Malířka

JAN JUREK: MALÍŘKA

Lenka má o své budoucnosti jasno. Chce být malířka. Stejně jako její máma nebo pan Hájek, k němuž chodí do ateliéru, aby ho sledovala při práci. Vydrží se na něj dívat celé hodiny. Sleduje každý tah jeho štětce a pak ten výsledek, nádhera, až oči přecházejí. Pan Hájek je moc hodný starší pán. Vůbec nekřičí a jen pozoruje, co se kolem něj děje. Maluje všechno. Zátiší, polonahé dívky, portréty a taky krajiny. Kolikrát se spolu vypraví na nějaké hezké místo, postaví každý svůj stojan a pustí se do práce. Pro Lenku není nic hezčího, než tyhle chvíle s panem Hájkem, kdy jsou sami, nic je neruší a můžou se soustředit na to, co je zajímá, co vidí a co se snaží každý po svém přenést na své plátno.
„Jde ti to,“ řekne pan Hájek toho dne, co se vypraví spolu na nejvyšší kopec v okolí. „Tady máš ale zbytečně moc stínu. Trochu to prosvětli. Jsi mladá hezká holka. Tvoje obrazy musí svítit.“
Pan Hájek ji říká, že je mladá, ale s ním se pořád cítí jako malá. Ostatně v deseti letech taky malá je. Nehraje si na dospělačku, chce být holka a chce, aby ji lidi brali vážně. A právě to pan Hájek v jejích očích dělá. Ne jako učitelky ve škole.
„Užívej si života, užívej si všeho kolem. Buď ráda, že tu můžeš stát a malovat a dívat se na tu krásu, kterou nás příroda ve své moudrosti obdarovala.“ S těmi slovy si pan Hájek sedne do svého rozkládacího křesílka. Přesně takového, jako mají rybáři, aby dali na chvíli pohov unaveným nohám a při něm jednu cigaretku.
„Jen do té školy kdybych nemusela chodit,“ posteskne si Lenka.
„No jo. Všechny děcka chodí do školy. Musíš i ty.“
„Dneska jsem schytala kuli z matiky a k tomu poznámku za vyrušování. Táta bude zase soptit.“
„To zvládneš,“ odpoví pan Hájek se stoickým klidem. „Hezky se na tátu podívej a řekni – promiň.“
„Myslíte, že to pomůže?“
„Myslím, že ano. Ale teď se soustřeď na práci. Máš dobře postavené slunce, tak se do toho pusť.“
Lenka se tedy pustí do malování, zatímco pan Hájek sedí, kouří a dívá se do kraje. Mhouří očima za kulatými brýlemi a těmi malými špehýrkami vidí docela určitě něco, co je druhým skryté. Jinak by přece nemohl malovat tak krásné obrazy.
Domů se vrátí Lenka se setměním. Táta už stojí připravený ve dveřích.
„Kde si byla?“
„Malovat s panem Hájkem.“
„Neříkal jsem ti, že do pěti budeš vždycky doma.“
„Říkal.“
„A kolik je?“
Lenka se podívá na hodinky, pak na tátu a řekne …
„Promiň.“
Táta k Lence přistoupí blíž. Dívá se na ni přísně. Lenka čeká, co bude. Už tuší, že to jedno slovo k nápravě nestačí, jak prorokoval pan Hájek.
„Pojď se mnou.“
Jde tedy s tátou do obývacího pokoje, kde sedí i máma. Táta si sedne, klepe tužkou o stůl, máma si mne nervózně ruce a pak ji ukáže karikaturu třídní učitelky, kterou nakreslila v hodině zeměpisu.
„Víš, co to je?,“ zeptá se máma.
„Vím.“
„A co nám k tomu řekneš?,“ zeptá se táta.
„Nevím, co bych měla,“ odpoví Lenka.
„Tak ty nevíš. No to je hezké.“ Pak táta vstane, přejde se po prostoru a prudce křikne.
„Dělat si srandu z učitelů nebudeš!“
„Ale já si nedělala …“
„Nelži! Čeho je moc toho je příliš. A vůbec, ukaž mi žákovskou!“
Lenka záhy přinese žákovskou. Táta v ní listuje. Nestačí se divit. Podá to matce.
„Maminko, naše holčička nám možná propadne. Tak poslouchej. Ode dneška ze školy rovnou domů a budeš se učit. Budeš sekat latinu a na pana Hájka pro teď zapomeneš. Jasný?!“
Lenka mlčí. Tuší, že říct v té chvíli cokoliv nemá smysl. Ale má vztek a chce se ji plakat. Tohle není fér. Nikam jinam nechodí než k němu. Má pana Hájka ráda a chce být v malování dobrá jako on. Proč to táta nechce pochopit, proč ji v tom brání? Asi proto, že neustále opakuje - v malování není budoucnost.
Vstane a odejde do svého pokoje. Tam si lehne na kavalec a dívá se nečinně do stropu. Za chvíli za ní přijde máma a sedne si k ní.
„Měla bys vědět, že to s tebou táta i já myslíme dobře.“
Lenka chvíli mlčí, nechce se ji mluvit. Je uražená a cítí, že na to má právo.
„Stejně za panem Hájkem pudu. I kdyby se táta na hlavu stavěl.“
„Takhle nemluv. A jestli to teď uděláš, nebudeme kamarádky.“
„Ať. Pan Hájek mě potřebuje. Je vždycky rád, když za ním přijdu. Nikdo jiný za ním už nechodí. A navíc - naučí mě toho víc, než celá škola dohromady.“
„V malování, ale v tom ostatním ne.“
„Nic ostatního nepotřebuju.“
„To se právě pleteš.“
Máma ji chce pohladit ve vlasech, ale Lenka ucukne a otočí se k mámě na bok zády.
„Jdu pracovat do ateliéru. Nechceš jít se mnou?“
„Ne.“
„Škoda. Přišla bys na jiné myšlenky.“
„To sotva.“
Máma vstane a bez dalšího slova odejde. Lenka dál leží na kavalci a kouše se nudou. Nikam nesmí a představa, že by si měla sednout k psacímu stolu a začít se učit ji přiměje přece jen vstát a jít za mámou. Má ateliér pod střechou jejich domu. Zčásti jo prosklená a je z něho vidět kus oblohy a oknem ve štítu je výhled na celé město, kde bydlí a kde se i před lety narodila. Dívá se mámě přes rameno, jak maluje zátiší.
„Nechceš to zkusit?,“ zeptá se ji máma.
„Proč ne,“ odpoví. Na stojan si dá výkres a pustí se do toho. Chce být lepší než máma, chce ji dokázat, že když se malováním uživí ona, dokáže to jednou sama taky. Za hodinu je se zátiším hotová. Matka se jí na to podívá.
„Na to jak si s tím pospíšila, to není špatný,“ řekne ji máma.
„Náhodou, mi se to líbí. A panu Hájkovi by se to taky líbilo. Dneska mi řekl, že můžu být lepší než si ty.“
„Když budeš pilná …“
„Jsem.“
„A když se budeš učit …“
„Budu.“
I ve škole?“ Máma se na ni naléhavě podívá a ona ví, že nemůže a ani nechce odpovědět jinak, než …
„Jo, třeba i ve škole. Klidně dám i vyznamenání, když na to přijde.“
„To by byl táta rád.“
Jistě, protože nechce, abych byla malířka, ale právník jako on.“
Druhý den ve škole zaválí a dostane dvojku z rozboru souvětí. Je to poslední hodina, po které by měla jít domů. Ale ve víře, že bude mít táta díky ní zase jednou dobrou náladu z toho, že jeho dcera není úplně blbá, se rozhodne příkaz otce porušit a za panem Hájkem přece jen jít. Jen ho navštíví, podívá se, na čem pracuje, dá si čaj a zase půjde. Nikdo na nic nepřijde a ona bude spokojená. Stoupá po schodech starého pavlačového domu. Je to tam cítit zatuchlinou, ale je to pach, který má Lenka ráda, jako má ráda celý ten dům a nejvíc Hájkův ateliér, kde je cítit staré dřevo a barvy a kde je celý den slunce, tedy když zrovna svítí. Ateliér je ale prázdný. Nikdo tam není. Vidí jen rozpracovaný obraz polonahé ženy.
„Co tu děláš?,“ křikne na ni správce domu, kterého Lenka zná jen od vidění.
„Hledám pana Hájka,“ odpoví.
„Ten tu není.“
„A kde je?“
„V nemocnici.“
„Proč. Co se stalo?“
„Nevím, ale přijela sem pro něj dnes krátce po poledni sanitka.“
Lenka záhy běží po schodech dolů. Pak vyběhne ven jako pták, který zalétl někam, kam neměl. Chce se rozběhnout, ale neví hned kudy. Je zmatená. Všude je spousta lidí, přes ulici přejede tramvaj, na rohu sedí bezdomovec a chce drobné po kolemjdoucích, ale co chce ona? Chce vidět pana Hájka, chce s ním mluvit, chce vědět, že je v pořádku. Nakonec se rozeběhne směrem domů. Tam už na ní čeká máma. Tváří se vážně, a to ji Lenka ještě neřekla, co se stalo. Už se k tomu chystá, když v tom ji máma tiše a klidně poví.
„Pan Hájek umřel.“
Ticho. Lenka stojí a ani se nehne. Nechápe, nerozumí tomu. Má přece jít s panem Hájkem o víkendu ven. Malovat, povídat si, sedět na louce a dívat se spolu na všechno kolem.
„Je mi to líto,“ řekne máma a přivine si dceru k sobě. Lenka mámu obejme a tiskne se k ní vší silou. Bojí se a pláče a ani si nevšimne, že přijde její otec, který už všechno ví, ale zůstane stranou.
Pár dní na to se dozví od advokáta, že Lenka od pana Hájka jeho ateliér zdědí.
„Pan Hájek nikoho neměl a v závěti ateliér i s domem, ve kterém se nachází, vaši dceři odkázal,“ řekne advokát.
„To snad není možné,“ reaguje otec. Lenka mlčí, nezajímá ji to. A mlčí i máma, která si dceru vine k sobě. Aby ji ochránila, aby ji byla oporou.
Když pak stojí v ateliéru Lenka sama se svým tátou a se svou mámou, má pocit, že tam pan Hájek pořád je. V těch věcech, obrazech, ochmataných štětcích a v křesle, v němž rád sedával, a na pohovce, kam si lehnul, když cítil únavu nebo ho jen bolela záda.