Ten den si pamatuje pořád velmi živě. Je to pro ni jako hořká pilulka v ústech. Jako by ji někdo prásknul bičem a do toho ji dal pár facek. Seděla před svým gynekologem a ten ji řekl to, co ji vyrazilo dech. Bylo jí šestatřicet.
„Bohužel vám musím oznámit, že vyšetření plodové vody prokázalo, že vaše dítě bude mít Downův syndrom.“
Dlouho lapala po dechu. Zírala na doktora, jestli to myslí vážně, jestli si třeba nedělá blbou neprofesionální srandu. Jestli to není nějaký průzkum reakcí matek na takovou zprávu. Vážně i to ji letělo hlavou a mnoho dalšího.
„Víte, o čem mluvím, paní Kopecká?“
„Ano.“
„Máte dva týdny na to, abyste se rozhodla, zda si dítě chcete nechat, nebo …“
Lékař se odmlčel a ona si jeho slova domyslela. Zajímavé bylo, že měla hned jasno.
„To dítě si nechám!“
„Jste si jistá? Nechcete si dát pár dní na rozmyšlenou, pohovořit s manželem? Je to něco, co vám převrátí život.“
„Vím to, ale to snad i zdravé dítě. Jsem prvorodička, doufala jsem v to, a proto jsem to dítě také chtěla.“
„Dobře. Každopádně to, co jsem vám řekl, berte v potaz. Pořád je čas.“
„Čas na co? Si to nechat vzít a doufat, že podruhé to bude jinak. Vy to, pane doktore, nechápete, ale já mám jasno. A ostatní to budou muset akceptovat.“
Odešla. Byla jako omámená. Šla ulicemi města a nikoho a nic nevnímala. Byla totálně mimo. Nikdy dřív se tak necítila. Byla natěšená na miminko. Dlouho to odkládala. Byla to chyba, ví to, ale chtěla cestovat, vystudovat, najít toho pravého a potom i s ním se chvíli cítit volná a svobodná a být si jistá, že to je to ono, s kým si přeje založit rodinu. Najednou jí ale bylo, kolik jí bylo a už byl nejvyšší čas. Vysadila antikoncepci a trvalo to půl rok, než se jim to s Pavlem podařilo. Byla šťastná, vzala si ho, on už plánoval koupi domu se zahradou z úspor a něco že by dostal od rodičů. Vše se lajnovalo a byla to rodinná záležitost. Její rodiče se těšili na první vnouče. Rodiče Pavla na tom byli podobně. On byl jedináček a trochu to s ním v tomto ohledu „cloumalo.“ Dokáže někdy být zaměřený sám na sebe. Možná to je dáno výchovou nebo něčím jiným, ale vytáčí jí to. Trochu mamánek, ale srdce má na pravém místě, a to ví moc dobře, a proto ho také miluje. Nikdo není dokonalý. Ona taky ne. A ten den si to dávala za vinu, to otálení, to její sobectví, že nerespektovala biologické hodiny, kdy ji všichni říkali, že už by měla začít, že už by to dítě měli plánovat dříve. Ona ale chtěla stihnout ještě to či ono, pak mít jistotu ve svém postavení v rámci firmy … najednou jí to všechno přišlo absurdní.
Stála před bytovkou a nechtělo se jí vejít dovnitř. Doma čekal Pavel, měl ten týden noční a chystal oběd. Těšil se na další ultrazvukovou fotografii. Jak mu to má říct, jak bude reagovat, co to s ním udělá? Nebyl tak silný, to věděla od začátku a s tím si ho i brala, že v některých věcech bude ona muset být ta silnější. A právě to se stalo a ta chvíle nastala. Nešlo před tím utéct. Mohla se jít projít do lesa, mohla si zajít do kavárny, ale jenom by odkládala nevyhnutelné.
Pavel ji vítal s otevřenou náručí, hladil ji po břiše, objímal ji, byl jako malé dítě, které se těší, co mu máma přinesla z krámu za hračky. V ten moment ji Pavel přišel děsně infantilní a byla by mu něco řekla, aby se začal chovat normálně jako dospělý. Jenže nemohla, neřekla nic, mlčela, šla do kuchyně, sedla si, dívala se z okna a Pavel ji dával na stůl to, co uvařil.
„Tak honem, ukaž foto toho našeho prcka.“
„Sedni si.“
Podívala se na něj tak, že Pavel najednou zpozorněl a poslechl ji.
„Musím ti něco říct.“
Pavel seděl a jakoby něco tušil. Položila mu ruku na jeho paži.
„Doktor mi řekl, že naše dítě bude downík.“
„Co? Já ti nerozumím.“
„Downův syndrom bude mít.“
Pavel mlčel, díval se na ni a vůbec nechápal, o co běží. Tohle nechtěl slyšet. Tohle není to, na co se těšil. Co to jako má být? Blbý vtip? Začal brečet a nedokázal to zastavit. Tiskla mu paži, pohladila ho po tváři, schoulil se jí do náruče a jen těžce dýchal na jejich prsou a nechtěl se odlepit.
„Pavle, buď chlap, prosím tě.“
Pavel se odtáhl, sedl si rovně, díval se pod sebe, klepal prsty, pak vstal a napil se vody.
„Co teď bude?,“ zeptal se.
„Co by. Dítě se narodí a budeme rodiče. To jsme přece chtěli!“
„Ale na to já nejsem připravený.“
„Na to mít postižené, jiné dítě? Já taky ne. Na to snad ani nikdo být připravený nemůže.“
„Jiná varianta neexistuje?“
Hned věděla, na co Pavel naráží. Vskrytu duše doufala, že ta otázka z jeho úst nezazní.
„Ano, existuje, ale pro mě je to varianta nepřijatelná. Nikdy si své dítě nenechám vzít.“
„Je to přece naše dítě.“
„Naše, ale já ho nosím, je u mě, ve mně, nikdy nedovolím, aby … jestli s tím nesouhlasíš, můžeš odejít.“
„Co prosím?“
„Já tě nenutím, abys v tom byl se mnou. Vím, co to znamená takové rozhodnutí. Ale já se tak rozhodla sama za sebe a ty se musíš rozhodnout taky a nejlépe hned.“
Musela takto přímo a nekompromisně, jinak by Pavel hledal úniková, nouzová řešení. Začal chodit po kuchyni. Působil jako tygr v kleci. Jako kluk, který si má poradit s něčím, co je nad jeho síly. Pak se posadil a mlčel. Díval se všude kolem jenom ne na ni. Až pak, když se zklidnil a trochu se srovnal, uvědomil si, že musí něco říct, že se k tomu musí nějak postavit, podíval se jí konečně do očí.
„Já nevím, jestli to dám.“
„Co ti na to mám říct?“
„A ty to snad víš? Ty víš, co tě čeká?“
„Nejspíš ne, nebo to vím jen zčásti.“
„Neporadíme se s někým? Tohle je přece moc vážný. Nemusíme být na to sami.“
„Ale na to jsme sami! V tom ti tvoje máma nepomůže, ani tvůj táta ti neporadí. Ani nikdo další. Tohle si musíš rozhodnout ty! Jestli chceš zůstat tady se mnou, s námi, nebo zda se raději vrátíš k rodičům do svého dětského pokoje.“
„Proč mě urážíš?“
„Protože tě znám a vím, na co myslíš. Jak něco není podle tvých představ, rád se schováš, rád utečeš, ale já si to nemůžu dovolit a ani nechci.“
„Ty si to nemůžeš dovolit! Ty nechceš! A mě stavíš před hotovou věc! Buď zůstaň, nebo si jdi! Tak jednoduché to je?“
„Dá se říct. Prostě nepřipustím, aby mi moje dítě vzali.“
„Jasně. A já tě k tomu hlavně nemám nutit.“
„Ani to nezkoušej. A máš li tu potřebu, tak se sbal a vypadni. Miluji tě, mám tě … chci tě … ale tohle po mě nechtěj. To nesmíš!“
Znělo to umanutě, ale šlo to z ní tak, jak to cítila, jak to celé vnímala v té dané chvíli a situaci.
Pavel z ničeho nic prudce vstal a řekl:
„Jdu do hospody.“
„Tam ty nechodíš.“
„Právě. Asi bych měl začít.“
Pavel se sebral a ten den se nevrátil do půlnoci. Už byla v posteli. Přišel k ní podnapilý. Motal se a motal se mu i jazyk. Sedl si, kymácel se, choulil se do sebe jako štěně, které je ztracený.
„Tak jo,“ vysoukal ze sebe.
„Co tak jo?“
„Jo, když to chceš, tak já to chci taky. A víc o tom dnes nechci mluvit.“
Za chvíli usnul jako špalek. Dívala se na něj. Byl to pořád ještě „kluk.“ Poprvé se takto opil. Věděla, o co jde a on to věděl také. Nebyl hloupý, jen někdy trochu naivní a infantilní. Jenže když o tom tak přemýšlí, i proto jí s ním bylo hezky, když dělali věci někdy s až dětskou bezelstností. Protože chtěli, jako dva snílci, jako dva motýli, kteří si lítají po světě a dělají, co se jim zrovna zlíbí. Jenže ten den všechno změnil. Museli se s tím každý po svém smířit. Na druhou stranu ztratila o svém rozhodnutí tu noc veškeré pochybnosti.
