Hanif Kureishi – autor úspěšných dramat /Periferie, Spi se mnou!/ Filmových scénářů /Má krásná pradlenka - v roce 1984 nominace na Oscara. Jeho scénář k filmu Venuše /2006/ - byl oceněn Oskarem/. Dále autor několika románů např.-
... Buddha z předměstí, Černé album, Byli jsme si blízcí, a rovněž několika souborů povídek /Láska v modrém čase, Celý den půlnoc/.
Autorova literární všestrannost se v mnoha rovinách projevuje v jeho románu nazvaném Gabrielův dar. Je to čtivý zdánlivě nenáročný příběh patnáctiletého chlapce, potýkající se nejen s nešvary svých ne zrovna příkladných rodičů, ale obecně i s nešvary světa dospělých a jimi uznávaných hodnot.
Gabriel není v žádném směru průměrný chlapec. Jako ostatní jeho vrstevníci má své sny, ale k tomu navíc má i talent, dost velký, aby své sny uskutečnil. Setkání s Lesterem Jonesem, legendárním muzikantem, s nímž hrál jeho otec kdysi v kapele, je v kontextu s jeho touhou být filmovým scénáristou osudové. "Lester si Gabriela prohlížel. "Máš talent," řekl mu. "To ti říkám a koukej si to navždycky zapamatovat. Vem můj hlas, kterej teď posloucháš, a nes si ho v sobě, kamkoli půjdeš."
Osamělost, s níž se Gabriel potýká díky své snaze stát se talentovaným a uznávaným scénáristou je kulminovaná nepříznivou rodinnou situací, které je nucen čelit a zároveň ji i pro sebe přijatelným způsobem přijmout. "Přemýšlel, jaké to je, když vám někdo chybí a jaká je to úleva, když se pak vrátí zpátky. Ovšem v případě jeho otce šlo zřejmě o odchod navždy. Gabriel ještě nikdy necítil větší vztek. Jakoby nikdo nebral ohledy na něj."
Svůj podíl na rozchodu Gabrielových rodičů měla smrt jejich syna Archieho, který byl navíc Gabrielovým dvojčetem. V kontextu s tím příběh pevně ukotvený v reáliích současného Londýna získává i mystický nadčasový přesah. Gabrielovy rozmluvy s mrtvým bratrem Archiem jsou v tom nejlepším slova smyslu dojemné a lidsky přesvědčivé. Když se o Gabrielově "kontaktu" s mrtvým bratrem ale dozví jeho matka, je zděšená. "Archie je skoro mrtvej." "Skoro! Co to říkáš, Gabrieli - " "Mám ho v sobě. Mluví ke mě." "Archie k tobě mluví? A co říká?" "Radí mi." (...) "Ježíšikriste, co se to s tebou stalo? Jsi tak zvláštní malej kluk." Už nejsem malej! Měla by ses už konečně probrat!" Z citovaného dialogu mezi matkou a jejím dospívajícím synem je krom jiného zřejmé i to, jak málo matka svému synovi rozumí. Jak málo je schopná proniknout do jeho ještě v mnoha směrech dětského světa, neboť je až příliš zaujatá sama sebou, svou touhou po štěstí, po lásce, která ji v důsledku její neustálé nespokojenosti se vším uniká. Ve výsledku je tomu podobně i v případě Gabrielova otce. K němu má Gabriel sice mnohem blíž - pro jeho umělecké bohémské hodnoty, pro jeho zaujatost hudbou a vším co s ní nějak souvisí, pro jeho občasnou živočišnou bezprostřednost a snad i pro jeho zoufalství nad sebou samým a nad světem, který mu v jeho očích nedal dost příležitostí prokázat co v něm je. I jemu ovšem jeho chvílemi nezvladatelná sebestřednost brání být synovi skutečným otcem. Oč naléhavěji potom zní Gabrielova slova - "Když nebudu mít pořádnýho tátu, kdo se o mě bude starat? Pořád ještě tě potřebuju, tati."
Kureishi dokáže být v kontextu některých dílčích událostí příběhu přesvědčivě syrový a nemilosrdný. Například v postavě Speedyho, pragmatického zbohatlíka, kumuluje hybridnost "civilizovaných" hodnot, díky nimž může být někdo tak průměrný a netalentovaný zároveň uznávaný "odborník" na umění navíc s mocí nad těmi, kteří ho vytvářejí. Snad i v zamýšlené opozici k tomu prezentuje autor ale i niternou stranu života lidí /zde např. Gabriela a jeho otce/, kteří se přes veškeré ústrky a ponižování snaží něco dokázat. Něco, co má h o d n o t u v tom nejvěrnějším slova smyslu, nejen pro ně samé, ale ve výsledku i pro druhé.
Kureishi odvíjí celý příběh více méně lineárně. Využívá vesměs "standardních" narativně-stylových prostředků. Zápletky na sebe navazují až v nečekaně rychlém sledu. Dynamický epický spád je také výraznou předností románu, umožňující ho číst tak říkajíc jedním dechem. Z celého textu je patrná autorská sebejistota v tom směru, že Kureishi ví, co chce čtenáři sdělit a také jakými fabulačními prostředky toho nejlépe docílit. Například motivace v jednání jednotlivých postav jsou sice docela dobře čitelné, ale rozhodně nejsou autorem prostředkovány prvoplánově bez dalších významových konotací. V tomto směru vyniká nejvíce postava Gabrielova otce. On je zneuznaný hudebník , nucený učit pod tlakem finanční nouze děti bohatých rodičů hře na kytaru. V konfrontaci s ním se nabízí otázka - dopadl tak kvůli nedostatku talentu /v přímém střetu s Lesterem Jonesem géniem moderní hudby spíše průměrným/, nebo pro nedostatek úsilí a vůle vlastní talent rozvíjet, nebo prostě proto, že neměl dost štěstí? Zdá se, že v případě Gabrielova otce je to ode všeho trochu. "Nejsem ani talentovanej, ani úspěšnej ani výjimečnej." Ukázal /Gabrielův otec/ rukou na bar. "Jsem jako tyhle típci. Až na to, že já se za svou průměrnost stydím. Talent je jako pas - dostane tě do míst, kam by ses bez něj nikdy nepodíval." A tak zatímco je Lester Jones pro Gabriela "ikonou" hodnou následování, otec, ačkoliv ho má rád, je pro něj výstrahou - že tak jako on skončit nesmí. Podle všeho, co se ze strany autora dozvíme se zdá, že se tak v jeho případě nestane. "Bylo to jediné kouzlo, o které Gabriel stál - jejich společný sen. Proměňovat příběhy ve filmové záběry. Už brzy budou tyto záběry součástí jeho filmu. Zakrátko budou moci druzí vidět, co v posledních měsících nosil v hlavě. Už nebude sám. Naposledy zkontroloval, jestli jsou všichni kolem něho připravení - a pak zvedl ruku. "Kamera!" vykřikl. "Kamera! Akce!"
