Chlapče, má se to tak …

„Ty si musíš jít především svou vlastní cestou a neohlížet se příliš napravo nalevo. Je to těžké, ale je to asi jediná možnost, jak mít vlastní život ve svých vlastních rukou. Bude hodně těch, kteří se tě budou snažit z té tvé ...

cesty svést a ještě ti při tom říkat, že oni vědí, zatímco ty ne. Začíná to velice brzo, možná už se ti to děje. Ale od toho máš své vlastní srdce. Naslouchej mu, prosím tě. Zpravidla se to má tak, že právě ono tě navede směrem, kterým potřebuješ. Ale nezapomeň, někdy to vyžaduje nějakou tu oběť. A také budeš potřebovat odvahu, bez ní to nejde. Možná půjdeš někdy v protisměru těch, co ti jsou nablízku. Možná i těch, co ti dávají lásku a jsi pro ně nejdůležitější na světě. Možná i jim budeš muset někdy říci své NE! Aby sis uhájil to svoje a došel jednou k dílčí a k další výhře.“

„Co si tou výhrou představuješ, dědo?“  

„To může být velice různé. Záleží, kudy povedou tvé kroky, co pro tebe bude důležité. Ale myslím si, že to největší vítězství je, když zjistíš, že jsi někdy šťastný, že jsi spokojený, kdy budeš vnímat to, že život, který žiješ, žít chceš! I přes všechny svízele a těžkosti, kterým budeš vystavený. Bez nich to, Libore, nejde. To mi věř. A čím dřív na to přijdeš, tím lépe pro tebe. Spoléhej především sám na sebe. Na svůj instinkt, který rozvíjej. Máme ho daný shůry od přírody, ale systémem, a to co nás obklopuje a zrazuje v mnoha směrech, o něj bohužel někdy přicházíme a u někoho zmizí úplně. Proto pak vidíš tolik nešťastných ztracených lidí, jejichž existence je jen přechod z bodu A do bodu B. Bez radosti, bez špetky zápalu, ztratili se. Ve světě i sami sobě. Může se to stát velice snadno, i ve škole si dej pozor, co je pro tebe dobré a co ne.“

„Škola je vopruz, ale mám tam kámoše.“

„To je super. To je cenná věc. Přátele člověk potřebuje bez ohledu na věk. Ale i zde si dávej pozor a buď opatrnej. Ať tě někdo nezneužije, nebuď přehnaně hodnej ani hysterickej. Buď svůj! Sám sebe si uchovávej, nenech se nikým vláčet. Víš, někdo moc rád dominuje, manipuluje, ničí druhé existence ve svůj vlastní prospěch. Je takových lidí hodně. Takové k sobě vůbec nepouštěj. S nimi není radno být přítel ani soupeř. Od nich nejlépe rovnou uteč a zaměř se na to dobré. Musíš být vždy na té správné straně, i když ti to nebude přinášet v dané chvíli prospěch. To je ta oběť, kterou někdy musíš přinést, abys pak věděl, kudy zase jít dále. Ve světle a ne ve tmě. Chápeš? To tě posune vždy správným směrem. Jako třeba slunce na obloze.“

„Kam posune?“

K hoře. K té tvé vlastní a jiným třeba neviditelné hoře, na kterou pak musíš vylézt. Každý, nebo téměř každý, na tu svou horu lezeme. Někdo přímo, někdo oklikou, někdo ji má více strmou, jiný pozvolnou. Nikdo se jí ale nevyhne. A pakliže ano, není to pak život, ale jen bytí, přežívání zde. A to ty jistě nechceš.“

„Ne, ale z toho co říkáš, je mi trochu úzko.“

„Já vím, Libore. Ale musím. Vážně nemám jinou možnost. Něco mě k tomu vede. Možná moje vlastní životní zkušenost. Jsi můj jediný vnuk, tak mě chvíli poslouchej a pak už bude všechno jenom na tobě.“ 

„Dobře. A zajezdíme si pak na kole?“

„No jasně.“

„Pojedeme na ten nejvyšší kopec široko daleko.“

„Přesně, a pak samospádem z něj. A tak je to i v životě. Co si vyjedeš, to si pak jízdou dolů užiješ. Ale nejlepší je, když i ta jízda na vrchol ti skýtá zážitek. Víš, někdo si to rád usnadní, zvolí třeba vlek. Nebo dnes elektro kolo, proč ne, ale míním, a je to můj názor, připravíš se tím o něco. Tak dokud nemusíš, dokud tě k tomu nenutí nějaká třeba i zdravotní indispozice, tak to nedělej. Neusnadňuj si to moc. Buď sám k sobě poctivej. A k druhým se také tak chovej, třeba se ti to od nich bude vracet leckdy opačně.“

„Proč?“

Protože to tak je. Jsou lidé, kterým vždycky půjde jen o vlastní dobro, o vlastní úspěch, táhnou především sami za sebou. Říká se tomu jedním slovem bezohlednost. A přidá – li se k tomu ještě silné ego, jde o nebezpečnost, které je radno se širokým obloukem vyhnout. Nesmíš dovolit, aby nad tebou měl takový člověk moc. Neinvestuj do něho! Znovu ti opakuju, jdi svou cestou a poslouchej svůj vlastní nos.“

„Říkal si srdce, dědo.“

„Výborně! Zkoušel jsem, jestli dáváš pozor! Slib mi to.“

„Slib mi co? … Jo, už vím, jít svou cestou a poslouchat svůj vlastní nos.“ /Rozchechtal se u toho. Aby to nebylo moc navážno, ale vnímal tu dědovu naléhavost. Možná až moc/. ´“Slibuju, dědo.“

„Jsi bezva kluk. Máš rád přírodu. Miluješ sport. Nenech si to vzít.“

„Ani náhodou.“

„A najdi si jednou i pro sebe prima literaturu, filmovou kulturu, umění všeho druhu. Bude ti dávat sílu a někdy ti i napoví. Věřím tomu.“  

„Ok, dědo.“

„Buď zkrátka sám sebou. Nesmíš se ztratit. Ta cesta k sobě je pak velmi svízelná a plná trní. Musíš se držet své lajny! Jistě pak najdeš i pro sebe vhodnou práci, která tě nebude tížit na prsou, ale naopak tě bude těšit.“

„Zatím, dědo, nevím, co bych …“

„Je moc brzy, kluku. /Rozcuchal mu s těmi slovy jeho kudrnaté vlasy/. Jde o to k tomu poznání jednou dojít. Můžeš se dostat do slepé uličky. Zastav se v takové chvíli. Rozhlédni se na všechny strany, zvaž své možnosti, zamedituj si. Nech zase mluvit srdce, a to uvnitř, co nikomu jinému nepatří. To vše by ti mělo napovědět, jaké chyby ses dopustil. A také jak ji napravit. Víš, rád bych ti řekl, poraď se s někým, jdi za nějakým lékařem nebo přítelem, aby ti řekl … ale ta pravá a skutečná odpověď je stejně vždy jen a pouze v tobě. V tom to je náročné, ale i krásné. Ten pocit, že sám sebou vládneš, že můžeš … že ty máš tu moc věci změnit. Třeba i navzdory všem a docela jiným a svým vlastním osobním způsobem! Snaž se při tom všem co nejméně dostávat na tenký led. Nepochybně i po něm někdy půjdeš a ucítíš, že to tak je. Budeš našlapovat opatrně, zpomalíš, to k tomu patří. Nespěchej, i když tě k tomu celý svět bude popouzet. Na to se prominutím víš ty co … ?“

„No jasně, dědo. Ale nevyslovím to, nechám si to pro sebe.“

„Správně. Budeš -  li chtít ovšem spurtovat, nebraň se! Jen to musí vzejít z tebe. Z tvého pocitu, že přišla ta chvíle, kdy musíš utíkat na plný céres. Rozumíš mi?“

„Snažím se.“

„Dobrá. Pro dnešek tedy asi končíme. Mám tě rád, víš to?“

„Jo, asi jako málokdo.“

„To nevím, to buď je, nebo není, neměří se to. Ale dovol ještě jednu věc, než si sedneme na kolo. Víš, pro mě peníze nikdy nebyly moc důležité, ale jedno ti povím. Neohrnuj nad penězi nos, zvlášť když jsou poctivě vydělané. Ony totiž dávají člověku díl svobody, nezávislost. Proto je dobré je mít, třeba ne moc, ale aspoň tolik, aby … jak to jen říct … aby si ty sám věděl - jo to mi stačí pro můj klid, pro mé pohodlí, pro mé zážitky, pro mou dospělost! Propadnout jejich moci je velice snadný a mnoho zla na světě je právě kvůli nim. Nenech se tedy penězi ovládnout, ty vládni jim! A věřím, že se ti jich pak dostane tolik, kolik budeš potřebovat, ani víc ani míň.“

„Vážně tomu věříš?“

„Věřím, nebo chtěl bych … vždy je tam stín pochybnosti. Ale tím se člověk nesmí nechat zmýlit. A stát pořád nohama pevně na zemi.“

„Mně ale táta říkal, že ty rád létáš hlavou v oblacích. Co tím myslí?“

„No, ponejprv bych ti řekl, že je to asi pravda. Tvůj táta to svého času dělal taky. Teď se ale musí více starat o vás. Třeba se k tomu snění a létání zase vrátí. Jako jsem se k tomu vrátil já, protože si to už ve svém věku můžu dovolit. A co tím tvůj táta myslí? Nerad bych mu vkládal něco do úst, ale možná to, že jsem z jeho pohledu v lecčems mimo realitu, mimo dění, a taky asi trochu infantilní … .“

„Co je to?“

„Že se rád vracím k dětství. A dívám se na to či ono z dětské perspektivy. Ale víš ty proč? Protože právě v tom dětství bývá hodně pravdy. Možná víc, než si my dospělí chceme připustit. A teď pojď! Jedeme na kopec, abychom se stihli za světla vrátit zpátky.“

Jeli pomalu, nikam nespěchali, nespurtovali, nezávodili, chtěli si to užít. Spolu a třeba chvílemi i s větrem za zády.