Být matkou, manželkou a dívkou … najednou

Má pětiletého syna. Ve svých třiceti letech si ho už s manželem skutečně přála. A ano, je za něj ráda. Dal jí nový smysl života. Přesto se jí stane, že si přeje být současně i tou dívkou, kterou kdysi byla. Svobodnou a nezávislou.

Bojí se toho a neví, jestli je to normál.

Vždyť kdo by za to co dal, mít kluka jako ona. Jenže jí to myšlenkami pořád táhne i jinam. Do světa, v němž byla ještě bezdětná a do sebe zahleděná, kdy ráda snila a dělala spoustu věcí jen tak. Prostě si užívala života a rostla. O nic a o nikoho se moc nestarala. Jen o sebe a o to, aby byla trochu krásná, aby se líbila, aby byla šťastna a spokojená, aby pořád měla to, o co stála. A když to mít nemohla, tak si za tím prostě šla. Měla to tak údajně i její matka. Ale jen do chvíle, než se coby její první dítě narodila. Pak to šlo ráz na ráz.

Záhy se narodila i druhá a třetí sestra. Dvojčata. Ona matkou skutečně byla a pro všechny se s plnou láskou obětovala. Měla každé své dítě tak ráda, že na sebe téměř zapomínala. Možná i proto pak vážně onemocněla. Táta jim ale říkal, že vidět, jak její tři dcery vyrůstají, pro ni bylo víc, než co si kdy od života přála. Nechtěla být herečka, ani doktorka, ani vyhledávaná právnička. Ona chtěla být od určitého věku především máma.

Jak se tedy stalo, že to tak coby její dcera nemá. Už s prvním dítětem od něj myšlenkami utíká. Nemůže si žít jen tak, protože má syna a má i manžela. A ona by tak ráda ještě letěla … snila … tančila … bezuzdně se smála … skákala … jako ta holka na trampolíně, kterou jednou táta odněkud přitáh krátce po tom, co jejich máma odešla. Aby se zvedla atmosféra, aby se něco dělo a nebylo to dusno a tíha všudypřítomná. Postavil ji na zahradě, ačkoliv manuální zručnost nebyla jeho silná stránka. Ale musel … nedalo se nic dělat. Naučil se i to, co dřív běžně nedělal. Prát, žehlit, dokonce i zašívat. Před ničím neutíkal. I on byl táta par excellence.  

Táta a máma … oba pro ni a její dvě sestry žili a neutíkali nikam. Ne jako to dělá ona. Toho by si přece všimla. Kde se v ní bere ten bohém, co chce někdy zcela sám stoupat do nebes a nechat toho svého milovaného kluka mimo tu část svého světa? Je snad sobecká? Cítí se tak a ten pocit viny ji někdy od jejího snění vrací rychle zpět. Jde k chlapci a tiskne si ho k sobě. Přeje si, aby ji ten její kluk držel, aby jí třeba „nasadil pouta,“ aby neudělala něco, co by ji pak mohlo mrzet.  

„Co je s tebou?,“ zeptá se ji jednoho odpoledne manžel. Jsou na chatě. Je krásně, svítí slunce. A ona věší prádlo a jen tak se zamyslí a je duchem nepřítomná. Jsem to vůbec ještě já, nebo jsem tu už jen pro někoho? Mohu tu být sama sebou? Mohu si ještě hrát a nenést tu tíhu, tu odpovědnost, tu dospělost? Copak je dítě, aby si mohla myšlenkami takhle vyskakovat? Aby si mohla takové otázky vůbec klást? Hledá snad ještě něco? Chce se rozběhnout do potoka a tam se nahá vykoupat. Udělat nějakou šílenost. A pak se s Martinem pomilovat jako když to dělali v trávě v noci jen tak. Měli vše před sebou a užívali si jeden druhého.

„Nic se mnou není, zlato, alespoň doufám. Jen jsem se zamyslela.“    

„To se ti teď děje dost často. Nejsi snad s něčím spokojená?“

„Proč se ptáš právě na to?“

„Nepřijdeš mi šťastná. To že jsi mámou?“

Jak na to přišel, proč tahle otázka? Zraní jí to. Vůbec neví, kde se v něm vzala ta přímost. Ona je šťastná, že je matkou. Miluje svého kluka. Položila by za něj život.

„Jak tě tohle napadlo?“

„Sleduju tě už dlouho, jak se někdy díváš do daleka, jek hledíš někam za obzor, mimo čas a prostor. Jako tenkrát, když jsme byli ještě sami dva a ty si ode mě pořád někam utíkala, ačkoliv jsem si tě držel a celou tě objímal. Věděl jsem, že kolikrát nejsi duchem se mnou. Ale pak ses vrátila a bylas … miluju tě, víš to?“

„Já tebe taky, Martine. I našeho kluka. Strašně moc. Nikdy bych to za nic na světě nevyměnila. Jen někdy … ano, mám touhu si někam uletět, být sama sebou a pro sebe. Promiň mi to.“

„Není co. Patři to asi k tobě. Když jsem si tě bral, věděl jsem to. Ale říkal jsem si, že …“

„Že co?“

„Že z toho svého snění a létání jednou vyrosteš.“

„A nestalo se to.“

„Ne. Ale možná je to tak dobře. Nechme to.“

„Proč?“

„Protože nevím, jak bych ti mohl pomoct. A jestli mou pomoc vůbec potřebuješ. Přeji si jen, aby vše nějak klapalo.“

Ta naléhavost, s níž to z úst Martina zaznělo, ji vyleká. Bojí se snad, že se mu to co má, rozpadne díky ní pod rukama? Obává se snad toho něčeho, téměř hmatatelného, co nemá z pozice manžela pod kontrolou a s čím nemůže nic dělat?     

„Třeba bychom mohli zkusit … jít do druhého,“ řekne Martin. Možná s podvědomou motivací, aby si svou ženu ještě více připoutal. Ona chvíli nemá slov.

„Vyrůstat jako jedináček … znám to … vždycky jsem záviděl těm, co měli sourozence. Chci, aby ho měl i Libor.“

„Ale já se na druhé dítě necítím připravená. To by už na mě bylo moc.“

„Jasně. Chápu to, snad jednou změníš názor.“

Vnímá ten nátlak z něho, ten díl manipulace, ten strach, který asi má, aby mu náhodou neutekla, a řeší ho tím, že navrhne druhého potomka. A pak třetího, čtvrtého, jako na lince, třeba?! Ještě že jí to jede pouze hlavou. Vyslovit to, kdoví jak by Martin zareagoval. 

Nechá to plynout. Nemůže přece za to, že asi není tou správnou stoprocentní matkou. Snad to Libora nikterak nepoznamená. Vše dělá tak, jak má, nic a nikoho snad nezanedbává. Nebo ano? Musí to prostě zvládnout. Být matkou, být manželkou, být sama sebou. A zároveň si v duchu zůstat někdy i tou dívkou, která se kdysi malovala svou první šminkou. Jen tak pro parádu, pro něčí pozornost. 

…

„Mami, pojď si se mnou zaskákat na trampošku. Ukážu ti, jak už to umím vysoko,“ křikne na ni Libor.

Jakoby slyšela sebe, když tak volala na svého tátu. Kolik jí to tenkrát bylo, deset, jedenáct roků.

Nechá všeho a utíká za synem. „Jen počkej, uvidíme kdo z koho. Já umím skákat taky pěkně vysoko. Mám totiž natrénováno.“

Chytnou se čelem k sobě za ruce a stane se z nich po pár skocích na trampolíně doslova sehraná dvojice. Libor pak z ničeho nic od radosti udělá přemet a stojku.

„Pane jo, jsi jako akrobat v cirkuse.“  

„Můžeš to prubnout.“

„To víš, něco si natáhnu a kdo se pak o mě postará?“

„Přece já s tátou.“