Bytí na statku

Vezme si sebou několik právě upečených buchet a rozhodne se vylézt na nejbližší nejvyšší kopec. Uchýlila se do domu, kde žili dřív její prarodiče. Žila ve městě. Tak nějak tradičně, konzumně. Měla navenek vše, co člověk potřebuje.

Vlastně si žila docela spokojeně do doby, než děti odrostly a začaly si jít po vlastní cestě. A než se rozhodl opustit ji manžel – s o patnáct let mladší kolegyní. Otřepala se, nebylo to hned, upadla i do deprese, ale zvedla se a zvládla to.

Teď tedy žije jinde. Něco ji vedlo k tomu, aby změnila vše, co bylo možné. Naskytla se příležitost získat starý dům a statek, kam dříve jezdila za babičkou a dědou na prázdniny. Byly to hezké chvíle. Nyní tam sama hospodaří a nějak na to, co si pamatuje, navazuje. V míře, která ji těší a baví. Nic nepřehání.

Na ten kopec chodí pravidelně každou neděli bez ohledu na počasí. Pro ni je to něco jako poutní místo, kde se zastaví, kde si dobije baterky. Je odtamtud výhled na všechny strany. Krásný vlnitý kraj z jejího pohledu téměř dokonalý.

Cesta na kopec je docela strmá, ale má trénink. Je v pohybu, stále něco dělá, pokaždé si najde nějakou práci. Byla by ráda, kdyby za ní tu a tam přijeli i děti. Dcera a syn jsou ale v zápřahu své vlastní každodennosti a navíc jsou dost vzdálení. Ale kontakt udržují, volají si, vědí o sobě, a to je důležitý.

Na jedné stráni se posadí. Dopřeje si pauzu a s ní i jednu svou tvarohovou buchtu. Dělala je podle babiččiny receptury. Našla v domě její kuchařku. Zakousne se do ni. Je taková, jaká má být. A téměř vše z domácích surovin. Ve vzduchu už je cítit jaro. V dálce spatří dva cyklisty. Muže a ženu. Přibližují se po polní cestě směrem k ní. Minou ji bez pozdravení. Trochu jim v ten moment závidí. Taky se s Martinem kdysi na kolo vypravovali. Docela téhle vášni podlehli. Stali se i členy cykloturistů a jezdili na putovní dálkové akce i do zahraničí. Fyzicky to bylo někdy neskutečně náročný, ale ty zážitky, ten adrenalin … vzpomene si na to někdy.

Šlape dál nahoru. Cítí se trochu sama, ale obklopená přírodou. Pořád doufá, že ještě jako žena docela neskončila, že by třeba ještě mohla být něčí partnerka. Jen najít toho pravého. Jenže to si tenkrát o Martinovi taky myslela. Vlastně celých těch téměř dvacet let byla s manželem docela spokojená a chvílemi i šťastná. Vedli obyčejný život. Bytovka tři kk, on strojař, ona účetní. Neměli toho moc, ale chudí taky nebyli, to ani náhodou. Pak ale Martin začal kariérně růst, více vydělávat, a takový chlap je pak pro ženy jako mucholapka. Co na tom, že je ženat. Nejen mezi zvířaty vítězí někdy predátor.

Je na vrcholu. Zpocená, vyčerpaná, přesto něčím nadopovaná. Paráda. Výhled, který má zcela zdarma, si může pořád dokola opakovat. A stejně vždy vypadá jinak. Slyší hvizd větru, který připomíná vzdouvání vln. Moře má moc ráda, představuje si ho při pohledu za horizont. To azurové nekonečno, kde se může vykoupat. Byla by se i ráda zchladila. Musí si vystačit s vodou z pet lahve, kterou si sebou vzala. Napije se, ošplíchne si obličej a omyje si upocené ruce. Posadí se a dá si druhou z buchet. Příště to vylepší rozinkami.

Lehne si na záda a dívá se jen tak nahoru. Představuje si, že má svých patnáct let a že má celý život před sebou. Kolikrát tohle dělala. Byla to hra, nikdy ji nechyběla představivost. Možná i proto, že hodně četla, to si zase říkala, že by mohla být spisovatelka. Když malovala, chtěla být malířkou. Když hrála na klavír, chtěla být virtuoskou. A když cvičila ve škole na hrazdě, chtěla být světovou gymnastkou. Snů měla moc, ale u ničeho nevydržela dost dlouho. Měla a asi stále má náladu docela přelétavou. Ne tak ale, když se to týká chlapa. Tam vyznává věrnost a také ji z druhé strany očekává. Martin ji v tomhle zklamal. Věřila mu. Ale krize středního věku je u chlapů sviňa, tak jako u žen přechod, říkával jí táta. Měl s tím ostatně vlastní zkušenost.

Místo všech těch snů nyní žije realitou. Je „farmářkou.“ Upachtěnou, unavenou, leckdy naštvanou a jindy smířenou. Sama se sebou. Mhouří oči proti slunci a dívá se do jeho paprsků. Jsou čerstvou připomínkou toho, že zima už nemá tu moc. Kam se to všechno podělo. Ta infantilní bezbřehá radost z kde čeho. Ta schopnost dělat kde co s plnou vervou téměř jakoby šlo o život. Vrací se k tomu, nadýchává to, čerpá z toho, aby vstala a udržela to.

Posadí se a nechá se větrem jen tak ovívat. Pak se rozhodne vstát a nechat zbytek buchet v trávě jen tak, jak je tam v krabičce přinesla. Třeba si je tam někdo rád dá. Třeba bude koukat, kde se tam ta buchta jedna a druhá a třetí vzala. Nebo přiletí pták a pustí se do toho. Nechť se s nimi stane to, co se s nimi má stát. Vydá tím svůj „obětní“ dar pro někoho.

Schází dolů z kopce. Nejprve docela pomalu, pak rychleji až přejde do klusu a pak sbíhá jako o závod. Kdyby ji tak viděla babička, dostala by co proto, že není opatrná, že je jako splašená, že si nedává pozor. Co kdyby z toho byla zlomená noha. Neboj babi, jsem šikovná. To jí říkala dost často, ale nebyla v tom pýcha, prostě to tak cítila. Měla se ráda, moc o sobě nepochybovala ani se před nikým nepřetvařovala. Neměla tenkrát důvod.

Vrátí se domů a udělá si cappuccino. Pak jde na statek a obhospodaří, co je potřeba. Ano, žije v retro stylu, ale je za to ráda. Vyhovuje jí to. Zkrátka se tak rozhodla a nelituje toho. Jen je jí někdy smutno ze všeho.