„Co si tak zahrát kulec?“ „Nevím, nejraději bych někam utek. Třeba do přírody. Mám všeho po krk.“ „Co se stalo?“ „Řada divných a neočekávaných věcí. Nevím, čím je to dané. Co dělám blbě. Nejsem svatý, dělám chyby a vím o nich moc
dobře, ale čeho je moc, toho je příliš.“
„O čem to mluvíš?“
„Zase o sobě a už mě to unavuje. Už mě to fakt nebaví. Mít děti, budu myslet na ně, a to v prvé řadě. Věřím, že bych takový byl, alespoň v to doufám, že v tomto směru o sobě nemám příliš velké iluze. Ale kdo ví, každopádně děti nemám …“
„Ale snad je mít můžeš?“
„Myslíš biologicky? No to snad jo, na testech jsem sice nikdy nebyl, ale je skoro pozdě, na moc věcí je pozdě, řekl bych. Ujel mi rychlík, ale to je také na nic. Zase se lituji, obhajuji, to nikam nevede. Fakt se seberu a půjdu pryč.“
„Dáme pivsona, ne?“
„Ale jo, to bychom mohli. Točený jsem dlouho neměl, a to lahvový, už mi to nějak nejede. Zkouším kde co, ale není to ono.“
„Tak prima. Jsem taky lačnej a musím toho využít. Žena mě dnes pustila, to víš předvánoční přípravy, do toho děti, a já spíš překážel, než že bych byl něco platný.“
„Vidím, že už v tom manželství umíš docela chodit.“
„Mám kliku, teda měl jsem, velkou, že jsem Kláru našel, hned jsem věděl, že to je ženská do nepohody, ženská stvořená pro mě a já pro ni.“
„Vážně? To tak někdy zacinkne, že jsi o tom do té míry přesvědčený?“
„Jasně. Tys to nikdy nezažil?“
„Kdyby jo, nebyl bych svobodný. Asi bych za tím šel, i když kdo ví, možná bych před tím utekl jako před mnohým.“
„Před tím se nedá utéct, to mi věř. To bys musel být retard bez emoční inteligence, a to ty nejsi.“
„Třeba se pleteš.“
„Neřekl bych. Dlouho se neznáme, vidíme se zřídka, ale v tomhle jsi byl myslím si obdarovanej dostatečně. Jen s tím možná neumíš zacházet.“
„S čím?“
„S vlastními city, emocemi, s tím, jak jít za svým a neohlížet se.“
„Jo, tak to asi nějak bude.“
„To tak je. To co jde jiným samozřejmě a nepřemýšlí nad tím, ty pořád kličkuješ, všude se chceš nějak zavděčit, nemít pocit viny, žes někoho utřel, žes někomu řekl ne, žes někoho poslal do háje jakýmkoliv způsobem … vyser se na to! Takhle to dělat nejde!“
„A jak tedy?“
„Po svém. Buď, co být chceš. Dělej, co potřebuješ a co ty sám uznáš za vhodné. Nepodřizuj se pořád okolí, to se na tebe z velké části stejně v nouzi vykašle a budeš mít jen holý zadek a kde nic tu nic.“
„Vím, že to tak je, nejsem už naivní.“
„No nevím. Přijde mi, že snad víš, nebo alespoň tušíš, ale pořád ti něco brání to či ono změnit a udělat to radikálně.“
„Nevím, jestli jsou radikální řezy vždy to správný řešení.“
„Někdy jsou jediný možný, ale to je na tobě. Ty musíš vědět, cítit … přece tě něco uvnitř naviguje, říká ti, co máš a co ne, co se ti chce a do čeho se musíš nutit a o čem víš, že ti stejně houby přinese. Nauč se konečně poslat některé lidi do prdele.“
„Pivson je výtečnej.“
„Jo, je skvělej, jako vždycky. A teď s tím covidem si ho člověk ještě více považuje.“
„O tom mluvit nebudeme.“
„Dobře. A co práce? Je nějaká?“
„Něco málo je, paběrkuji, ale i za to jsem vděčnej.“
„Jasně, ono to půjde, ono se to poddá, člověk vždycky něco málo uhraje, když chce.“
„Myslím, že to chtění mi nechybí. Ale fakt je ten, že … nevím, jak to říct, být pořád ve střehu, aby ten druhý to či ono dodržel, aby platilo slovo, které si řekneme a které je i na papíře, aby se dodržovala prostá pravidla hry, které všichni známe a víme o nich, tak to mě unavuje!“
„S tím se nějak potýkáme všichni více méně. To víš, dravci, co tahají za delší konec, to mají snažší, ale je to něčím vykoupené.“
„Ano? A čím řekni mi? Mají úspěch, mají peníze, mají respekt, mají …“
„Mají to, co jde koupit za peníze. Ale to ostatní … ? Sám si odpověz. Zamysli se někdy nad tím. Působí na tebe ty lidi draví, sebevědomí, úspěšní, radostně, spokojeně?“
„Jak kdy? Nevím, nevidím do nich, konec konců je to jejich věc.“
„Přesně. A tvoje věc je, aby ty ses mezi nimi neztratil a byl ostražitý. Abys využíval své instinkty a vžil se do nich, jak oni přemýšlí, v čem tě potřebují a to si nechat adekvátně zaplatit a pak jít od toho zase pryč. Svou práci si odved, zavřít dveře a čekat, až přijde další šance, příležitost, která tě nakopne. A ona přijde, neboj se. Ty potřebuješ je, oni zase tebe, taky to nemají jednoduché. Perou se zase s ostatními dravci v okolí a musí používat jiné zbraně, aby to či ono uhráli třeba právě pro ten tvůj projekt, který si sesmolil. Je to jako v přírodě, takový řetězec, kde každý je čísi článek a vše na sebe nějak navazuje. Chápeš?“
„Asi jo. Nechme to být.“
„Ok, pojďme hrát, trochu si zapózujeme s tágem. Co říkáš?“
„Dobře a mohla by se k nám přidat nějaká prima slečna.“
„Ne, dnes jen pánská jízda, prosím. To víš, doma žena, dvě dcery, chtělo by to kluka, ale při mém štěstí bude i to třetí holka.“
„Třeba jo, třeba ne. Každopádně to je příroda a je fajn, že tohle ještě vědou neovlivníme, teda doufám, že ne.“
„Možná je to jen otázkou času. To víš, lidi chtěj mít vliv na to či ono. Nejlépe na všechno, ale to se jim snad nepovede. Říkají tomu pokrok.“
„Jo, pokrok, to je taky slovo, vize nebo či co. Pod to se schová všechno. I do nebe volající lumpárna. I to co je proti přírodě. I to co se příčí etice, morálce. Ale víš ty co, kašleme na to, mě se dnes nic nechce řešit.“
„Ok, jdeme hrát a můžeme při tom mlčet.“
„Prima, to snad půjde. Bude to hra o ticho. Kdo z nás to vydrží déle.“
„To je snad jasné. Pro tebe mlčet je skoro přirozené, někdy ti to i vyhovuje, takže tady asi nemám šanci. Ale uvidíme pak, jaké bude skóre na počítadle. Minule si vyhrál.“
„Jo, o fous jsem byl lepší, nebo jsem měl kliku na rozestavení koulí. Docela mi šly. Baví mě je slyšet, jak do sebe narážejí, někdy jemně, někdy tvrdě, záleží, jak moc do toho udeříš.“
„Hádám, že dneska budeš hrát nárazově, žádný lehký citlivý ťukec.“
„Uvidí se. Jdeme na to a pivsona ještě, prosím, ať nemáme sucho v ústech při tom hraní. V tichosti, v lehké opilosti, v rozjímání o tom, co bychom chtěli, co bychom si přáli, uzavření do sebe nad stolem potaženým zeleným plátnem.“
„Jen ho dnes neprotrhni.“
„To se snad nestane. Třeba se ze hry na ticho stane báseň.“
„Báseň o čem?“
„Třeba o lásce. Ty jsou nejlepší. Konec konců, co je důležitější.“
„Vidíš, jak to máš v hlavě srovnané.“
„Jsou takové momenty. Možná ten pivson točený to zapříčinil, že jsem na chvíli zase vyklidněný. Možná to ticho pro mě teď bude náročné.“
„Vážně?“
„Jo, jelikož někdy se mi chce mluvit. Někdy se mi chce dokonce křičet, někdy se mi chce hovořit v polyfonii o více věcech současně. Říkám si, to se snad dá trochu poslouchat, to snad je o něčem a ne jen tlachání, ale pak koukám, nikdo to neposlouchá, každý uhýbá pohledem a jen čeká, až skončím.“
„Z toho si nic nedělej.“
„No jo, snažím se. Jdeme hrát.“
„Jdeme.“
