Dívka od čerpací stanice

S mým bratrancem jsme si to razili po dálnici ve voze mého otce, které mi v dobré víře půjčil, protože nechtěl, abych jel domů svým rezivějícím vehiklem, v němž jsem k němu po roce přijel na návštěvu. /Od jisté doby jsem jezdil ke svému otci výhradně na návštěvu, vlastně si už ani nevzpomínám, že tomu kdy bylo jinak/.

Pavel seděl vedle mě a já doufal, že si po dlouhé době v klidu popovídáme. Jestli jsme my dva totiž měli něco společného, pak to byla možná až nezdravá zádumčivost, kterou on v sobě měl již jako kluk, zatímco já k ní spíše dorostl. A zrovna ve chvíli, kdy se debata mezi námi začala pozvolna rozvíjet tím správným směrem, auto z ničeho nic přestalo jet. Vůbec jsem netušil, co se děje. Stáli jsme na dálnici, kolem neomaleně projížděly kolony vozů a jediné co mě v tu chvíli napadlo, že zavolám otci, aby si ten krám co mi půjčil, příště strčil někam. Bratranec mezitím zkoušel stopnout nějaké auto a po ne až tak dlouhé době se mu to podařilo. Ten člověk nás ochotně odtáhl k čerpací stanici, kde nám slečna z tamního personálu řekla, že nedaleko bydlí automechanik a že mu tedy zavolá, ať se nám na to přijde podívat. Byla to mladá holčina, na první pohled moc sympatická. Hned jsem měl pocit, že bych se do ní dříve nebo později dokázal zamilovat.

Asi za dvacet minut se už mechanik skutečně skláněl nad naším vozem a kroutil hlavou.

„Je mi to jasný. Nejde vám dobíjení, “ řekl sebejistě.

„Jak nejde dobíjení?,“ zeptal jsem se.

„Jel jste jen na baterku, alťák je v tahu,“ odtušil mechanik a já mu vůbec nerozuměl. „Musel by se opravit, a to vám v neděli nikdo neudělá. Ani já ne.“

„Co teda s tím? Potřebujeme se dostat do Prahy.“

 „Nezbývá než nakopnout znovu baterku a dojet to na ní.“

„A nakopnete nám ji?,“ zeptal jsem se. /Jaksi mimoděk jsem převzal slovník toho postaršího pána ve snaze si ho naklonit/.       

„Co by ne, ale musíte počítat s tím, že to bude chvilku trvat.“

„To je fuk,“ řekl jsem s úlevou. Ani já ani bratránek jsme nikam nepospíchali. Hlavní bylo dorazit na místo. Mechanik tedy baterku vytáhl a odjel s ní vzápětí do své autodílny. 

Já s Pavlem jsme šli na kafe do automatu. V hale u čerpací stanice bylo teplo a kafe nám oběma přišlo vhod. Stáli jsme tam v poklidu u pultíku a pozvolna jsme začali rozebírat naše existence, které se rozešly ve chvíli, kdy jsme oba zdárně dokončili devítiletku. Já se pak totiž s mámou odstěhoval na druhou stranu republiky. Jednak proto, že otec od nás odešel a máma ho nejspíš nechtěla mít na očích. A jednak i proto, že v tom místě měla máma rodiče, o které se chtěla starat, když už se tedy nemusela starat o svého muže, mého otce. Za to Pavel v místě, kde jsme spolu prožili celé své dětství, zůstal. Myslím, že ho to nikam moc netáhlo. Měl to tam rád, a kdyby tam byla pořádná práce, nejspíš by ho ani nenapadlo to místo opouštět. Když ale dostudoval ekonomku a po několika štacích zjistil, že v jeho rodném městě o něj nikde dvakrát nestojí, tak si řekl, že snad Praha bude nejlepší řešení.  

„Chtěl jsem jet do Anglie, ale nějak mi to nevyšlo,“ řekl.

„Co tam?“

„Hlavně bych se pořádně naučil řeč. Bez slušné angličtiny je to dneska těžký. A kde ses upíchl ty?,“ zeptal se mě záhy.   

„Učím.“

„Sype to?“

„Jo, sype. Tak, že si půjčuju nepojízdnej bourák od svého otce a ještě mu za to musím být kdoví jak vděčný.“

Byl jsem na tátu naštvaný. Auto je v pořádku, po generálce, s ním dojedeš kamkoliv, povídal a já mu zase naivně věřil.

„Co máš v Praze v plánu?,“ zeptal jsem se Pavla.   

„První se rozkoukám, ale cíl je, že bych rád nějak zakotvil v politice. Už mám nějaké kontakty a půjde – li to dobře, do pěti let sedím v parlamentu, vsaď se!,“ vybídl mě Pavel sebejistě a já nevěděl, jestli to myslí vážně nebo jen žertuje. Ono vyznat se v Pavlovi nebylo až tak jednoduché. Byl to stejný samorost jako já a ne každý si s ním rozuměl. Já ho měl ale rád. Snad proto, že jsme si byli v lecčems podobní, třebaže zase v jiném ohledu jsme byli každý úplně jiný, a to už jako kluci na základní škole, kde jsme spolu seděli v jedné lavici.

Mezitím přijelo k benzince u dálnice dalších x vozů. Ta dívenka, která se mi mimochodem dost líbila, obsluhovala jednoho zákazníka po druhém a vůbec to nevypadalo, že by ji ta práce nějak obtěžovala, spíše naopak. 

„Líbí se ti,“ řekl z ničeho nic bratranec.

„Zdá se být fajn,“ odtušil jsem. „Být trochu mladší a být v jiné situaci než jsem teď, asi bych ji pozval na kafe.“

„To udělej. Co ti brání?“

„Za hodinu vyrazíme a já ji sotva ještě někdy uvidím.“

„Za hodinu se dá stihnout spousta věcí,“ poznamenal můj bratranec a poťouchle se usmál. Asi bych mu těžko vysvětloval, že takový krátkodobý flirt, který bych musel v jednom okamžiku z čista jasna utnout, by pro mou labilní náturu znamenal příliš velký šok, než abych se do takového dobrodružství chtěl pouštět. Navíc ona měla stále dost práce. Lidi přicházeli, odcházeli, stále něco po té holce s krásnýma očima chtěli.

„Já jen abys nelitoval, že si to ani nezkusil,“ poznamenal Pavel ve snaze mě k nějaké akci přemluvit.

„Nezkusil co?“

„Ji někam pozvat a pak ji třeba sbalit.“

„To ty umíš, tak hopem.“

„Někdy se o to pokouším.“

„A výsledek?“

„Řekl bych, že slušný.“

Vtom k nám ta dívka přistoupila a sdělila nám, že volal chlápek, co nám nabíjí baterku, a že prý přijede za deset minut. 

„Jste hodná,“ řekl jsem jí a ona se usmála a vypadala ještě víc jako dítě než jako dospělá slečna, kterou asi byla. „Vážně děkuju, moc jste nám pomohla.“

„To nestojí za řeč,“ odvětila a odešla, protože další zákazník už netrpělivě přešlapoval u pokladny a dožadoval se placení. Konečně jsem si také přečetl její jméno na cedulce, kterou měla připíchnout na triku – Lenka Pokorná. Líbilo se mi. Pokorná je dobrý základ a já bych byl klidně Pokorný, když by na to přišlo. 

„Má něco do sebe, ale můj typ to není,“ odtušil Pavel.

„A jaký je tvůj typ?“  

„Jsem spíš na starší. Takový, co už mají něco za sebou. Naivní slečinky mě moc neberou.“ „Chceš snad říct, že je ona naivní?“

„Rozhodně. Ale to nemusí vadit někomu, jako seš ty?“

„Co tím sakra myslíš?“

„Vůbec nic. Snad jen že si v lecčems stejně naivní jako ona. Nebo možná i víc.“

Proti tomu se nedalo nic říct. Raději jsem se pozvolna chystal na to, že za moment zase skončí jedno z letmých setkání, o jejichž smyslu, mají – li nějaký, tu a tam přemýšlím. Byla tam, dívka, kterou bych si přál vídat a být s ní. Tušil jsem ale, že ona nic z toho neřeší. Jsem pro ni jen jeden z těch mnoha zákazníků, kteří tam co chvíli přijíždějí a odjíždějí, aby zase chvátali za další štací. A při mém štěstí mě napadlo, aby nakonec ten možný vyvolený nebyl Pavel, kdo se té dívce od čerpací stanice třeba uhnízdí v paměti. Co svět světem stojí, se přece tyhle věci stávají. Ten miluje ji, ale ona nemiluje jeho, nýbrž toho druhého, kterému je zase ona lhostejná.

Mechanik už stál venku a já s Pavlem jsme tedy pomalu opustili halu čerpací stanice, kde jsme se skryli před mrazivým počasím. Před tím jsem se ještě na tu dívku podíval. Bylo mi nějak ouzko z toho všeho. Obsluhovala zákazníka a já jako bych tam ani nebyl, jako by ji bylo dočista fuk, že za chvíli zmizím a už nikdy se neukážu. Trvalo to notnou chvíli, než se na mě koukla, jak tam stojím, a dívám se na ni doslova jako nějaký zamilovaný pitomec z podřadného romantického bijáku. V tom jejím pohledu ale nebylo nic až tak výjimečného, nepočítám – li vřelý úsměv, kterým obšťastňovala téměř každého, kdo tam ten den zavítal. 

Mechanik stál s nabitou baterkou u našeho vozu.

„Snad s tím dojedete,“ poznamenal a baterku dal na příslušné místo. „Nerozsvěcujte světla a topení nechte taky vypnutý, pro jistotu,“ řekl ještě mechanik, aby se záhy odporoučel. S Pavlem jsme pak nasedli do vozu a jeli vstříc našemu hlavnímu městu. Dojeli jsme bez komplikací. Pavlovi jsem pomohl vybalit bagáž a popřál mu mnoho zdaru v té stověžaté Praze a taky v té jeho předjímané politické kariéře, kterou si maloval.

„Sem připravený udělat tady díru do světa,“ řekl Pavel, zase nad věcí jako ostatně vždycky. V tom jsme byli odlišní. Pevně mi stiskl ruku, usmál se a záhy zmizel v domě, kde si pronajal malý byt. 

Domů jsem se vrátil v pozdních nočních hodinách. Natáhl jsem se na postel a vnitřně se připravoval na ten každodenní pracovní koloběh. Vzpomněl jsem si na otce a na to, co mi řekl, když jsem byl u něj. 

„Máš navíc než na to učit na základní škole. Kdyby sis dokončil doktorát, mohl si zůstat na univerzitě, přednášet, získat stipendium na nějakou stáž, budovat kariéru … .

„Nemá smysl to znovu rozebírat,“ namítl jsem, ve snaze dané téma v zárodku utnout.

„Fajn. Jak myslíš,“ usekl otec, načež jsme ve vší tichosti při poslechu cimbálovky v jedné moravské kolibě vypili ten večer před mým odjezdem ještě každý dvě piva. Já sledoval v poklidu cimbalistu, který zahlcoval prostor moravskými dechovkami, otec vyřizoval pracovní telefony a těsně před půlnocí jsme se odebrali domů.

Spal jsem v podkroví v pokoji pro hosty. Jak příznačné to všechno bylo. S rozbřeskem jsem vstal, nasnídal se a chystal se vyrazit. S otcem jsme pak stáli chvíli u jeho vozu před jeho domem, a dívali se na sebe jako dva lidi, kteří si nemají co říct.

„Dávej na sebe pozor,“ řekl otec. „A jeď opatrně!“ Přikývl jsem, podal ruku, a pak jsem sledoval ve zpětném zrcátku, jak tam táta nečinně stojí a dívá se s lítostí v očích za odjíždějícím synem, který si nevede profesně ani jinak podle jeho představ.

Ležel jsem, díval se do stropu a nezbývalo, než se s tím vším nějak smířit a raději myslet na tu dívku od čerpací stanice - jaké by to bylo, mít ji vedle sebe a smět si s ní pro začátek třeba jen popovídat.    

Pavel se po půl roce vrátil z Prahy domů. „Já su tělem i duší Moravák a tam bych si nezvyk.“