Dopolední drink

Má ten den všeho dost. Zdá se mu, že nic nevychází tak, jak by mělo. Právě absolvoval další pracovní pohovor. Ze začátku šlo všechno dobře. Pak ale nedokázal na leccos najít přímou a jasnou odpověď. Po krátké procházce městem ... 

vejde do jedné restaurace. Je krátce po desáté dopoledne. Objedná si malé pivo a vodku s ledem. Potřebuje se trochu srovnat, zastavit se.

Je svobodný. Nemá přítelkyni, nemá děti. Má ale hezký byt na malém městě. Má malé auto, díky němuž může cestovat po okolí. Má malý příjem z redakční práce pro jeden regionální plátek. Musí mu to s úsporami zatím stačit. Ale při míře inflace a všeho dalšího je to na hraně a někdy bohužel i za ní. Proto je nucen hledat si další džob.  

Pohledná servírka mu přinese objednanou dávku pití. Vodku do sebe kopne téměř hned. Pivo si nechá na později.

„Ještě kávu americáno bych prosil.“

„Hned to bude.“

Už tam před tím byl a zpravidla v té samé situaci. Svízelné. I tu servírku si vybavuje. Ona jeho nejspíš ne. Není výrazný typ. A taky na sebe nikterak neupozorňuje. Je rád spíše v pozadí a přijde  - li někam do restaurace, hledá stůl, kde na něj není tolik vidět.

„Tady je ta káva.“

„Super.“

„Tu vodku, dáte si ještě?“

„Jednu další snesu. Ale zřeďte mi ji prosím sodou.“

„Jedna ku jedné?“

„Spíš dva ku jedné, ať mi to vydrží déle.“

Servírka záhy odejde a nechá ho o samotě. Právě to potřebuje. Vůbec neví, co se s ním děje. Proč někdo zvládne to, co on ne. Kde je ten problém? Kde je ten zakopaný pes? Hele, někde to zkus a uvidíš, třeba to půjde, a když ne, tak se na to vykašleš. Jeho kamarád z vejšky. S ničím se moc nemaže. Jede si po své ose. Má ženu a tři děti. Do toho solidní příjem. Vypracoval se. Ale tenkrát platil za outsidera, který studuje peďák omylem. Vlastně to asi byla i pravda, jelikož se z něho stal manažer. 

Servírka se vrátí s drinkem v hezké sklenici.

„Tak tady to je.“

„Díky.“

„Pivo další bude?“

„Ne. Tohle mi bude stačit.“

„Jídelák asi zatím nepotřebujete.“

„Na jídlo nemám pomyšlení.“

„Třeba po tom pití bude.“

Řekne to tak, že on má v ten moment pomyšlení spíš na ni. Páni, pomilovat se a zažít něco, co by v jeho případě bylo docela mimo výseč. Nebylo by to asi marné. Možná by pak konečně přestal přešlapovat na místě. Možná by se konečně začalo něco dít v tom jeho trochu statickém způsobu existence.  

Když servírka odchází, všimne si jejího hezkého pozadí. Dostaví se hned i malý díl vzrušení. Jak je dlouho sám, tak mu někdy stačí skutečně málo. Až ho to zaskočí.

Myšlenkami se vrátí ještě k pohovoru, který se to ráno uskutečnil. Nic ho vysloveně nemrzí, nic si vyloženě nevyčítá. Jo, mohla tam být větší pohotovost, větší sebejistota. Doba je taková. Sebedůvěra je dnes téměř všude nezbytná. Ale má ji snad předstírat.

Servírka koukne k jeho stolu. Jestli si ještě něco nedá. On ji po očku sleduje, ale bojí se na ni kouknout zpříma. Aby se neurazila, aby nepoznala, jak ji svléká očima. Kudy si vine jeho představa … tělesnost v ní převládá. Jsou v kumbále sami dva a on se zachová jednou jako chlap. Možná by to byla jízda. Možná …

„Vážně si nedáte něco k jídlu? Je tam rizoto od včerejška.“

Ani neví, jak se ocitne ta servírka u jeho stolu. Proč ta starost? Je to snad jen snaha udat zbytek jídla, nebo je za tím i něco jiného. Už si nerad věci maluje na růžovo. Většinou si natloukl kokos. Nicméně …

„Rizoto mám rád. … Tak jo, přineste mi to.“

„Prima.“

Vzdaluje se zase zády k němu a on opět sleduje její postavu odshora dolů. Zapomene na svou úzkost, na svou obavu, na pohovor, který má za sebou i na to, zda se ozvou. Všechno jde nějak stranou. Asi ten prostor, ta vodka, díl piva a atmosféra, a to všechno, kdy má pocit, že už stejně zkusil všechno. A nic mu dvakrát nevyšlo. Co to nechat plynout. Netlačit tolik na pilu. Užívat si trochu život. Přijde mu to jako dobrá varianta pro všechno.

Servírka je už zase u jeho stolu. Nikoho jiného nemá na starost.

„Tak tady to je.“

„Díky moc.“

„Rádo se stalo.“

Úsměv, který mu vemlouvá něco. Co je to? Nebalí ho? Nemá moc bujnou fantazii? Možná jo. A nechce toho najednou trochu moc? Do háje, kdyby mohl, tak by po ní možná skočil. Nebo si ji vzal někam stranou. Posadil si ji před sebe, dotkl se jejich prsou … . Kam se poděla ta jeho sklíčenost a mrzutost? Není to trochu drzost, myslet v takovém stavu na něco, kde je více než slušnost, spontánnost. Třeba právě toho by si měl ale dopřát nejvíc, napadne ho.

Dá si rizoto a je to docela skvělá záležitost. Klidně by si dal i stran toho druhé kolo.     

„Tak co, spokojenost?“

„Naprosto. Díky ještě jednou moc.“

„Není za co. A zajděte sem někdy. Lidi si naši kuchyň docela pochvalují.“

„Tak jo! Až sem zase budu mít cestu.“

„Vy nejste odtud?“

„Ne, ale bydlím nedaleko.“

Servírka decentně pokývne bradou. Naznačuje mu snad něco? Proč to neřekne přímo! Třeba ho chce taky. To by teda byl gól, napadne ho.

Když při odchodu platí a vrací mu servírka nazpátek, kouká přímo na něho. Nečeká to. V ten moment ale není připravený zajít někam daleko. Udělat nějaký zásadní krok. Říct nějaké klíčové slovo. Ani pro to není vhodná příležitost. Ví ale jedno. Rád tam zase někdy zajde. Minimálně tam mají dobré pivo, a to zase není tak málo.

... 

Za týden dostal mailem zprávu. "Děkujeme za vaši účast při výběrovém řízení. Dobře se s vámi povídalo. Každopádně hledáme více odborný než intuitivní přístup." Ocenil tu upřímnost.