Kouzlo usmiřování

„Ženu bys nikdy neměl uhodit.“ „Co mám teď dělat?“ „Omluvit se.“ „Na tohle mi směrem k Jituli nějaká omluva stačit nebude.“ „Proč se to vlastně stalo?“ „Klasika. Měl jsem za to, že mi byla nevěrná. Jsem pošuk, znáš mě.“ "Jen když se ...

napiješ.“

„No právě. Alkohol v tom také sehrál svou roli. Dostal jsem krom jiného v práci výpověď.“

„To jsi mi neřek.“

„Všude se šponuje produktivita práce. Minimalizují se výdaje. Řekli mi spoustu keců, ale hlavně, manager s chabou angličtinou je dnes v té záplavě mladých ambiciózních dravců dost velký hendikep.“

„Takže si přišel domů a první, cos udělal, dal si své ženě pár facek.“

„Byla jedna a ještě teď je mi z toho ničemně. Nikdy bych nevěřil, že jsem toho schopen.“

„Člověk je schopen ledasčeho, když se nekontroluje. A zvlášť jestli byl před tím v hospodě.“

„Musel jsem tu výpověď trochu spláchnout. Pivo mě do jisté míry uklidňuje, ale nesmí se to přehnat. To mě pak spíše nakopne.“

„Takže kolik? Čtyři, pět …“

„Deset. A dva prcky na odchodnou.“

„Tím se leccos vysvětluje.“

„To mi povídej.“

„Libore, musíš to nějak srovnat. Co vím, svou ženu miluješ.“

„No jasně. Ale teď se bojím, abych o ni nepřišel. Jsi mentální kouč, tak mi poraď, jak z toho ven.“

„Dobře. Tak tedy postupně. Pro teď žádný alkohol.“

„Jakože ani pivko navečer?“

„Ani to ne! Další věc. Přijdeš domů se skloněnou hlavou a na své ego dočista zapomeneš! Budeš pokornej jako beránek.“

„Jo, to mi snad půjde.“

„Vím, že jsi dobrý herec.“

„Jakej herec? Mám to v sobě. Pokoru, sebereflexi … četl jsem svůj psychologický posudek.“

„Tak to teď budeš moct využít. A další věc. Necháš Jitku mluvit a domluvit. Prostě budeš krotkej a necháš po sobě i špínu házet. Tak jako si to udělal ty směrem k ní.“

„To asi bude trochu mazec. Možná mi i nějakou flákne.“

„To bude jenom dobré znamení, že jí na tobě a na vašem vztahu ještě záleží. A jak si vůbec na to podezření z nevěry přišel?“

„Viděl jsem ji před barákem olizovat se s nějakým hňupem.“

„Víš, kdo to byl?“

„Ona říkala, že její bývalý student, který ji čirou náhodou svezl s těžkým nákupem. Údajně to, co jsem viděl, byl jen polibek na rozloučení.“

„Věříš ji?“

„Asi bych měl.“

„Vycházejme tedy z toho, jaká je situace. Jsi bez práce a bez velkých hmotných rezerv. Mýlím se?“

„Ne. A co má jako bejt?“

„Bude ti?“

„Pětapade.“

„A jí je?“

„Ještě ne čtyřicet.“

„Takže cogito ergo kladívko, zbavit se tě by pro ni nemusel být až takový problém. Zvlášť kdyby byl ve hře nějaký dobře situovaný a perspektivní koloušek.“

„Já snad fláknu jednu i tobě.“

„To bych být tebou nezkoušel. Na druhou stranu … Jitku znám a tuším, že k sobě vy dva i přes kolize patříte.“

„Teď mluvíš konečně jako profík.“

„Spíš jako někdo, kdo ti říká, co chceš slyšet.“

„Pokračuj … tedy v této linii. Potřebuju díl povzbuzení.“

„Manipulante! Tohle na mě nezkoušej a už vůbec ne na Jitku. Hele, vážně, ukloníš se, omluvíš se, dáš ji nějaký hezký a nejlépe i drahý dárek …“

„Kde bych na něj teď vzal bez práce?!“

„Tak si ji rychle najdeš a prachy seženeš. Jistě máš něco v reservě a neříkej, že ne.“

„Chtěl jsem to ale utratit s Jitkou někde u moře.“

„Vidíš. Zakoupená dovolená k moři by mohla být to pravé. A k tomu slib, že se to už nikdy nestane, že to bylo poprvé a naposled.“

„Nevím, no. A za tyhle rady ti někdo platí?“

„Vole! Mohl jsem být na golfu a místo toho tahám z bryndy kámoše. Víš ty co, své jsem ti řekl, zbytek je na tobě. A dej mi pak vědět, hlavně ale prosím dřív, než se někde zliješ.“

Libor má i bez alkoholu hlavu v pejru. Představa, že se za chvíli vrátí domů po tom, co proved … je mu z toho vnitřně zle. I ze sebe. Dal by si panáka rumu, ale to právě nemůže. No nic. Poníží se. Skloní hřbet. Možná i na kolena padne, co by ne. Jituli miluje. Jako nikoho na světě.

Zhluboka se několikrát nadechne a vydechne. Vstane a jde. Na silnici ho málem auto přejede, jak je duchem někde docela jinde. Záhy stojí v chodbě proti své ženě. Beze slov mu přiletí facka … oboustranně. Jitule se s ničím nemaže. Tak to je.

„Máš to i s úrokem, srabe! Na ženu si dovolit, že ti není ze sebe samotného mizerně.“

„Právě že je. Fakt mi to promiň. Už se to nestane.“

„To si buď jistej, že ne. Co ta práce?!“

„Něco si seženu. Snad mám ještě co nabídnout, ne?“

„Ty o sobě pochybuješ?“

„No teď momentálně si ničím nejsem jistej.“

„To je dobře, že ti spadl hřebínek. Ale povím ti jednu věc. Kdybych ti chtěla zahnout, udělám to chytře a takovým způsobem, že na to nikdy nepřijdeš.“

Chce říct „nápodobně,“ ale raději to hned spolkne. Není v pozici, kdy by měl být se svou manželkou v jedné lajně. Naopak má být ten, co si má nechat líbit vše, co přijde. 

„S alkoholem máš pro teď šmitec! Žádné - jdu na jedno - teď nebude.“

„Jasně. Ani dnes ten plánovaný fotbálek s klukama jako obvykle nebude? Je pátek.“

„To se mě ptáš, nebo mi to oznamuješ?“

„Beru to jako hotovou věc.“

„Tak to bereš správně. No a když teď nemáš co na práci, pomůžeš mi alespoň žehlit, prát a uklízet.“

„Jakože hned?“

„Jakože už před hodinou bylo pozdě. Kam si vůbec šel?“

„Za kamarádem vyzpovídat se.“

„On je snad kněz?“

„Ne, jen taková dobrá duše. To on mě naved … fakt jsem nevěděl, kudy kam, Jitule. Prostě den blbec.“

„Jo, i to se stane, ale vše musí mít své meze. Do háje, teď zase mluvím jako učitelka u tabule.“

„A já se cítím jako tvůj student.“

„To nezní špatně.“

A záhy si před vším tím úklidem odvede svého muže do ložnice. To by kámoš čuměl, jak lze vybruslit ze svízelné situace, napadne Libora v ten moment. Ani k tomu nepotřeboval ten drahý dárek, který měl v záloze. Ke všemu ještě v ložnici zaboduje. Kdyby ne, to už by přes srdce nepřenes.

„Vždycky je fajn, když má usmiřování dobrý konec, ale teď už to bylo, kámo, dost na hraně,“ dá vědět příteli druhý den telefonem při cestě na pracák, kam se mu vůbec nechce. „Hele, coby mentální kouč nepotřebuješ asistenta? Byl bych dobrej a učenlivej.“

„To si mi názorně předved.“ 

A pak už slyší jen smích. Při tom on se zeptal naprosto vážně.