- Hele, ještě se na nás mužský tu a tam kouknou. Při konkurenci těch mladých holek je to docela pozitivní zjištění, alespoň pro mě, řekne Verča.

- Zase tak starý nejsme.

- Je nám přes třicet.

- No a.  

- Mám trochu povislejší prsa.

- Po dvou dětech není divu.

- Ty je máš pevná. Ani celulitida se ti nedělá jako mě.

- Trochu cvičím, to je všechno.

- To já taky a není to nic platný. Můj starej říká, že mu to nevadí, ale já vím, že jo. Myslím, že mu začíná vadit i ten můj velkej zadek.  

- Ten si přece měla vždycky, utrousí Lenka.

- No právě. Už mu zevšedněl. Když o tom mluvíme, někdy má problém se se mnou udělat.

- Třeba ten problém není v tobě ale v něm.

- Jak to myslíš?, zeptá se Verča.

- I chlapi stárnou. Po třicítce jim to nemusí jít tak jako jim to šlo ve dvaceti.

- Jsem si jistá, že mít v posteli místo mě dvacetiletou brunetu, bude stejně dobrej, jako byl dříve se mnou. A jak jste na tom vy?

- Mirek si nepřeje, abych o těhle věcech s někým mluvila.

- Vždyť tady není, opáčí Verča.

- Na tom nezáleží.

- A co vůbec dělá?

- Myslíš teď?

- Myslím obecně. Učení přece nechal.

- Jo, už před rokem.

- A to je jako nezaměstnaný? Já bych vedle sebe nezaměstanýho mužskýho nesnesla.

- Je v jedné redakci. Píše pro ně recenze nových filmů a knížek. K tomu lektoruje články ostatních a tak.

- Intelektuál. /Tón jakým Verča to slovo vysloví se Lence nelíbí/.

- Jen dělá to, co ho baví.

- Má štěstí. Ale placený to asi moc není.

- Na tom nesejde. Důležitý je, že je spokojený.

- A ty si spokojená?

Lenka se na kámošku podívá. Pak si lehne na záda a dívá se do azurově modré oblohy. Odpoví stručně a jasně …  

- Jsem.

... …

Mirek dopisuje svou povídku. Je o jednom z jeho studentů. Když přišel do školy, zpočátku ho nesnášel. Bál se ho. Byl v nějakém ohledu nebezpečný. Měl charisma, nebyl hloupý, jen příliš výbušný a trucovitý. Mezi studenty ani mezi učiteli zkrátka oblíbený nebyl. Pak se Mirek dozvěděl, že mu v jeho deseti umřel otec a vzápětí na to i matka. Vychovala ho teta. Toho kluka to posunulo někam dál. A on coby učitel si k němu jako jediný nalezl cestu. Vyráželi spolu na ryby, vyprávěli si o knihách a vůbec o všem, co mělo z jejich pohledu nějaký smysl. Pak se ten kluk ale odstěhoval. Chtěl vypadnout z města, kde všechny ztratil. Dokonce posléze i tetu. Poslal Mirkovi pár dopisů. Našel si holku, má ji rád a ona jeho zdá se taky. Chtějí se vzít a založit rodinu. Po roce se odmlčel a další čtyři roky už od něj nemá žádnou zprávu. Zbytek do své povídky si tedy Mirek vymyslí. Když je hotov, jde si dát oběd. Ohřeje jídlo v mikrovlnce, posadí se ke stolu, otevře pivo a při jídle kouká spokojeně do prázdné zahrady. Klid a nehybnost, právě to potřebuje. Při tom myslí na Lenku. Co asi dělá? Jak se má?  Cítí trochu výčitky, že s ní k vodě nešel, ale hádá, že si to užije dobře i bez něj. Navíc Lenčinu kámošku Verču nemusí, tak jako ona nemusí jeho. Vadí mu její „tupé“ řeči, její marnivost a neschopnost být chvíli jen tak sama se sebou. I proto Veronice jakákoliv nabídka k zábavě přijde obvykle vhod.       

… …  

Lenka leží na břichu a svá záda vystavuje ostrému slunci. Veronika se právě vrací osvěžená koupáním v rybníku. Lehne si vedle Lenky rovněž na břicho a spokojeně vydechne.

- Takových zajíčků kolem. Víš, že bych si s některým z nich dala říct.

- Co ti brání?

- Můj muž. Nějak je mi proti srsti mu zahnout, ačkoliv vím, že on to udělal.

- Jak to víš?, zeptá se Lenka.

- Řekl mi to.

Lenka se na Verču překvapeně podívá. Ta záhy pokračuje … 

- Je to asi rok. Zpočátku jsem se s ním chtěla rozvést, ale po čase jsem si zvykla. Mužský jsou holt takoví.

- Jaký?

- Přelétaví.

- Můj Mirek takový není.

- To se pleteš.

Lenka mlčí a přemýšlí, jestli by byl Mirek něčeho podobného schopný. Dala by krk za to, že ne. Má spoustu neřestí, ale tohle by neudělal, a když, jistě by jí to řekl, nebo by to na něm hned poznala. Mirek je jiný. Ví to. Proto si ho mimo jiné vzala, že věděla, že on od ní neodejde. Nevěděla proč, ale byla si tím jistá a je si tím jistá i teď. Ne, nebude se zatěžovat nesmysly její kámošky o tom, jací jsou muži.

- Podívej se na něj, řekne z ničeho nic Verča. A záhy při pohledu na pohledného mladíka pokračuje …

- Je mu sotva dvacet a podle toho jak je vysoký a celkově do všech stran zjevně velký … víš, nikdy jsem takového neměla. A třeba by si dal říct, třeba by si to rád rozdal se zralou zkušenou ženskou, třeba by mu nevadily povislý prsa, velký zadek a zjizvený břicho po dvou čísařských porodech.

- Co takhle změnit téma, nadhodí Lenka.  

- Co takhle mlčet, opáčí naštvaně Verča.

A otočí se na bok zády k Lence. Jí to nevadí a rozhlíží se kolem sebe. Byla by schopná Mirkovi zahnout ona, byla by schopná udělat mu takovou levárnu? Ne že by ji už jiní chlapi nezajímali. Ráda se na ně podívá a ráda si i představí, jaké by to s nimi bylo. Ale copak by se sama sobě mohla podívat do očí, copak by se pak mohla podívat do očí Mirkovi. Ne, taková není, ale ta vášeň a touha v ní je pořád. Naštěstí Mirek ji dokáže uspokojit. Nepotřebuje zajíčka, nepotřebuje experimentovat, nepotřebuje víc než má. Má zdravou dceru, hodného muže a dům se zahradou. Má zkrátka to co vždycky chtěla.    

… …

Mirek je po obědě. Vezme si knížku, sedne si pod pergolu a pustí se do čtení knihy. J. M. Coetzee je jeho oblíbený autor. Přečetl všechno, co od něj v českém překladu vyšlo. Někdy má pocit, jakoby psal autor i o něm, ač píše především sám o sobě. Zazvoní mu mobil. Lenka se ho ptá, jak se má a co dělá. Mirek ji odpoví, že si čte venku na zahradě. Jak se má ona, zeptá se Mirek. Skvěle, odpoví Lenka. Všude kolem spousta hezkých chlapů a některý z nich se na ni dokonce dívají. Tak jako kdysi, když byla ještě nezkušená a svobodná.

- Je mi to příjemný, miláčku, zlobíš se?

- Ne.

- A žárlíš? Aspoň trochu?

- To ano.

- Tak to je dobře. 

Při těch slovech Lenka přemýšlí, jestli Mirek žárlí doopravdy. Jestli to neřekl jen proto, že v dané chvíli musel. Povzdechne si do telefonu a dodá, že je škoda, že nešel s ní.  

- Příště třeba půjdu, řekne Mirek s tím, že večer Lence všechno vynahradí. I ty zajíčky, co vidí všude kolem.  

Pak zavěsí a pustí se s chutí do sekání trávy. Před tím ještě posbírá pár lučních květů a dá je doma na stůl do vázy. Malé překvapení, které nic nestojí, ale ví, že Lence tím udělá radost.