Stál a díval se na toho starého muže, který seděl několik metrů od něj na lavičce pod stromem. Nešlo si ho nevšimnout. Široko daleko nikdo jiný nebyl než on. Navíc z toho muže něco i na dálku vyzařovalo. Klid, nadhled, důstojnost.
Moc si přál se k tomu muži přiblížit a prohodit s ním pár slov. Dlouho s nikým skutečně nemluvil, pakliže nepočítá tlachání, aby nebylo ticho. Záhy ztratil zábrany, šel blíž a pozdravil ho.
„Copak byste rád?“
„Nezlobte se, že ruším, ale nedalo mi to vás jen tak minout.“
„Stalo se něco?“
„Asi ano.“
Dívali se na sebe. Možná by měl jít svou cestou a toho muže nechat v klidu samotného. On ale nedával najevo, že mu jeho přítomnost vadí. Spíše naopak.
„Vaše oblíbené místo?“
„Teď už ano, ale jsem tu náhodou. Pakliže tedy připustíme, že náhody existujou.“
„Takže jste tu poprvé.“
„Je to důležité?“
„Není. Promiňte. Je mi to vlastně jedno.“
Muž se pousmál. V každém jeho slově i gestu byla sympatická spontánnost a přímočarost. Nic nepředstíral, býl svůj a sám sebou a v klidu a souhře se vším okolo, že ho to až svým způsobem fascinovalo. Nedokázal si vysvětlit proč, ale nějak mu to při všem uvnitř pomáhalo být tomu pánovi fyzicky blízko. Sedl si vedle něho, vnímali ticho a vůbec jim nevadilo.
„Co vás sem přivedlo?,“ zeptal se muž.
„Potřeboval jsem na chvíli někam uniknout a zastavit se trochu.“
„Uniknout před čím?“
„Hledám práci a nějak nevím … kam a kudy se pohnout.“
„Chápu. Buďte trpělivý a netlačte na pilu.“
„Snažím se o to. Někdy ale asi až moc. Nebo zase málo. Ztrácím někdy smysl pro realitu. Intuici pro to, jak žít ten běžný praktický život.“
Muž se na něj podíval a pousmál se trochu. Jako někdo, kdo má to všechno za sebou. Jako někdo, kdo ví, o čem je řeč, jelikož někdy dřív řešil něco podobného.
„Řekli jsme si jen pár slov, ale mám z vás pocit, že nad vším moc přemýšlíte. Někdy je lépe nemyslet a být s tím co je. Podívejte!“
Viděli před sebou mladou ještě nedospělou dívku.
„Měl bych teď spoustu důvodu naříkat, ale ta cena je někdy příliš velká. Minula by mě radost z pohledu na to, co příroda stvořila. Vidíte, jak je nádherná, a to ještě ta krása není rozkvetlá, je v rozpuku, v zárodku něčeho, z čeho vznikne To něco, co nějakého muže nenechá v klidu, a hádám, že mu to třeba i zlomí srdce, ale pro takovou krásu stojí za to riskovat. Nebát se a jít do toho. Kdybych tu naříkal, neviděl bych to. Anebo viděl, ale uvnitř by to se mnou nic nedělalo. A považte, to by byla velká škoda, nebo se pletu?“
„Nepletete.“
„jsem rád, že jsme v tom zajedno. Ta radost z takových věcí mě drží při životě. Dokud jsem schopen ji vnímat, má smysl existovat. Bez ní nevím, co bych … nemám nic než právě tohle, schopnost pořád to a jiné prožívat, být u toho …“ Muž se přerušil a jen se díval před sebe.
„U čeho?“
„Třeba u východu slunce, nebo jeho západu, nebo u toho, když svítí hvězdy na obloze. Vám to říkám, jiným by to přišlo hloupé a třeba by mě chtěli i zavřít do blázince. Snad mezi ně nepatříte.“
„Ne, líbí se mi vás poslouchat.“
„A mě se někdy líbí povídat. Ale také se mi líbí mlčet. Je to dar, třeba ho mnozí považují za handicap. Teď jste na řadě vy mi něco říct o sobě.“
„Nevím, co bych … poznal jsem, jak krásne je milovat.“
Ani neví, proč s tím začal, ale přišlo mu to tak přirozené a samo od sebe. Záhy pokračoval.
„Ale zároveň jsem přišel na to, jak těžké je všemu v lásce dostát a být mužem.“
„No jo, muži jsou někdy spíš kluci …“
„A to je můj případ …“
„Proto o tom mluvím …“
„Ale dá se s tím něco dělat?“
„Nevím, možná. Odpověď na to nemám. Je mi osmdesát a moje žena mi ještě před rokem říkala, že mě minula puberta.“
„A teď?“
„Teď už mi to neříká. Odešla. Napořád.“
Muž se podíval vzhůru a beze slova se usmál. Bylo v tom nepatrném pohybu rtů a celé jeho tváře něco velkého. Něco co ho přesahovalo a co nebyl schopen pojmout. Vnímal to, ale to bylo všechno, přesto to nebylo v té dané chvíli vůbec málo.
„Ani nevíte, jak se mi po tom jejím sekýrování stýská.“
„No možná vím, nebo tuším, nejste v tom sám.“
Řekl to mírně, ale rozhodně, aby muže povzbudil, přestože to vůbec tím spíš od něj ten člověk - ve všem mnohem dál - nepotřeboval.
„To je pravda, co říkáte, nikdo v tom svém trápení není docela sám. Jen si s tím každý sám musí poradit, aby se v tom stesku neutopil, aby i přes to těžké žil a neživořil.“
„A že je takových všude kolem spousta, počítám se někdy mezi ně. A jen díky lásce se mi daří být někdy i na druhé straně.“
„A tam to je …“
„Tam svítí slunce, pane. Tam máte radost z toho, že jste, že dýcháte, že máte dobré jídlo, že můžete jít ven, že můžete slyšet sníh pod nohama, že se můžete dotknout stromu, který tu roste stovky let, že můžete … jen tak existovat a při tom se cítil volně a svobodně.“
„Vidíte, tak se snažte na té druhé straně zůstat a nevracet se.“
„Není to někdy snadné.“
„Nikdo neříká, že je.“
„Ta vaše sžíravá přímočarost …“
„Není sžíravá, měla by vás při všem, co v sobě teď překonáváte, povznášet.“
„A co myslíte, že překonávám?“
„Velkou bolest. A řekl bych, že trochu i sám sebe, respektive se o to snažíte. Něco se vám stalo, nemluvte o tom, neznáme se tak dobře, klidně o tom mlčte, jen mějte oči otevřené. Podívejte se …“
A ukázal směrem k horizontu, k azurové obloze …
„Někdo vám řekne, že tam nic není, že nic není vidět, ale kdo chce, tak tam vidí strašně moc, vnímá tajemství toho všeho, a to je To důležité. A nemusíte znát na vše odpověď.“
„Je mi s vámi dobře.“
„Jsem rád, ale teď už budu muset. Tak se držte.“
Muž pomalu vstal. Bylo zjevné, že ne bezbolestně, ale pak se přece jen narovnal, zhluboka se nadechnul a vykročil vpřed. A pak … najednou ve vteřině byl pryč … doslova jako kouzelný dědeček. Připadal si najednou jako v pohádce. Slunce skutečně začalo více svítit, tráva kolem byla více zelená a vzduch voněl víc než kdy před tím. Vstal, ale nohy jakoby měl přikované k zemi, vůbec se nemohl pohnout. A když se mu to s vypětím sil podařilo, rozběhl se ze stráně dolů, roztáhl ruce a měl pocit, že chvíli letí.
