Dita

Ta holka pendlovala mezi tátou a mámou. Jeden týden tam a druhý zase jinde. Zpočátku ji to vadilo, pak si ale celkem zvykla. Mělo to i své výhody. Pořád se něco dělo, pořád byla nějaká změna. A hlavně skončily ty věčné hádky o ní - kdy a s kým bude. Soud rozhodl a táta s mámou to museli respektovat.

Je jí osm. Jmenuje se Dita po mámě. Škola jí nevadí. Chodí do ní celkem ráda. A ještě raději chodí zpívat do sboru. Má sluch a trpělivost. Odmala si brouká melodie, které chytá z éteru. Z televize, z rádia, od maminky, když hraje na piáno, od táty, když si prozpěvuje při práci nebo po ránu v koupelně.

Je pátek. Běží ze školy rovnou k vozu svého táty, který už na ni čeká. Líbnou se a frčí domů. Má dva domovy. Bere to tak, že je to lepší než jeden nebo dokonce žádný.

„Jak si se měla,“ zeptá se táta.

„Fajn. Dostala jsem tři jedničky, dvě dvojky a k tomu budu zpívat ve sboru sólo.“

„Vážně. Tak to si nenechám ujít.“

„Taky jsme byli s mámou a s jedním pánem v ZOO.“

„S jakým pánem?“

„Jmenuje se Tomáš.“

„A dál?“

„To nevím. Ale šli s mámou za ruce. Bylo to divný.“

„Asi se skamarádili,“ odtuší otec.

„Asi. Vadí ti to?“

„Vlastně ne. A tobě?“

„Trochu.“   

Táta pak ve voze mlčí, zatímco ona se dívá do ubíhající krajiny a přitom si notuje pod nosem písničku, kterou se ten den učili v hudebce. Za chvíli dorazí na místo, před bytovku, kde táta bydlí a kde má ona svůj pokoj.

„Jsme tady.“

„Bezva.“

„Těšila ses?“

„Jo.“

„Řekla bys mi, kdyby ne?“

„Řekla.“

„Nechci, abys tu se mnou byla z donucení.“

„Jsem tady ráda.“

Táta se na ni usměje. Spolu pak vystoupí z vozu. K Ditě se z ničeho nic přikutálí meruna. Za ní přiběhne kluk. Zná ho. Emil. Emil Vaněk. Lotr.

„Schválně, že se netrefíš,“ řekne Emil.

Dita se zašklebí a s rozběhem merunu nakopne až na druhou stranu hřiště.

„Ty vole, na holku slušný.“

„Neříkej mi, vole … blbče.“

„No tak. Co to slyším?,“ vloží se do hovoru táta.

„To je v poho, jsme zvyklý,“ odpoví Emil a zeptá se hned Dity, jestli nepřijde ven.

„Ne, musím cvičit.“

„A co jako?“

„Zpěv. Chci být zpěvačka.“

„Aha. Já chci být fotbalista. Táta říká, že jsou ve vatě. Jako že mají fůru peněz.“

„To mají zpěvačky taky.“ 

Táta už stojí u dveří do bytovky. Dita běží za ním a Emil za svou merunou.

Doma má táta naklizeno, navařeno. Dají si do nosu a pak táta vyndá z mrazáku dva nanuky.

„Ten kluk se ti líbí, viď?“

„Jak si na to přišel?“

„Myslím, že se i ty líbíš jemu.“

„Kluci jsou pitomí.“

„Všichni určitě ne. Vážně nechceš jít na chvíli za ním? Je tam hezky, trochu se proběhneš a zpívat můžeš navečer.“

„A není to blbý?“

„Proč?“

„Tak.“

Táta ji nechá přemýšlet při lízání nanuku.

„Víš co. Já půjdu ven jakoby nic. A vůbec se mu nebudu vnucovat. Budu dělat, že je mi lhostejný, vůbec si ho schválně nebudu všímat. Co říkáš?“

„Že z tebe roste ženská.“

Dita v ten moment nechápe, jak to táta myslí a tátovi se to zjevně nechce vysvětlovat. Převlékne se do tepláků, učeše si vlasy, dívá se na sebe před zrcadlem a táta ji pozoruje. Jak mu ta holčička připomíná vizuálně bývalou ženu. 

„Buď opatrná.“

„Budu.“

„Do šesti doma. Pak volám policii.“

„Nevolej, nebo mi tě vezmou.“

Líbne tátu a odejde. Běží dolů po schodech a poslední úsek sjede po zábradlí. Přijde ke hřišti, kde si Emil sám kope na bránu. Rozhodne se, že půjde kolem jakoby nic, ale tak aby si ji Emil všimnul. Kluci jsou někdy z jejího pohledu neskutečně nevšímaví. Anebo si všímají věcí, kterých by si z jejího pohledu všímat vůbec neměli. Třeba když má holka díru na punčoše, to se můžou potrhat smíchy. Sleduje Emila, stojí za ním pár metrů, jde blíž, a když Emil mine bránu, vykřikne Dita vítězoslavně – vedle! Emil se otočí.

„Ty si tady?“

„No.“

„Chceš si kopnout?“

„Ne.“

„A co tedy chceš?“

„Jen se dívat.“

Emil běží za merunou. Vezme ji, položí si ji před sebe a kopne znovu na bránu. Dita se posadí na zábradlí a sleduje Emilovu zarputilost, snahu se před ní ukázat. Trefí horní roh branky.

„Messi by to netrefil líp,“ vykřikne.

„A to je kdo?“

„Přece nejlepší fotbalista světa. Útočník Barcelony. Ty ho neznáš?“

„Ne. Měla bych?“

„Rozhodně. Vy holky znáte samý blbosti, ale důležitý věci, to jste mimo.“ 

Emil si sedne na merunu a dívá se na Ditu. Je z toho nesvá. Seskočí ze zábradlí a jde k němu.

„Vážně nechápu, co vás kluky na tom kopání do míče tak baví.“

„Jsi holka.“

„A co má být?“

„Kdybys byla kluk, tak bys to chápala.“

„Chceš říct, že mám krátký vedení.“

„Přijde na to.“

Dita si sedne vedle Emila do trávy. Neví proč, ale je mu s ním docela dobře. V něčem možná líp než s nějakou holkou. Kamarádek má dost. Ve škole, ve sboru, taky doma u mámy, kde bydlí v rodinném domku uprostřed satelitu a který postavil ještě táta, když byli všichni spolu. Pak se odstěhoval z domu s pár kufry. 

„Ty tu bydlíš jen s tátou, viď,“ řekne Emil.

„Tady s tátou a nedaleko odtud zase s mámou.“

„To je divný, ne?“

„Možná.“

„A kde to je lepší?“

„Jak kdy.“ 

Vlastně sama neví. Jsou týdny, kdy je ji lépe u mámy a jindy je zase raději s tátou. Máma je přísnější. Drží ji víc zkrátka. Pořád se o ni bojí a nikam ji nepustí. Jak je malér ve škole, hned to řeší. Jak něco provede, dekuje se raději pryč. Táta ji více rozmazluje. Školu bere s nadhledem a věci, které řeší máma, on neřeší. Prostě je zahraje do autu. Pamatuje si, jak to mámě dříve vadilo. „Jsi lehkovážný, nic nebereš dost vážně, přece jsou nějaké hranice, něco se smí a něco ne. Ale tys byl vždycky bohém od přírody.“ „Dříve se ti to na mě líbilo.“ „Dříve není teď. Teď toho mám po krk.“ Jedna z mnoha hádek mezi rodiči, které si Dita ten den na hřišti s Emilem vybaví. Asi proto se rozešli, že ty hádky byly stále delší, častější a intenzivnější. Kolikrát trčela v pokoji a poslouchala, co se děje za dveřmi. Pamatuje si, jak ji při tom bylo smutno a jak se cítila sama. Přála si zmizet a vrátit se až večer, ale na to byla příliš malá. Nemohla nic, jen čekat, až ta hádka přejde. Třeba s polštářem na uších. 

„Hele, co se projet na kole?,“ řekne z ničeho nic Emil.

„To nejde. Na kolo můžu jen s tátou nebo s mámou,“ odpoví Dita.

„A proč jako?“

„Mají strach, že by mě mohlo třeba porazit auto.“

„Já bych tě ohlídal.“

„No to si hodný, ale fakt ne.“

„Tak co chceš dělat?“

„Nic. Mě je tady dobře.“

A s těmi slovy se na Emila usměje jako že je jí dobře tam a s ním. Pak ale uvidí z ničeho nic přijet mámu, která jde rychle k ní.

„Co tady děláš?,“ zeptá se máma.

„Hraju si,“ odpoví Dita.

„Kde je táta?“

„Doma.“

„Pojď. Musíme za ním.“

Dita se rozloučí s Emilem a jde s mámou do bytovky. Ve výtahu se mámy zeptá, co se děje, máma ji ale neodpoví. Až tátovi vše vysvětlí.

„Potřebuju si Ditu vzít.“

„Proč?“

„Necháš si ji u sebe příští týden.“

„To nejde.“

„Já tu chci zůstat,“ vloží se do hovoru Dita.

„Ty se do toho nepleť!,“ odbude ji máma. Jako by byla luft, kus hadru, který si s tátou prohodí.

„Příští týden budu od rána do večera v práci,“ řekne otec.

„A já příští týden letím pryč,“ řekne máma.

„Kam pryč?“

„Na Kanárské ostrovy. Dárek od přítele.“

„Vemte Ditu sebou.“

„To nejde. Navíc má školu.“ 

Zase to napětí, zase hádky, zase chvíle, kdy se Dita cítí, jakoby sama za všechno mohla. Nakonec otec svolí. Sbalí Ditě věci a ona s mámou odejde. Všechno je najednou jinak než plánovali s tátou. Měli jít do kina, na koncert, jet k babičce a dědovi na chalupu … . Když vyjdou z bytovky, spatří Dita Emila, jak zase kope sám na bránu. Zamává mu a pošle mu pusu. Emil si zaťuká na čelo, zašklebí se a udělá výkop merunou do vzduchu až k modré obloze, kde se míč pod paprsky slunce na chvíli ztratí. Musí jít, musí běžet, za mámou, která na ni volá, ať sebou hodí.