Manželka je pryč

„Nevím, kde může být. Je pryč už dva dny.“ „Stalo se to někdy dřív?“ „Že by si manželka sbalila věci, beze slova zmizela a neřekla mi nic? Ne, to nikdy!“ „Vzala si pouze oblečení nebo i něco víc?“ „Nevím. Odjela ale ve svém voze. ...  

Před týdnem jsem jí ho koupil k našemu výročí.“

„Jakou k takovému kroku mohla mít vaše žena motivaci?“

„To fakt netuším.“

„No počkejte! Člověk neudělá něco takového z ničeho nic. Za tím musí něco být.“

„Něco nebo někdo!“

„Máte někoho konkrétního, pane Dvořáku, na mysli?“

„Ne, o nikom konkrétním nevím. Ale moje žena je … jak bych to jenom řekl … dost emotivní. Dělá v umělecké branži a někdy mi emocionálně ulítne, že si s ní ani já po dvaceti letech společného soužití nevím rady.“

„Jasně. No nicméně potřebujeme se, pane Dvořáku, něčeho chytit. Žádný dopis jste od ní doma nenašel? Nějaká SMS zpráva v telefonu?“

„Ne, nic. Prostě se sbalila a zmizela. Nejspíš za nějakým kumpánem.“

„Kolega z práce nebo známý … ?“

„Nejspíš taky nějaký umělec. Ona se pohybuje mezi nimi, zatímco já jsem obyčejný manager, ekonom, byrokrat, který pro ten její svět nemá pochopení.“

„Pohádali jste se tedy před jejím zmizením?“

„Hádáme se každou chvíli. Žijeme dva rozdílné světy. Přesto jsme se vždy nějak respektovali, měli se rádi. Já ji pořád i po těch letech miluji, pane vyšetřovateli. Musíte mi ji najít.“

„Podívejte se, podle toho, co mi tu říkáte, je zřejmé, že je vaše žena v pořádku, že není v nějakém bezprostředním nebezpečí.“

„Jak si můžete být tak jistý?“

„Tak nejedná se zde o únos, ani o loupežné přepadení. Ani po vás nikdo nevyžaduje výkupné. Vaše žena se prostě rozhodla z nějakého důvodu odjet někam pryč. A dva dny není zase tolik, aby bylo nutné panikařit. Na druhou stranu chápu vaše obavy.“

„Jaké tedy budou vaše další kroky?“

„Popište mi ten nový vůz vaší ženy. A SPZ vozu, pokud víte.“

„To bohužel nevím. Jedná se o červený Ford smax, nejnovější model.“

„Aktuální fotografii vaší ženy máte?“

„Tady, prosím.“

„Díky. Jména jejich kolegů, přátel, kamarádek, kohokoliv, za kým by se mohla vypravit nebo ho kontaktovat, dokážete si to takto vybavit?“

„Ono těch lidí zase tak moc není. Moje žena je dost velký introvert. Stýkala se jen s pár lidmi z branže a kamarádku měla pouze jednu ještě ze školy. Irena Skalská se jmenuje.“

„Telefon na ni? Nebo cokoliv …“

„Ano, tady je, ale jí jsem volal jako první. Nic neví.“

„Věříte jí?“

„Zněla dost přesvědčivě. A snad by neměla důvod mi něco tajit.“

„Zkontaktujeme ji. Třeba bude směrem k policii sdílnější.“

Marek je zoufalý. Den před tím se chytli. Bylo to dost vyostřený. Chtěl, aby si Kateřina zkusila najít i nějakou normální práci, aby šla mezi lidi. Alespoň na pár hodin. Nešlo mu o peníze, těch vydělá dost, šlo mu o ni. Aby byla více happy. Jenže ona byla bohém se vším všudy. Kutala si své sochy a o nic dalšího nejevila zájem. Dokud s nimi žil jejich syn, starala se alespoň o něj. Máma byla vynikající. Co Radim odešel pryč, uzavřela se ovšem do sebe a téměř nikoho k sobě nechtěla pustit. Chovala se, jakoby ji snad jejich syn zradil. V tom mu něco došlo.

„Náš syn, Radím, našel si přítelkyni.“

„A jak myslíte, že to souvisí se zmizením vaší ženy?“

„Víte, ona Kateřina byla na syna hrozně fixovaná. Jak sama miluje svobodu, jemu tu svobodu moc dávat nechtěla. Těžce nesla, když náš syn vyletěl z hnízda. Byla najednou jako vyměněná. Ještě více hysterická. Chovala se, jakoby nám syna jeho přítelkyně vzala.“

„Syna jste po zmizení své ženy kontaktoval?“

„Ano. Jsme domluvení, že mi hned zavolá, kdyby se mu Kateřina ozvala.“

„Dejte mi na něj kontakt.“

„Nechci, abyste ho plašili. I tak je dost vyděšený.“

„Ale my chceme vaši ženu najít. Tak prosím!“

Nadiktuje vyšetřovateli číslo Radima a pak se potřebuje vydatně napít vody. Kde by čekal, že to Kateřinu tak sejme, když se dozví, že jejich syn už není na studentské koleji, ale bydlí se svou dívkou. Přece mohla tušit, že k tomu dříve nebo později musí dojít. Myslela si, že Radim půjde v jejich šlépějích, že je výtvarně nadaný, ale on se i zde rozhodl jít ve šlépějích jiných. Studuje IT inženýrství. I to pro ni bylo zklamáním, že má asi více geny po svém otci než po ní, že i zde musí ustoupit do pozadí. Nedokázal jí vysvětlit, že je to věcí náhody, přírody. Kam jen mohla odejít? Přemýšlí o všem možném. Pořád mluvila … ano už ví …

„Pane vyšetřovateli, nevím, jestli je to relevantní, ale má žena často mluvila o tom, že by si ráda uskutečnila svou vlastní road movie po Chorvatském pobřeží. Jezdívali jsme tam na dovolenou, zamilovala si tam svá místa i lidi … možná se jí to teď nabízelo. Tím spíš, když ode mě dostala k výročí nové auto.“

„Na takovou cestu by potřebovala taky nějakou větší hotovost. Má ji?“

„Na svém osobním účtu má dost. Ode mě i ze svých prodaných věcí.“

„Takže je tady i tato možnost. Že bude za hranicemi.“

„Skoro bych teď řekl, že to bude i dost pravděpodobný.“

Sáhne pro portmonku. Vzpomene si, že má u sebe doklad o koupi vozu a v něm jistě i jeho poznávací značku.

„Tady je to.“

Předá doklad od vozu vyšetřovateli a ten si hned zapisuje SPZ vozu.

„Super. Tohle nám může pomoct. Kdybyste si vzpomněl na něco dalšího, ozvěte se mi. Pro dnešek toho asi máme dost.“

„Můžu tedy jít?“

„Ano.“

Když vyjde z policejní služebny na ulici, cítí se jako ztracený čokl. Přece ho Kateřina nemůže jen tak opustit. Jestli chtěla jet k moří, stačilo se jen zmínit. Chtěla svobodu, měla ji. Uměl být tolerantní. To je jí úplně jedno, že je vyděšený?

Doma si dá svou oblíbenou a dvojitou vodku. Pak vejde do ateliéru Kateřiny. Nechal ho před lety vybudovat zcela dle jejího přání. Kouká na sochy, bysty, dotýká se toho jakoby se dotýkal své ženy. Neví, jak by bez ní měl žít. Copak ona. Ona si žije ve svých oblacích. Asi to musí být něčím krásný, být takovým tvůrčím darem obdařený. Vytýkala mu, že pro to nemá pochopení, že o tom puzení k práci nejen za prachy nic neví. Přesto se vzali, přesto spolu žili bez větších kolizí. Jen někdy ulítli, byli si i nevěrní, ale vždycky se k sobě vrátili.

Sedí na její pracovní židli s výhledem do zahrady. Je mu smutno a to ticho ho děsí. Nechce mu být vystavený. Měli plány. Začátek jara byl u nich vždy spojený s nějakým cestováním. Jestli chtěla jet někam sama, stačilo mu to přece slovem naznačit.

Záhy mu začne zvonit mobil. Radim, jeho syn.

„Mám zprávu od mámy. Je někde v Dalmácii. Našla si levné bydlení a prý se hned tak nevrátí.“

„To je všechno?“

„Mám tě pozdravit a vyřídit ti, abys ji zkusil pochopit. Že se potřebovala vzdálit, uvolnit, nabít se pozitivní energií. Takové ty její kecy!“

„Nemluv tak o ní.“

„Nezastávej se ji. Chová se naprosto příšerně, nezodpovědně. Všechny vystraší, zmizí a pak napíše tohle? Zasloužila by pár facek, tati.“

„To nech na mě, prosím.“

„Ty se na to směrem k ní nikdy nezmůžeš. Nikdy jsem ti to neřekl, ale dost ji rozmazluješ, ve všem mámě ustupuješ a tohle je výsledek.“

Jeho syn ho mentoruje za „ne-výchovu“ jeho matky. Přijde mu to absurdní, ale raději to nekomentuje.

„Nezlob se, tati. Já už ti to musel říct.“

„Ona nás ale miluje.“

„Někdy jsem měl pocit, že miluje hlavně sebe a svou práci. Drž se. Když by něco, dej mi také vědět.“

„Jasně.“

Ukončí hovor a cítí díl úlevy. Je rád, že je Kateřina v pořádku, že se může ukončit další pátrání. Dá to hned vědět policii. Mezitím podle espézetky zjistili, kdy a kde překročila hranici České republiky. Informace pro něj už irelevantní.

Večer sedí u mobilu a čeká na zavolání u své tradiční značky pití. Mhouří oči, je vyčerpaný. Hledá sám v sobě záchytné body. Cítí se bez Kateřiny nějak ztracený.

Jde si lehnout a v tom mu pípne mobil. Vidí delší text SMS zprávy od své ženy na displeji. Sedne si, vezme si brýle a začne si ji číst.

„Marku, odpusť mi. Musela jsem na pár dní pryč, ale asi se zde zdržím dýl. Je to tu inspirativní. Jsem jaká jsem. Nezměníš mě a já se ani moc měnit nechci. Roli matky jsem splnila a roli tvé ženy teď nějakou dobu plnit nemíním. Chci se cítit naprosto volně a svobodně. Vím, že jsem sobec a nevím, co z toho všeho vyplyne. Třeba se vrátím a bude vše zase jako dřív. Jsem v pořádku a ty doufám taky. Zdravím tě. K.“

Vůbec neví, co si má po přečtení zprávy od Kateřiny myslet. Lehne si a tupě zírá nad sebe. Věděl, koho si bere, neřízenou střelu, jak mu říkal jeho otec. Dalmácie … to byla destinace jejich svatební cesty. Má to snad být pro něj od Kateřiny nějaká indicie? Proč se o tom ve své zprávě vůbec nezmiňuje? Proč to zatajuje? Proč pořád mluví jako umělkyně mezi řádky a on musí všechno luštit. Dopídit se. Má chuť do něčeho praštit. Ještě že Kateřinu nemá v ten moment po ruce. Neudržel by se patrně.

Další den vstane a jako vždy jde do své práce. Manželka je pryč. Ví, že se hned tak neozve. Rozhodne se, že Kateřinu nebude urgovat, volat, prosit se ji. Sama musí vědět, co chce. Ani na tu její zprávu hned neodepíše.