Kluk z naší ulice

Někdy vás někdo tak říkajíc zmate, že přestanete věřit všemu i sám sobě. To ovšem nebyl případ kluka ze stejné ulice ... to byl třída! Nevšední típek! Pozoroval ho kolikrát z okna, jak si to razí s hvízdáním pryč na kole a všechno

... kolem jakoby pro něj byl neskutečný sen.

Žil s despotickým otcem, maminka mu umřela a prarodiče měl někde na druhém konci republiky, v níž vládl tenkrát zdánlivý pořádek, ale uvnitř to zapáchalo cynismem, pokrytectvím, malostí, danou asi i historií nebo kdo ví čím ještě. Režim mlel v těch letech z posledního, lidi se začali bouřit a měli za to, že hůře už být nemůže. A pak se stal ten velký den, revoluce, lidé na náměstích, vzdor, hesla o svobodě, cinkání klíči a snaha vytěžit maximum z dané situace. Režim padl a vše se zdálo být až pohádkově snadné. Za pár let nám tu bude jako v Rakousku, i na Německo se jednou dotáhneme, noví lidé, nové tváře, nové pořádky zavedené ve jménu demokracie. Jenže pár let na to se tuneluje, krade, bojkotuje se jakoby vše, co bylo v těch velkých dnech vyslovené. Ale pro toho kluka z ulice se nic nezměnilo. Jel si dál po své vlastní ose.

Jednou ho viděl, jak si na chodníku před domem udělal jen tak pár tanečních piruet. Lidé na něj koukali jako na blázna, byli by ho odvezli do blázince, ale stačil jeho pohled, aby se stáhli a neřekli ani popel. Ten kluk byl ve všem mnohem dál a dokázal si kolem sebe sjednat pořádek jakoby mimodek. Nepatrným gestem, něčím, co šlo z něj a co budilo autentický respekt. Tak ho nechali bejt. Samorost, který nikomu neubližuje, zákony neporušuje, je divnej ale neškodnej.

Tuhle se s ním náhodou potkal za rohem domu, v němž oba přes jedno patro bydleli.

„Co bys rád?,“ vyrukoval na něj. Nečekal, že si ho ten kluk vůbec všimne, ale …

„Nevím co s načatým dnem. Je mi nějak blbě, že ani nevím, kdo jsem,“ odpověděl.

„Aha. Tak pojď se mnou, jestli chceš.“

Tak tedy šel. Rovnou za nosem a záhy byli stranou ode všeho. Uprostřed volné krajiny brouzdali jen tak po louce, pak se vykoupali v rybníce, lehli si do trávy a nahřívali se pod sluncem. Ten kluk pořád mlčel a on tedy také. Bylo jim dobře. Vše co viděli, zůstalo bez komentáře. Žádné fráze, to je ale krásně, nic. Ticho po pěšině. Z toho kluka šla navenek moudrost někoho, kdo ví … a kdo to v životě neměl jednoduché.

„Jak se jmenuješ?,“ zeptal se, přál si to konečně vědět. Znal přijmení, ale jeho křestní jméno mu zůstalo utajené.

„To není důležité. Každopádně pro tenhle svět jsem bezejmenný tvor.“

„Třeba to tak pořád nebude.“

„Na tom nesejde.“

„A na čem sejde … myslím pro Tebe.“

„Na tom cítit se dobře, být v pohodě!“

„A to ti jde.“

„Snažím se.“

„Co tvůj otec?“ /Věděl, že s ním bydlí pod jednou střechou a někdy slýchal jeho řev/

„Co by. Maká ve fabrice. A tu a tam mě seřeže.“

To si nedokázal představit. Každého ten kluk dokázal odpálkovat, s nikým neměl problém vymést chodník, aniž by hnul prstem, a otec že by ho řezal …

„Proč tě řeže?“

„Někdy jen tak z dlouhé chvíle, preventivně, chápeš … a jindy, protože má vztek a já mu jsem nejblíže po ruce.“

„Proč s ním tedy jseš?“

Ten kluk se na něj podíval. Dost přísně, skoro se lek, že mu jednu natáhne.

„Protože mě potřebuje. O všechno kolem sebe přišel. A ti, na které sázel, ti mu dali košem.“

„Jen tak bezdůvodně?“

„Bezdůvodně ne! Za komoušů byl otec docela za vodou. Měl vliv, moc i peníze. Režim ale padl a on se stal téměř ze dne na den dělníkem na lince. Žije od koruny ke koruně, vliv žádnej, stal se z něj frustrovaný zamindrákovaný jedinec bez přátel.“

„A jaká je tvoje role?“

„Moje role? Jsem syn, jeho krev a krev není voda, chápeš?“

„Asi ano, ale tlouct by tě neměl. Ty přece za nic nemůžeš.“

„Jak se to vezme. Ale dost o něm. Támhle je bezva strom, vidíš ho?“

„Jasně.“

„Vylezeme na něj.“

„Proč?“

„Jen tak, vole!“

A tak se zvedli, došli ke stromu a lezli, ten kluk první doslova jako opice a on za ním trochu neobratně. Už se ani nepamatuje, kdy lezl na strom naposled. Rázem byli v koruně, našli si každý svou větev a splynuli se vším kolem jako vojáci, kteří nechtějí být vidět. Všude ticho, slunce pořád na obloze, nic jim pro tu chvíli nechybělo, byla to radostná chvíle a prožívali ji každý po svém.

„Dík, že si mě vzal sebou.“ Chtěl mu to říct, aby ten kluk věděl, že to nebere jako samozřejmost.

„Za to se neděkuje,“ odpověděl.

„Máš holku?“

„Zatím ne.“

„A chtěl bys … ?“

„Myslíš jen tak do postele nebo na vážno?“

„Spíše to druhé.“

„Tak to je u mě zatím plonkové. Času dost! A co ty?“, zeptal se on mě.

„Mě to s holkama nejde. Jakobych v jejich blízkosti ztrácel sám sebe a pak se to s prominutím sere.“

„Chápu tě. Doslova a do písmene.“

Bylo mu smutno ze všeho. Právě se s jednou holkou rozešel. Neklapalo to, ale chybělo mu to vodění za ruce, povídání si o všem možném, večery v kině nebo u něj, když byl zrovna sám doma a mohli leccos … i to, co s ní bylo poprvé. Bylo toho dost, co za to stálo a na co jak tušil nikdy nezapomene. Kluk vedle něj mlčky seděl a zdálo se mu, že by si tak vystačil klidně i celý den. Šel z něj klid a něco, co mu v tu chvíli pomáhalo se přes všechno alespoň na chvíli přenést. I to mlčení v koruně stromu mu vyhovovalo, dokud nepadl povel …

„Jdeme!“

A jak to řekl, popolezl trochu níže a pak skočil ze stromu na mez. Udělal záhy totéž.

„Tak snad si to zase někdy zopakujem,“ řekl tomu klukovi z ulice, jemuž hádal něco málo přes dvacet.

„To asi ne. Frčím teď pryč a kdo ví co a jak bude.“

„Kam pryč?“

„Nový Zéland cílová stanice.“

„No pane! A proč tam?“

„Proč ne? Už se mi tu být příliš nechce a taky otec si někoho našel, tak je na čase vyklidit pole.“

„Říkal si, že …“

„Že mě potřebuje. Teď momentálně ale chvíli ne. To víš láska na první pohled. Kdo ví jak jim to dopadne, ale možná už by to neměla být moje věc.“

„To asi ne.“

„Tak toho chci využít … být někde anonymně sám za sebe.“

„Vrátíš se?“

„Nevím. Je to pro mě nový začátek. A také už chci pryč z dětského pokoje. Je na čase.“

„Tak ať ti to všechno vyjde.“

„Dík, tobě také, cokoliv chceš a cokoliv si přeješ. Měj se, chlape.“

Plácl ho po rameni, nastartoval své nohy a běžel pryč. Už ho pak nikdy neviděl. Jen jeho otce s novou paní, kterou si právě s kufrem vedl do svého bytu ve třetím patře uprostřed sídliště. Asi ho to nakoplo, protože dva roky na to se objevil na předvolební kandidátce politické strany ... v té době vlivné a demokratické.