Fotbalista

  "Vrcholově už hrát fotbal nemůžeš,“ řekne Mirkovi doktor ani ne týden po kolapsu. Stalo se to při jednomz mnoha utkání. Najednou bác, leží na hřišti v bezvědomí a nikdo neví, co se děje. Až teď. 

„Máš vrozenou vadu srdce, která je s vrcholovým sportem neslučitelná. Smiř se s tím.“

„Jak?,“ zeptá se Mirek.

„Jako chlap, který ví, že na světě není jenom fotbal.“

„Pro mě ano.“ 

Hraje fotbal od tří let. Nic jiného neumí a nic jiného dělat nechce. Škola ho nebaví, má jasno, bude se živit fotbalem. A teď tohle.

„V běžném životě nebudeš limitovaný, rekreačně můžeš dělat prakticky cokoliv. Na vrcholový sport ale zapomeň.“

Jak má ten doktor ve všem jasno. Jak to na něj sype. Copak nechápe, oč běží? O celý jeho další život. O jeho budoucnost.

Doktor před něj předsune dvě krabičky s léky.

„Tohle budeš užívat. Jednu pilulku ráno, druhou večer. A za čtrnáct dní přijdeš na kontrolu.“

„Proč?“

„Je to běžný postup.“

„Běžný pro koho? Pro mě teda ne. Doteď jsem žádného doktora nepotřeboval. Ani vás nepotřebuju.“

Vstane a bez dalšího slova odejde. Z ordinace primáře a pak hned z celé nemocnice, kam ho před pár dny přivezla sanitka, aby okamžitě frčel na operační sál.

Doma je dusno. Matka i otec už to ví. Primář jim to řekl dříve než jemu. Tohle se nedá dlouho vydržet. Musí pryč.

„Kam jdeš?,“ zeptá se matka.

„Ven,“ odpoví Mirek.

„Sedni si,“ řekne otec.

„Proč?“

„Musíme si promluvit.“

Mirek si tedy sedne. Pak z jedné strany matka, z druhé otec. Jakoby to neznal. Sedávají tak vždycky, když má malér. A že jich bylo. Ale teď nic neproved. Přesto se cítí jak u výslechu, jako mukl, který čeká na příval otázek, na něž nemá odpověď.

„Nezbývá než to brát jako to je,“ řekne otec.

„Co jak je?“

„S fotbalem je konec, ale život jde dál.“

„Jakej život? Můj? Bez fotbalu? Díky, nechci!“

„A co chceš? Skočit z mostu?“

„Třeba.“

„To dělají zbabělci a to ty doufám nejsi.“ 

„Třeba jsem, co můžeš vědět.“

„Jsem tvůj otec. Vím víc, než si myslíš.“

„Nevíš nic.“

Vstane, chce jít pryč. Matka ho chytne za ruku.

„Mirku, pomůžeme ti, všechno bude dobrý, uvidíš.“

„Dejte mi pokoj!“

Záhy na to za sebou práskne dveřmi. Chce být sám a ne poslouchat nikam nevedoucí řeči.

Je večer. Nové satelitní město osvětluje několik pouličních lamp. Jde rovnou za nosem. Má vztek. Je mu osmnáct, před rokem podepsal první profesionální smlouvu. Byl šťastný. Stal se z něho špílmachr klubu. Sázel góly jako na běžícím páse. Už si ho dokonce vyhlídlo i pár skautů ze zahraničních klubů. Táta byl na něj hrdý a máma konec konců taky, třeba ji mrzelo, že nedodělal školu. A najednou má být se vším konec? Kvůli jednomu kolapsu, blábolu jednoho doktora, který nic nechápe. Sedne si na lavičku. Natáhne před sebe nohy pojištěné na dva miliony korun. Ale srdce si nepojistil, s tím nepočítal. Ani on, ani táta, kterému při zapíjení první smlouvy Mirek slíbil, že se dostane do repre a jestli ne, koupí mu, co si řekne. Třeba porsche, když na to přijde. Tak tuhle sázku prohrál. A nejen to, prohrál mnohem víc v jedné vteřině bezvýznamného přátelského utkání, které mělo být jen jedno z mnoha dalších.

Druhý den vezme kopačky, dres a vypadne z domu. Tak jako to dělá vždycky, každý den, soboty, neděle nevyjímaje.  

„Co tady děláš?,“ zeptá se ho trenér.

„Co by? Flákání už bylo dost,“ odpoví Mirek hotov jít do šatny, nazout kopačky a vyběhnout na hřiště.

„Já to asi nějak nechápu.“

„Co nechápete?“

„Pokud vím, tak hrát nesmíš.“

„Kdo vám to řek?“

„Primář, který tě operoval.“

„Kecá.“

„Vážně?“

„Jasně. Se na mě podívejte. Jako rybička.“

„Hele, Mirku. Na rovinu. Tohle nemá cenu.“

„Co nemá cenu? Pusťte mě na trávník a uvidíte.“                                              

„Sorry, to nejde. Tady si skončil.“

Hotovo, vymalováno. Nic víc. Zase jedna věta, tečka, šmitec. Jsi odepsaný, bezcenný. Táhni. Stojí a dívá se na prázdné hřiště. Jeho svět, jeviště, kde měl hrát hlavní roli. To nemůže být pravda, zlý sen, nic víc, nebo jeden velký omyl.

Leží ve svém pokoji. Stěny má vytapetované plakáty – Platini, Panenka, Messi … ti nejlepší z nejlepších. Chtěl se jim přiblížit, být jedním z nich. Co je bez fotbalu? Nic. Nula. Tak to vidí a tak to je.

„Když nemůžeš fotbal hrát, můžeš ho přece jednou třeba ttrénovat. V tom ti nebrání vůbec nic!,“ řekne mu otec památnou větu, skoro tak, že by si ji Mirek zapsal do památníku, kdyby nějaký měl.

„A na to si přišel jak?“

„Prostě mě to napadlo a ty si to přeber. Jestli tady budeš ležet a brečet do polštáře nebo začneš něco dělat.“

„A co mám dělat? Vstát, vzít si píšťalku a hrát si na trenéra?“

„proč ne? A začít můžeš na plácku za domem.“

„Děláš si srandu?“

„Ani omylem.“

To je jeho táta. Vždycky je se vším hned hotový. Tvrdý a přímý. Někdy mu ta jeho přímost leze krkem. I teď. Vstane a z okna sleduje partu kluků co si „podávají“ míč, levé křídlo, pravé křídlo, branka. GÓÓÓÓL! Ani neví, kolik jich za svou kariéru mládežníka nasázel, na druhou stranu ví, že žádný další asi nedá. Máma by mu řekla, že jsou horší věci na světě. A měla by pravdu. Mirek ale v danou chvíli o žádnou pravdu nestojí. Má jediné přání, nazout zase kopačky, vyběhnout na trávník ohraničený bílými lajnami a lidmi, kteří skandují jeho jméno a jásají, když vsítí míč do brány.