Chycená příležitost

Stojí před pracovním úřadem a dívá se jako už poněkolikáté na vyvěšenou info tabuli s nabídkami práce. Nic moc vhodného zde pro sebe nenajde. Pořád ještě má nějakou hotovost v záloze. Není docela na dně. Žije dost skromně. Na ... 

samotě, téměř v lese. Nezbytná pochůzka po úřadech bývá pro něj téměř jediná motivace k návštěvě města. Odvykl si už od toho kolotoče.

Zjistí si, co potřebuje. Má chuť si někde sednout, vzdálit se. Jde ulicí mezi starými domy k hospodě. Místo, kde ví, že může zapadnout, ztratit se a být mimo. Má někdy pocit, že už nemá jinou možnost. Je trochu retro. V hlavě to má asi jinak uspořádáno, že nedokáže jít s dobou.

V hospo si objedná chlazenou desítku a kávu. Sedí a kouká se okolo. V deset dopoledne je tam pouze pár štamgastů. Rád si tu a tam zalelkuje, aby pozoroval svět, aby mu neuniklo něco důležitého. Oženit se nestihl, děti si nepořídil. Neměl na to odvahu. Ani netuší, jakým by byl tátou. Někdy je mu z toho smutno, že to tak dopadlo. Ale pořád si lze tu a tam něčím přivodit radost. Třeba pohledem na hezký strom. Nebo v noci s domácím vínem na noční oblohu. Tu a tam si pustí báječnou hudbu nebo si přečte nějakou skvělou literaturu. Je toho dost, a to nemluví o tom, když spatří třeba nějakou hezkou ženu. Někdy se nestačí divit, co příroda dokáže, jaká je v tom pestrost a variabilnost, téměř dokonalá preciznost. Někdy má chuť vzít kmen stromu a vydlabat si v něm nějakou, která by byla jen jeho a respektovala ho.

Pivo mu šmakuje a zrovna mu přijde i dost vhod. Koukne na telefon, jestli mu někdo nepíše, že by byl na moment konfrontován s nějakou smskou. Ale nic z toho. Přijde k němu servírka a zeptá se ho, jestli by si dal ještě jedno. Kouká na něho. Má velký tmavý oči a působí jako docela silná osobnost.

„Tak co, budete tu cucat jedno, nebo jste se přišel trochu rozšoupnout?“

„Mám-li být upřímný, jedno pivo by mi dopoledne stačilo. Druhé bych si dal pouze proto, abych vám udělal radost.“

„Cenná upřímnost.“

„Že jo. Přineste mi ho.“

„Jak je libo. A díky moc.“

Servírka se vzdálí, načepuje mu pivo s báječnou pěnou a postaví ho před něho. V lokále má tři sólisty a další dva štamgasty u jednoho stolu. Nikdo od ní nic nechce. Přisedne si k němu.

„Mohu?“

„Prosím.“

„Co vy tady?“

„Byl jsem na pracáku.“

„Jasně. Odtamtud mi jich sem chodí nejvíc. Ale vy nejste zdejší.“

„Ne. Bydlím v malé obci nedaleko.“

„Takže příroda, klid, svoboda, volnost.“

„Je to něco za něco.“

„Asi jako všechno, že jo.“

„A vy tady? Spokojenost?“

„Spíše nutnost. Nějak si vydělávat musím a já mám ráda lidi, i když mě tu a tam serou. Jsem samoživitelkou, syn na střední, chce i na vysokou. Znáte to.“

„Ne, jsem bezdětný. Nějak mi tohle nevyšlo.“

Chvíli sedí a koukají beze slov jeden na druhého. Je to dost zvláštní, ta spontánnost a uvolněnost.

„Heleďte, nechtěl byste odpoledne něco podniknout? Teda nebrání-li vám v tom něco. Třeba by to mohla být prima záležitost.“

„Myslíte jako se mnou? Díky čemu vás to napadlo?“

„Nevím. Možná že jste si dal druhé pivo mně pro radost. A máte v sobě něco zajímavýho.“

„Dokážete to definovat?“

„Asi ne moc. Je to snad potřeba?“

„Já jen aby řeč nestála.“

„Tak pijte i pivo, nebo to bude za chvíli koza.“

„Mi to neva. Nejsem náročný host.“

Znovu nastane promlka. Působí to, jakoby se znali kdovíjak dlouho. Samotného ho překvapuje ta samozřejmost, nenucenost. Nezažívá tohle často s druhou osobou ani sám se sebou.

„Máte nějaký konkrétní nápad? Míním stran toho odpoledne, co by se tak dalo?“

„Lze jít k řece, mít sebou sedmičku vína, posedět, pokecat, trochu se pokochat krásou okolo a k tomu se i vykoupat.“

„To nezní vůbec špatně.“

„Že jo. Znám jedno místo nedaleko. Nikdo tam nechodí. Tedy téměř nikdo. Tak jestli jste vážně svolný, můžeme to prubnout.“

„No tak jo. Domluveno.“

„Bezva. Směna mi ale končí mezi druhou a třetí hodinou. Co vy do tý doby?“

„Nedělejte si starost. Pokouknu se okolo, seženu někde to víno a přijdu teda na tu druhou.“

„Ok.“

Vysaje své pivo a záhy opustí hospo. Ani neví, co se stalo. Celý den měl být s návštěvou města a pracáku na levačku a stane se něco, co by ho ani náhodou nenapadlo. Potká prima obyčejnou přímočarou ženskou. Ani už nedoufal, že takové existujou. Přece jen už má i v tomhle něco za sebou.

Rozkoukne se na všechny strany a jde tam, co je divadlo. Podívá se, co hrajou. Ne že by tam servírku hned pozval, ale tohle ho vždy zajímalo. Kultura a dění okolo. Přestože mu dle mnohých kouká sláma z bot. Dospívá ale do bodu, kdy mu to začíná být jedno.

Zamíří rovnou do nejbližšího krámu vybrat víno. Ví, jaké stojí za to. Pro takové setkání třeba primitivo. To by mohlo být ono. S tím vždy u žen získal první bod. K tomu vezme dva plastové kelímky, něco slaného, nepřežene to. Jen tak něco pro radost, co by mohlo přijít u vody vhod. Kdy naposled zažil něco podobného? Ráno, když vstal, zjistil z rádia, že bylo zatmění slunce a jemu se takto rozsvítilo. Něco báječného. Ale nohy na zem, kámo. Kdoví co bude, až se od tebe dozví něco bližšího. Nemá po ruce nic moc oslňujícího.

Stráví pak chvíli v tenisovém areálu. Sleduje tamní juniorku. Kdysi tenis hrál a zamiloval si ho. Už děda ho k tomu vedl. Byla to báječná záležitost, které nevzdoroval a docela mu to šlo. Vzpomene si na to. Je mu všelijak a byl by si dal i to víno. Docela by v ten moment přivítal větší otupělost. Ale už toho podělal dost, dneska vyčká a užije si svou příležitost. Být chvíli se ženou, která mu padla do oka a byla v tom neočekávaná vzájemnost.

Tak jo, půjde do toho. Zaječí úmysl nemá, ba naopak. Uteče to a dvě hoďky už jsou na dosah. Míří k hospo, kde se má sejít se servírkou. Už tam na něj čeká. K řece je to pár stop. Sejdou stráň a pak jdou kus lesní cestou na místo, kam by opravdu kde kdo nezavítal. Cesta trochu krkolomná, ale nádherná ve dvou. Sednou si na písčitou „pláž.“

Má to místo svou graciéznost, ani neví proč. Ukáže víno a servírka je zjevně spokojená. Zná ho. Nalije ho do kelímků a dají si ho. Neřeknou si v ten moment ani slovo. Klid, ticho a příroda. To je ono. Mají to a zcela zadáčo.

„Mám to tady ráda. Chodím sem i sama, ale není to ono.“

„Jo, člověk někdy potřebuje společnost.“

„Jen najít toho pravého. Jinak raději sólo. V hospo mám kolem sebe lidí až dost.“

„Víno je ok?“

„Naprosto.“

„Co takhle večer třeba kino nebo divadlo?“ Poví to bez rozmyslu a je zvědavý, co ona na to.

„Nejdeme na to moc hrrr?“

„Možná ano. A co? Ohrožujeme tím někoho? Zahýbáme někomu? Je to naše záležitost.“

„To beru. Přímost a odvahu.“

„Nemívám jí moc často, ale směrem k vám to jde nějak samo.“

„Tím spíš to oceňuju. Vážně jo. Vybruslíme ale pak z toho?“

„Z čeho?“

„Když to bude pouze jednorázová záležitost?“

„Neřeším to. Vážně to teď chci nechat stranou. Ať je to fajn. Nekalme to.“

„Jsem Bára.“

„Petr.“

„Půjdeme se vykoupat?“

„Naostro?“

„To je na vás. Já si nechám spodní prádlo.“

Svléknou se. On zcela, ona tak, jak řekla. Voda je ledová, ale stojí to za to. S otužováním mají zjevně oba docela zkušenost. Pak si lehnou vedle sebe do písku na záda. Vychutnají si to, a to víno jim k tomu dělá více než dobrou společnost.

Ten večer spolu skutečně navštíví i kino. Nechce se jim vše ještě utnout. A ani pak si nedokážou říct „ahoj.“

Bára ho pozve k sobě do bytu. Syn že je na intru. Nečeká to. Už je toho moc, řekne si zprvu. Ale ne, nezatáhne brzdu. Něco takového se může dít někomu pouze jednou za život. Patří možná k tomu druhu. Jde tedy s ní v doprovodu a je v tom jeho kroku i pro ten moment neočekávaná lehkost, neřeší nic okolo. Už ho drží za ruku. A stráví pak spolu i noc. Užijí si to. Možná i proto, že oba vnímali ten den, to ráno určitou bezvýchodnost. Možná to zatmění slunce ve čtyři ráno k nim vyslalo takovou melancholickou náladu. Najednou jim svitla naděje na změnu.

Někdy mají věci rychlý skluz a je to trochu adrenalinová záležitost. Má tu holku vedle sebe, ona spí, on je vzhůru. Cítí něco báječného, ale zároveň vnímá velkou nejistotu. Ví moc dobře, že přijde hned s rozedněním střet s realitou. Někdy tvrdou a nemilosrdnou. Možná přijde střet s morálkou uvnitř nějak nastavenou. Neví, nechá toho, chce si užít i tu noc. Do rozednění je pořád docela daleko. Byla a je to stále chycená příležitost. Nelituje zatím toho.