Konfrontace umělce s obchodníkem

„Tak vy byste chtěl dělat byznys. Rozumím tomu správně?“ „V zásadě ano, pane šéfe.“ „Ale co vaše průprava? Dle vašeho cevečka s byznysem zkušenosti nemáte. To mě tu chcete zbytečně okrádat o čas?“ „Mám filantropického ducha.“ "Jasně! 

Heleďte, není to náhodou skrytá kamera?“

„Máte mě za vola?“

„Tak trochu. Nebo jste si přišel ze mě jen tak utahovat. Nebo je to snad nějaká vaše sázka?! Možná vás někdo naverboval.“

„Jsem tu zcela sám a žádné zákulisní hry moc neznám.“

„Zde tedy taky nejste pro byznys vhodně disponován. Zákulisní hry jsou totiž jeho součást.“

„Jen jsem je doteď moc nepotřeboval, tak bych holt s nimi začal.“

„Ne, vážně, pane kolego. Teda já vás nemohu ani tak nazvat. Vždyť vy jste z docela jiného světa.“

„No právě. Třeba bych vám sem vnesl něco, z čeho by mohla vzejít nějaká přidaná hodnota.“

„Mně spíše přijde, že by to byla jedna velká prohra a katastrofa. Vy máte jediné štěstí, že je dnes pátek, mě čeká žena a prodloužený víkend v horách. A jak vidno, zábava mi už začala.“

„Tak přece, máte mě za cvoka.“

„Dost možná, ale třeba jen nejste v pravou chvíli na pravém místě. To se tu a tam stává. Ale vážně, co vás sem přivedlo? Nebýt přímluvy našeho společného známého, vůbec bych s vámi nediskutoval. Jenže on je taky počívka. Nikdy nevím, co od něj čekat.“

„Inzerát v novinách jsem viděl, že vaše firma hledá projektového manažera.“

„To je sice pravda. Ale vládnoucího angličtinou, s tříletou praxí v oboru, schopného, flexibilního, mající obchodního ducha … vy nemáte z toho, co jsem vyjmenoval, dle mého ani jedno.“

„Třeba je to mýlka.“

„To sotva. Já mám na lidi nos. Proto taky dělám to, co dělám.“

„Šéfa!“

„Přesně tak. A ten šéf vám říká, běžte a držte se svého.“

„Jenže já bych rád na chvíli do jiného světa. Trochu se ho nadýchal.“

„Udusilo by vás to.“

„Co jako?“

„Všechno. Mám za to, že byste neměl pro tuhle práci ani potřebnou odolnost, dochvilnost, urputnost, stálost, dynamičnost … možná i schopnost udělat tu a tam něco nepředvídatelného.“

„To mě máte tak rychle přečteného?“

„Moje žena, pane Kučero. Ta je od vás. Umění je její všechno. Duše je to poetická. Dokáže být i hodná a upřímná, ale jindy je jako neřízená střela. Je dost emotivní. Těžko své emoce zvládá a trochu u ní převládá sebestřednost. Není ani moc vytrvalá, ale je mi věrná. Jako žena ok, ale nikdy, říkám vám nikdy bych ji zde nezaměstnal.“

„No ale já nejsem vaše žena, jen jsem vystudoval humanitní obor a něco v tom smyslu stále dělám.“

„Chápu a výnosnost hmotná není kdovíjaká. Je to holt, pane Kučero, něco za něco. Nechtějte mít všechno.“

„Mě nejde o všechno! Mně dnes jde o to mít alespoň něco, jelikož teď je v mém životě trochu prázdno. Vy jste nikdy netoužil po tom zkusit něco nového? Něco, co by od vás nikdo nečekal. Něco, čím byste si dokázal, že nejste jednorozměrná bytost?“

„Ale jo, zkusil jsem třeba malovat. Žena mě přiměla. Koupila mi stojan a plátno. Barvy a štětce už jsem si musel pořídit sám, na to už Ilonce nezbylo. Chvíli jsem měl za to, že zvládnu všechno. Ego nás dravců je trochu mrcha. Ale pak přišla má vlastní zpětná vazba, a to uvnitř mi řeklo, hele Franto, drž se svého kopyta. Nejsi v malování žádná extra třída. Ale hlavně se stalo něco jiného. Mně to přestalo přinášet radost. A od té doby se na ženu, když maluje, maximálně koukám.“

„Stačí vám to?“

„Nemám jinou možnost. O to více dnes vydělávám. Jsem materialista, dokázal jsem si to přiznat. Tu si koupím nový auťák, jindy si jen tak zaletím do Las Vegas, není to špatný ta volnost, kterou si díky vydělaným prachům mohu dopřát.“

„A to je právě to, co bych taky rád, alespoň v nějaké míře … je to všude okolo, nelze to nevnímat. Chápete to?“

„Ale vždyť vy si pro tu svobodu a volnost nemusíte nikam lítat. Jistě ne nikam daleko. Víte, kde se má žena cítí nejvíce svobodná? Ve svém ateliéru. Ona ani nevyžaduje a nemá potřebu někam moc cestovat. Je spokojená a statická. Pohyb ji svazuje, má to všechno naopak. Asi proto nám to funguje, asi i proto mě má ráda a nejsou v tom jenom ty peníze. Ona jich zase tak moc k tomu svému nepotřebuje.“

„Ale proč si pořád myslíte, že jsem jako ona.“

„Můj nos mi to říká. Je vycvičený jako nos policejního špičkového vlčáka.“

„Takže se mám vrátit do svého jedna KK a skládat hudbu, která skoro nikoho nezajímá.“

„Přesně tak.“

„A chodit na brigády do obchoďáků nebo do kavárny a dívat se na ty velké prosklené budovy, kde se točí prachy.“

„Se odstěhujte někam na venkov.“

„To má být pro mě vzpruha?“

„Já tu nejsem od toho. Každý jedeme dnes víte za koho? Za sebe samého. Vy máte něco, co já nikdy mít nebudu. Slyšel jsem od Vás něco v rádiu. Nebyla to marná záležitost. Jeden hit vás někam pošoupnul a vy jste to neustál, že jo. Místo, abyste šlapal dál naplno, polevil jste. Začal jste si užívat, trochu pít, do toho nějaká ta ženská, využil jste příležitost, měl jste pocit, že vám svět leží u nohou. A ejhle, přišla kocovina. Saháte si trochu na dno. Berte to jako svou zkušenost. Začněte nanovo. Odspoda. Ve svém ranku a dejte tomu všechno. Přijde druhý hit a pak … pak už třeba budete vědět, že nelze zevlovat. Že musíte pravidelně dostát tomu, co chcete dělat a kam vy sám máte směřovat. Ale tady to není pro vás. To by byl úlet, který by mě přišel draho a vás by to semlelo.“

„To je vaše prognóza?“

„Tak nějak. Chápu, že někdy chce člověk ochutnat něco docela jiného, z jiného světa, odfrknout si od toho svého, ale tady by to nebyla vaše parketa.“

„Příbuzní ale byznys dělaj, třeba to v sobě taky mám.“

„Genetika v tom svou roli může sehrát, ale domnívám se, že to není váš případ. Nemějte mě rád, můžete na mě v duchu třeba i plivat. Ztrácím tu s vámi svůj drahocenný čas jen proto, že ho zrovna mám a taky proto, že se mi ta vaše jedna skladba v rádiu fakt dost líbila. Chtěl jsem vás i osobně poznat. Takže můžete za tohle setkání svému parťákovi a našemu společnému příteli poděkovat.“

„Jo, to udělám, snad mu to nedáte sežrat, že se za mě přimlouval.“

„On se nepřimlouval. On vás jen nechtěl coby kámoš na první dobrou zklamat, odepsat. Věděl, co vás tady se mnou čeká. Co vám nedokázal říct on, věděl, že vám řeknu bez zábran já.“

„Takže vaše tichá dohoda mě setřást?“

„Naopak! A ještě něco. Měl jsem husinu, když jsem tu vaši skladbu v rádiu poslouchal. To je pro mě známka něčeho exkluzivního, pravdivého, něčeho, od čeho se nemá jen tak utíkat. A to vám říká naprostý technokrat, který dokáže umění vnímat, ale není v mé moci ho produkovat. Leda tak coby producent možná, abyste z toho vy něco měl a já na tom vydělal majlant, díky němuž bych si koupil třeba nový bourák.“

„Jistě vám jich stojí v garáži několik. Je to tak?“

„Na tom nesejde.“

„Ne, když to máte. Ale možná máte recht. Možná … prostě člověk někdy chce, co mít nemůže.“

„O tom vím své, i když mám všeho, jak slýchám, tři prdele.“

„Lepší než ji mít holou, ne.“

„Někdy si tím nejsem docela jistej, pane Kučero. A teď už běžte a žijte si podle sebe. Vy víte jak. Dneska jste jen šlápnul vedle, ale třeba vám ten náš rozhovor k něčemu bude. Já taky nejsem úplně blbej.“

„To nejste.“

„Tak vidíte. A dejte vědět, až bude váš další nový song na světě. Rád si ho poslechnu. A víte co si při tom řeknu? Že na něm mám třeba jen nepatrnou zásluhu.“

„Pakliže se to povede. Pozdravujte svou ženu.“

„Jistěže. A vy si také nějakou najděte. Třeba ze světa byznysu. Pak by vám nemuselo nic chybět. A to, kvůli čemu jste za mnou přišel, byste měl skrze ní vyřešené. Já to řešení pro vás nejsem a nikdy nebudu. To mi věřte! Držte se.“

„Vy také.“

Odešel, sjel výtahem asi deset pater a cítil se jako znovuzrozen. Šlápl si na pevnou zem. A nebylo to špatné s novým dalším dnem. Mrakodrap nechal za svými zády. Zase věděl, že může existovat svým vlastním způsobem.