Kateřina

Ten den šel jako obvykle do práce. Příliš se mu nechtělo. Přestože ve vzduchu už bylo cítit jaro a slunce hřálo víc než kdy dřív toho roku, neměl nikterak povznášející náladu. Po pravdě. Čím starší byl, tím více si liboval v ....  

.... deštivém pošmourném počasí. Snad že se více podobalo jeho vnitřnímu vybavení. Už když se probudil, nabyl dojmu, že celý den nebude stát za nic.

Ve škole ho přivítala banda klazanů se sobě vlastní bezprostředností. /Na vysvětlenou - pracoval ve speciální škole vzdělávající žáky s tím či oním hendikepem/. A pak ji uviděl. Hned se mu líbila. Velké modré upřímné oči, příjemný úsměv a hlas, klidné a pomalé pohyby, dávající tušit křehkost a bázlivost.

„Dnes bude u tebe ve třídě na praxi,“ sdělila mu starší kolegyně.

„Petr,“ představil se.

„Katka,“ opáčila.

A hned ji vzal do své třídy, aby jí představil své žáky. Byli čtyři, ale jeden v ten den chyběl. Jednoho z nich se bála. /Žák, přezdívaný brtník, váha stodvacet kilo, výška sto devadesát centimetrů/.

„Není nebezpečný, jen tak vypadá,“ poznamenal Petr. /V tu chvíli zněla Petrova slova Kateřině jako dobrý vtip/. Vtom se k Petrovi přivinula Terezka. Šestnáctiletá dívenka s pomněnkovýma očima, kadeřavými vlasy a s odzbrojujícím úsměvem. „Terezka se jmenuje, moc nemluví, ale to tady nikdo,“ zkonstatoval Petr a dal Terce do ruky její oblíbenou panenku. V momentě si s ní začala hrát jako by byla živá. „A tady je náš Kája,“ ukázal Petr na chlapečka v tu chvíli ležícího na matraci s prsty v puse. „Většinu času tady proleží a s něčím si hraje.“

S prvním letmým představením byl tedy hotov. Kateřina byla zmatená. Jakoby si nevěděla rady s přemírou podnětů, kterým najednou čelila. I pro něj to byl kdysi šok, když tam před dvěma lety poprvé přišel, aby další dny, týdny a měsíce odolával pokušení to zabalit a jít jinam.

Sedli si ke stolu a v poklidu vypili kafe. Byla vhodná příležitost o Kateřině něco zjistit. Dozvěděl se, že ji čeká za pár měsíců maturita, že se chce stát porodní asistentkou, že bydlí v jedné malé vesnici, kterou on dobře zná, poněvadž nedaleko od ní má chatu a tou vesnicí pravidelně projíždí, že je jako on narozená ve znamení Býka jen o tři dny později, plus dalších patnáct let, které mimoděk pominul. Taky zjistil, že má starší sestru a mladšího bratra, který ji občas pije krev, že její táta pracuje ve fabrice a její máma v krámě se smíšeným zbožím, že má ráda přírodu a s dětmi jezdí v létě na tábory a v zimě na hory jako pomocný dozor a taky si ráda občas něco pěkného přečte nebo skoukne solidní horor. Prakticky vším co o sobě řekla, mu byla sympatická. A vlastně i tím co o sobě neřekla nebo to z dobrých důvodů zatajila. /Dlužno dodat, že praktikantky ze zdravotních škol pomáhaly Petrovi ve třídě často. Minimálně dvakrát týdně se nějaká objevila. Většinou ale nevěděl, o čem s nimi hovořit. Kateřina, to bylo něco docela jiného. Byla bezprostřední, milá, usměvavá, taky trochu tajemná, to se mu líbilo, a na první pohled přirozeně - možná až nadpřirozeně - inteligentní/.

Vzápětí zaměstnal Terku – dal ji do ruky její oblíbené obrázky, které si sama prohlížela. Ani ho k tomu nepotřebovala. Stačilo, aby někdo seděl vedle ní, aby měla pocit bezpečí, nic víc nechtěla. Brtník v klidu seděl na svém oblíbeném místě a do dálky házel vlastní sekrety z úst. /Jeho běžná a oblíbená zábava, kterou si nikým nenechal vymluvit/. Katka z něj byla očividně nesvá. Celou dobu ho sledovala, jakoby od něj čekala nějakou zákeřnost, které ale ve skutečnosti nebyl schopen.

„Ono to tak nevypadá, ale umí být někdy docela roztomilý.“ /Když to Petr řekl, věděl, jak tím Katku v duchu rozesmál/.

„Ten a roztomilý? Vypadá jako golem.“ /Vida, další vítečná přezdívka, pomyslel si/. Měla pravdu. Vysoké čelo, na němž byla patrná červená boule, způsobená jeho častým tlučením hlavou do všeho, co mu nějak stálo v cestě. Dokonce jako golem i chodil. Místo aby nohy při chůzi zvedal, se jen nakláněl ze strany na stranu, aby tu jednu tu druhou nohu dokázal posunout vpřed a s ní i celé své opuchlé tělo. Ale když se usmál, když na vás začal dorážet, že si chce držet vaši ruku a s ní pak jít třeba jen na pitomý záchod, to se nesmály jen jeho oči a rty, to se smálo všechno v něm. A to si byl jistý, že by žádný golem nedokázal. To dokázal jen David, jeho pravé jméno, jako se kdysi jmenoval David Goliáš. Už si to bez něj ve své třídě ani nedokázal představit.

Z ničeho nic David vstal /při své váze doslova vystartoval jako neřízená střela/ a šel ke Katce s prázdným hrnkem v ruce. „Má jen žízeň. Nalej mu čaj!“ Katka tedy s rozpaky podala golemovi čaj. Ten si ho vzal a na ex ho vypil. „A teď mu dej housku, uvidíš, jak ji zhltne.“ Katka mu tedy dala i housku a golem ji na tři kousnutí zhltnul. Mezitím si párkrát na místě zaskákal, udělal několik piruet a samou radostí fláknul rukou do okna.

„Tři okna už rozbil,“ zkonstatoval věcně Petr. „Teď jen čekáme, až rozfláká čtvrtý.“

„Dáreček.“

„Jo, k pomilování,“ usmál se Petr a golema vypoklonkoval na jeho místo. V tom okamžiku se Terka z ničeho nic rozplakala. Naříkala jako malá holčička, které vzali její hračku. Umanutě se bránila jakémukoliv kontaktu, jakékoli snaze se uklidnit. Naopak každou vteřinou ještě víc dávala najevo svou nelibost, která rázem přerostla v nekontrolovatelný vztek. Vstala prudce od stolu a začala bušit do dveří doslova jako smyslů zbavená. „Jen jeden z jejich dalších cholerických záchvatů,“ zkonstatoval Petr a trpělivě čekal, až toho Tereza nechá. Když se tak po pár minutách stalo a už klidná si sedla ke stolu, pohladil ji Petr po vlasech a prstem utřel stékající slzičku po její tváři. Ještě plakala, třeba už její rty vykrojily bezelstný úsměv. A svůj obličej na okamžik přivinula k jeho rameni. „Když je to každý den, zvykneš si,“ řekl Petr.

„Má to nějakou příčinu?,“ zeptala se Katka.

„Asi ano. Ale nikdo neví jakou,“ odpověděl.

Ne vždy podobné situace zvládal s takovým nadhledem, to před Katkou chtěl působit sebejistě. Kolikrát si už s Terezou nevěděl rady. Třeba když mu lítala bezhlavě po třídě a všechno co ji přišlo do ruky, házela na všechny strany. Když byla naprosto nepříčetná a on neschopný ji uklidnit se neudržel a dal Terce pořádně na zadek, aby pak bylo všechno ještě horší. Stalo se mu to párkrát, hlavně ze začátku ztrácel nervy a trpělivost. Postupem času se to ale lepšilo, a to co ho dříve vyvádělo z míry, se naučil přehlížet. Bral to jako nevyhnutelné zlo, aby tam mohl zůstat – některé věci si prostě nepřipouštět, ani je neřešit. A třeba si z nich dělat i legraci podobně jako řada jeho zkušenějších kolegů, nad jejichž práhem netečnosti vůči nepřehlédnutelným pochybením přírody se jako učitelský benjamínek zprvu s trochou trpkosti pozastavoval.

„Jak dlouho se tu zdržíš?,“ zeptal se Katky po chvilce oboustranného mlčení. /Z nějakého prostého důvodu si přál, aby tam s ním byla alespoň pár dní/.

„Jenom dneska,“ odvětila. „Vlastně jsem měla být v nemocnici na interně, ale nějak nás tam bylo moc, tak mě poslali sem.“

„To je dobře,“ utrousil Petr a až za chvíli si uvědomil, že tím Katku i sebe přivedl do rozpaků. Tou mimoděčnou spontánní reakcí na fakt, že jen dílem náhody se potkali, že vlastně k tomu vůbec nemuselo dojít. Jakoby to byla právě náhoda, která řídí náš osud a vše podstatné v našem životě, jakoby právě ona měla všechno na svědomí, i to dobré i zlé, jakoby náhoda nebyla jen náhoda, ale její pravý opak – předem daná a nevyhnutelná skutečnost.

Seděli chvíli v klidu proti sobě. Mezi nimi Terezka, za jejich zády Kája a golem. Proč je kruci tak mladá a proč je kruci on tak starý, pomyslel si. Dal by kdoví co za to být mu alespoň o pár let méně. Takhle je pro Katku slovy dívek jejího věku dávno prošlé zboží, vykopávka, páprda a kdoví co ještě. A při tom se tu a tam cítil pořád jako kluk. I ve chvíli, kdy se skláněl nad Kájou, aby mu dal trochu napít.

„Chceš to zkusit?,“ zeptal se Katky.

Kateřina přisvědčila. Vzala si od něj lahvičku s čajem a Kája od ní začal pít jako zjednaný. Mimoděk si ji celou prohlížel, od hlavy až k patě. Krátké blond vlasy v konečcích stočené k dlouhé šíji. Malá dívčí prsa skrytá pod přiléhavým svetrem. Útlý pas /až příliš na jeho vkus/ a útlé boky obepínané těsnými bederními džínsami, dávající možnost vidět proužek holých zad. Cítil mírné vzrušení. Když Katka vstala, všiml si, jak rovně stojí a ramena zasouvá dozadu. Jakoby chtěla dát vyniknout svému poprsí. Uvědomil si její další přednost. Nebyla vyšší než on jako řada jiných dívek. S klidem se vedle ní postavil, aniž by zrovna trpěl pocitem méněcennosti, který mu kolikrát zabránil navázat známost. Vedle Katky se cítil dobře. A bylo tomu tak i po dalších zhruba dvou hodinách, které spolu strávili v jeho třídě s jeho žáky, když jí podával ruku na rozloučenou.

„Snad sem tu byla něco platná,“ řekla.

„O tom nepochybuj,“ odpověděl. Ještě se na ni usmál a pak se jen díval, jak dveřmi jeho malé třídy Kateřina odchází.

… …

Za okny v tu chvíli svítilo slunce. Jaro už o sobě dávalo vědět, třeba byl teprve počátek března. Posadil se. Z jedné strany golem /ta přezdívka se mu zamlouvala/. Bušil umělohmotným táckem do stolu a dožadoval se jídla. Z druhé strany Terezka. Chovala panenku a dávala jí napít z prázdného hrnečku. Kája spal jako zabitý. Byl z těch žáků, jimž se ve škole říkalo ležák. Škola pro ně byla více méně jakýmsi odpočívadlem, lacinou noclehárnou se zajištěným stravováním. Postavil se k oknu a díval se do školní zahrady. Jak se tam dostal? Copak to je místo, kam patří? Přál si vstát, utéct … třeba za Katkou a jít s ní do na kafe a pak k ní domů, tam poslouchat muziku a večer jít do kina a při cestě zpátky pronikat do tajů milování, které nepoznal. Bylo mu najednou smutno. Měl pocit, že mu celý jeho život nějak proklouzává mezi prsty, že něco není tak, jak má nebo by mělo být.

Při tom pohledu do jarní zahrady si připadal v daný moment jako infantilní pitomec, který se zakoukal do náctileté lolitky. Nikdo to neví, to ho uklidňovalo, a vědět nebude, tím si byl jist. Je to jeho věc, s níž se po svém vypořádá. Skočí si na dobré jídlo do nedaleké restaurace. Pak si dá hodinku chůze v jednom přilehlém parku. Uvědomí si svou osamělost a netečnost vůči všemu kolem. Koupí si noviny a doma v teplé vaně je přelouská. Večer zapne laptop a pokusí se něco napsat – třeba povídku. A v půlnoci půjde spát, aby na všechno co se stalo předešlý den, zapomněl. Takhle nějak si to představoval. A takhle nějak to i bylo. Katka zkrátka zmizela v propadlišti dějin a on si jen tu a tam vybavil její tvář, alespoň do chvíle, dokud toho byl ještě schopen a dokud o to v přívalu dalších podnětů stál.