Hory

Seděl opřený zády o strom a díval se do volné krajiny. Právě se vrátil z vyšších hor do menších, kde ale cítil domov. A tím spíš po návratu to v něm rezonovalo. Ta krajina kolem byla pro něj na první dobrou něco, čeho se chytil ..

jakoby se nadechl, jakoby zase to byl on. Jakoby zase mohl hrát svou roli na jevišti, kde to zná, kde je více sám sebou. Obtěžuje ho systém, to jak je nastavený a na jakých základech stojí. Z toho se mu někdy ježí vlasy, copak všichni zapomněli, co je ve skutečnosti důležitý. Věděli jsme to jako děti a jako dospělí tápeme a hledáme nové cesty ke štěstí. Přitom jsou to jen slepé uličky, náhražky podobně jako potravinové doplňky. Místo abychom si vzali pomeranč, spolkneme vitamín. Místo abychom šli do lesa, jdeme někam, kde se můžeme bavit. Kde je hluk, moc lidí, kde zapomeneme na vlastní starosti, kde utečeme před sebou i před druhými, kteří po nás něco chtějí. Abychom vydělali, abychom byli dobří, abychom něco měli, něco získali. Jakoby byl život v dospělosti soutěž. Kam se podělo ježdění na kole jen tak od radosti. Dělání něco pro nic, jen pro uspokojení, pro vlastní zrání, pro oslavu toho, že jsme se narodili. Měl slzy v očích. Dolehlo na něj ticho, které má jindy rád. Samota, které už delší dobu čelí. Jakoby ztracený mezi všemi. Pár dní mezi více lidmi v něm asi vyvolalo takový pocit. Nechce se srovnávat. Ví dávno, že je v mnoha směrech jiný. Spolužáci, kteří mají své partnerky a děti a on mezi nimi sólo jako nějaký rebel bez příčiny. Bylo mu s nimi dobře, odreagoval se, večer seděli u vína a povídali si. Přes den byli na běžkách za podmínek jako z pohádky. Ubytování a vše mu hrálo do noty. Žádný konflikt, žádná ponorka. Jen sdílení toho všeho s někým dalším mu scházelo. Být s někým ale také příliš neumí. Začarovaný kruh, který neví, jak rozřešit.

Sníh pod zadkem ho začal studit. Vzal si ho do dlaní a celý se jím potřel po tváři. Příjemný chlad, příjemné osvěžení. Pak vstal a šel domů. Udělal si čaj, pustil si televizi, zapálil svíčku, vnímal nečinnost, vnímal klid, vnímal to, že může být chvíli sám se sebou a nebylo to pro ten moment špatný. Potřebuje to někdy. Chvíli se oprostit ode všeho. Někdy si vše moc připouští. I věci, které se ho vůbec netýkají a přesto jakoby byl za ně nějak odpovědný. Proto někdy uniká do světa, kde si vytváří jen postavy imaginární. Při tom se osvobodí, má to pod kontrolou, on určuje pravidla hry a nikdo mu do toho nemluví. To je pro něj uspokojující, je to jeho hra, virtuální, chcete - li, ale jeho, v níž může zhmotňovat své sny, touhy, přání, cokoliv. Přináší mu to někdy uspokojení, které se nedá vysvětlit. Je to čistá hra, kde se zisky ani ztráty nepočítají. Čísla zde nemají váhu, jen slova a jejich řazení. Nemusí být geniální, stačí, když ho to baví, když v tom vnímá svou vlastní seberealizaci. Když ho to navádí směrem, který si sám určí. Je to svět bez autorit, hraje za sebe, nikdo na něj neútočí, nemusí se bránit ani vymýšlet strategie jednání, jak se nenechat obelstít nebo jak na někoho zapůsobit. Přeje si zažívat klid a pocit bezpečí. Je infantilní. Pro tenhle svět a pro mnoho lidí. Něco ho posune, něco ho třeba dočasně srazí. Musí se mít ale čeho chytit. Třeba klacku, který plave po hladině jezera a on se ho drží, nechá se jím nadnášet a pohyby nohou se s jeho pomocí posouvá vpřed. Jako v létě uprostřed Českého ráje. Vzal si k rybníku deku, plechovku piva a ani mu nechybělo moře v takové chvíli. Byla to souhra a souznění. Třeba jen chvilkový pocit, ale i ten stál za to, že se mu vryl do paměti. A ten víkend, co právě strávil v horách se svými přáteli, se mu tam možná vryje taky. Ale kdo ví, třeba se to v záplavě dalších věcí rozpustí. Jako cukr v kávě, kterou si připravil k filmu, na jehož vzniku měl nějaký podíl. Bylo to milý vidět ho v televizi. Jen ty reklamy mu to rušily. Systém je i tady, dává o sobě vědět, co si máme koupit, co potřebujeme a bez čeho údajně nemůžeme být spokojeni. Tam v horách u té paní, která jim poskytla ubytování ve svém domě a žije tam od dětství, mu přišlo, že člověk může a dokáže si vystačit s málem a při tom zažívat i pocit štěstí. Jakoby méně bylo víc, jakoby naopak to množství věcí a impulsů nás jen odvádí od podstaty bytí i od nás samotných. Kým jsme, kým bychom chtěli a mohli být.

Když pak v noci sledoval hráče na tenisovém kurtu, záviděl jim. Oni v tom zdá se mají jasno. Mají své hřiště, na němž se pohybují jako po šachovnici. Snaží se předvídat úder soupeře, být lepší, vydat ze sebe co jde a zvítězit. Zdánlivě jednoduchý cíl, jednoduché vize, někam to ale směřuje, a když to někomu jde, tušíte, že se třeba právě pro tohle dotyčný narodil, ale že k tomu musel dojít i svou vlastní pílí. Ne, nic nepřijde jen tak, je třeba tomu také něco dát a obětovat. A ještě  se při všem tom zmatku kolem správně rozhodovat. V těch horách a po návratu z nich to tak vše vnímal a snad i z jejich výšky se na to díval očima člověka, který se asi jako mnozí další stále v něčem hledá. Teda tápe hodně, ale co s tím vším může dělat. Třeba mít nadhled "horala" ... to by nebylo k zahození.