Jíst či nejíst

 „Váš syn má anorexii,“ řekne doktorka Součková matce a záhy pokračuje. „Musí do nemocnice. Doma Petr jíst nezačne, zkoušeli jsme to a vidíte, nikam to nevede.“ Matka se dívá na doktorku, přemýšlí o tom, co překvapivého řekla ...  

... a zároveň se bojí toho, co ještě řekne. Chodí k ní se synem už téměř dva roky. Libor je v pohodě. Je o čtyři roky starší než Petr, má holku a ve škole je spokojený. Petr se v tom ale od začátku nějak plácá. Nejprve se mu nelíbí škola – strojní průmyslovka byl prostě omyl. Není technický typ a malování technických výkresů ho nejenže nebaví, ale ani mu to nejde. A navíc je tupý na matiku. Spolužáci ho štvou, občas i šikanujou. Je pro ně skvělý terč – plachý, malý, hubený, neohrabaný. To velké město, kde se po rozvodu rodičů najednou ocitl, se Petrovi také nezamlouvá. Čtrnáct let žil v malém městě, kde znal každý každého. Tam nezná nikoho. Cítí se ztracený, zmatený z toho, že přišel o spoustu „věcí,“ které považoval před tím za samozřejmost.

„Volala jsem před chvíli do špitálu. Mají volné místo. Ještě dnes kluka sbalte a zítra v osm hodin ať jste na příjmu,“ řekne doktorka matce a dá jí ještě lékařskou zprávu. „Tohle předáte ošetřujícímu lékaři, ať zná dosavadní způsob léčby.“

„Co když tam Petr nebude chtít?“

„Ví, že nemá jinou možnost. Myslím, že to pochopil.“

„Vy jste mu to už řekla?“

„Ano, před chvílí. Vzal to statečně.“

Proč matce neřekne, že se mu rozklepaly kolena a začal brečet jako želva. Statečnost si představuje jinak. Ne, v té chvíli rozhodně statečný nebyl.

… …

Druhý den. Osm hodin ráno. S matkou sedí v čekárně. Mezi nimi na lavici je objemná taška plná Petrových věcí. Mlčí, není jim do řeči. Vtom do čekárny vstoupí sestra. Působí na první pohled jako velká sestra z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Filmy, tedy ty dobré, miluje. Alespoň něco, když ne sebe.  

„Hájkovi,“ křikne do prostoru sestra, kde čeká pár dalších lidí na příjem. Petr s matkou zpozorní, stojí a dívají se na sestru. „Jste vy? … Tak pojďte dál.“

Oba vstoupí do dveří, za nimiž je malá ordinace. V ní sedí doktorka. Má vcelku přívětivý a výraz na cvokaře. Matka jí předá zprávu od doktorky Součkové a pak oba čekají, co bude následovat.

„Petře, jsem doktorka Váchová. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet.“

„Proč bysme měli?“

„Chceš se uzdravit, ne?“

„Mě nic není.“

„Vážně. Tak proč si tady?“

„Na to se zeptejte mámy.“

„Ptám se tebe.“

„Jenže já vám nebudu odpovídat.“

„Dobře, jak myslíš. Vezmi si teď své věci. Sestra tě odvede na oddělení.“

„Nikam nepůjdu. Chci domů. Teď hned!“

„To nejde,“ řekne Váchová a pohledem vybídne sestru, aby se Petra ujala. Petr vstane, chce vzít roha, ale velká sestra mu zastoupí cestu. Není kam utéct, kam se schovat. Najednou stojí před prosklenými dveřmi s nápisem Dětská psychiatrie. Sestra odemyká a jemu nezbývá než vstoupit na horkou půdu, kde netuší, co ho čeká. Dveře se zavřou, zapadne zámek a on nakukuje do dlouhé úzké chodby lemované z obou stran prosklenými pokoji.

… …

První dny vůbec nesmí ven. K tomu musí jíst pětkrát denně. Hrůza, blafy, sestry nad ním stojí, dokud nesní i poslední drobeček. Pak jde na pokoj, lehne si a tupě civí do stropu. Jídlo, spánek, odpočinek a pořád dokola. Stále to samé, ve vlnkách stále ty stejné věci a lidi kolem, které nemůže vystát. Jen jedna holka je mu sympatická. Anorektička jako on. Jediné světlo v tom pošahaném blázinci, z něhož se musí co možná nejdříve dostat.

Dva týdny trvá, než mu dovolí první návštěvu. Přijde matka a jeho starší bratr Libor. Sedí v jídelně u stolu. V tom prostoru, který vzbuzuje sám o sobě rozpaky a pocit nejistoty.

„Chci domů, teď hned,“ řekne Petr.

„To nejde,“ ujme se slova Libor.

„Proč by to nešlo?“

„Protože doma by si zhebnul.“

„Co to kecáš?“

„Podívej se na sebe. Jako bys přišel z koncentráku. To vážně chceš, aby si tě máma vzala na triko? Zapomeň a koukej se dát do pořádku.“

„Tos přišel, abys mi tohle řekl?“

„V podstatě jo. A taky že tě mám rád a nedovolím, abys sobě dál ubližoval.“  

Petr bez dalšího slova vstane a odejde. V pokoji padne na postel. Jeho spolubydlící Martin sedí u stolu a píše dopis. Kolikátý už? Petr ho sleduje. Nevypadá jako blázen, tak co tam sakra dělá?  

„Pokus o sebevraždu, stačí.“

„A důvod?“

„Bylo jich víc. Ani o jednom ale nechci mluvit.“

„Fajn, tak si to nech.“  

Martin dál píše. Petr leží a dívá se nečinně do stropu. Nechápe, jak se to celé stalo, jak se tam dostal. Ještě před pár lety byl ten nejspokojenější kluk pod sluncem. Měl všechno, mámu, tátu, bráchu, psa, domov. Velký dům uprostřed ničeho, ale co by za nic na světě nevyměnil. A najednou je to pryč. Dřepí ve cvokárně a jediná starost, kterou má mít, je jídlo a váha. Váží ho každý den. Jakmile zhubne, následuje trest. Zákaz vycházek, zákaz televize, návštěv, druhá vydatnější večeře. Naopak příbytek na váze znamená vstupenku ven, procházka v areálu nemocnice nebo do přilehlých částí města, návštěva matky a bratra, po čase dokonce i víkend strávený doma. Odměna za odvedenou práci, odměna za to, že jí, že přibírá, že tloustne. Ještě pár dní, ještě pár kilo a bude zdráv. Všichni to vidí, jak mu pobyt ve špitále prospívá, jak se mu kulatí tváře, jak mu růžoví dříve bílý obličej, jak začíná mít jiskru v oku, jak začíná být zase z pohledu ostatních fit a při síle.   

Ve špitále se postupně spřátelí s Lindou. Anorektička a bulimička k tomu. Občas schválně zvrací. Nechce přibrat, být tlustá po mámě. Ve škole i jinde se jí smáli. Nechce, aby se to opakovalo.  

Jednoho dne Petr přijde na její pokoj, ale postel Lindy je k jeho překvapení prázdná. Ptá se sestry, kde je. Sestra ho odpálkuje, ať se nestará a hledí si svého. Kdyby nebyla tak pěkná, mladá a pitomá, poslal by tu sestru z fleku někam. Zeptá se tedy doktorky Váchové při jejich každodenním pohovoru.

„Linda je na interně.“

„Proč?“

„Selhání metabolismu.“

„Kdy se vrátí?“

„To nevím.“

Od té chvíle začne Petr myslet víc na ní než na sebe. Snad se do té holky nezabouchl, na takovém místě to snad ani nejde. Martin mu večer řekne, že jakmile pošlou anorektičku na internu, je to zpravidla průser.

„Proč?,“ zeptá se Petr.

„Jsem tady podruhé a teď čtvrtý měsíc.“

„No a?“

„Už jsem tu zažil leccos.“

„Vážně? Povídej.“

„Pár holek se odtamtud nevrátilo.“

„Jak nevrátilo?“

„Tak. Konec. Šmytec. Chápeš?“

„Ne.“

Nechce to chápat a nechce na to ani myslet. Po týdnu se ovšem oddělením šíří zpráva, které nebylo možné se vyhnout.

„Je to tak, všichni dělali, co se dalo,“ potvrdí mu zprávu Mudr. Váchová.

Od toho okamžiku je Petrovi všechno jedno. Už nepřemýšlí, kolik a co během dne sní. Je mu fuk, kolik váží, ať má třeba metrák, hlavně se dostat ven. Láduje se, přibírá, stačí pár týdnů a je jako kulička. Váchová je spokojená. I matka s bratrem jsou spokojení. Vše je na dobré cestě. Dokonce jej přijde navštívit i otec, čemuž se před tím bránil.   

Po čtyřech měsících se vrátí ze špitálu domů. O téměř patnáct kilo těžší a dokonce i o pět čísel vyšší. Vypadáš skvěle! Konečně je z tebe chlap! Jako by být chlap spočívalo v nabraných kilech. Máma je ráda, že jí, brácha je rád, že je doma, otec je rád, že s ním zase jeho druhorozený syn mluví. Téměř vše se zdá být v pořádku. Nemoc zažehnána, tak konečně hurá žít, říká mu brácha. Co bylo, bylo, mysli na to co bude, říká mu matka. Snaží se jim věřit. Snaží se … dělá zkrátka, co může, aby měl sám sebe rád a tím víc všechno a všechny ostatní.