Být klukem a být dospělým

- Dobrý den, pane. Je vám něco? - Jsem jen smutný. - A proč? Můžu vám nějak pomoct? - Asi ne, leda by sis to se mnou vyměnil. - Co myslíte, vyměnil? - Že ty bys byl dospělý a já kluk jako ty. - To ale nejde. Možná v pohádce, ale ne tady

-  A kde to jsme?

-  Přece na světě, kde kouzla neexistují.

- Pánovi v tu chvíli, kdy to chlapec vyslovil, do očí vhrkly slzy. Plakal a nešlo to ani před tím neznámým klukem zastavit.

- Myslel jsem, že být dospělý je lepší než cokoliv …

- Pro mě je to moc těžký. Vlastně mám pocit, že to vůbec neumím.

- Vás to nikdo nenaučil?

- Hlavně jsem se tomu moc dlouho bránil a teď to nejde dohonit.

- Dohonit co?

- Hafo moc věcí, které má člověk zvládnout třeba ve dvaceti.

- Co třeba?

- Osamostatnit se, být sám za sebe odpovědný a nespoléhat na ostatní. Vybudovat si vlastní zázemí, mít svou práci, rodinu, děti … to vše má svůj čas, který nejde vrátit.

- A co tedy chcete dělat?

- To nevím. Nějak jsem se ztratil.

- Tak pojďte, najdeme cestu společně. Mám v telefonu navigaci.

- Ztratil jsem se jinak. Domů trefím, ale nechce se mi. Nemám teď to své doma s kým sdílet.

- Víte, co říká moje maminka? Že každé trápení přebolí a zase vyjde slunce.

Muž se znovu uvnitř rozplakal, bylo to jako přílivy emocí, které dorážely na jeho srdce.

- Moje maminka říkala také něco podobného.

- Tak vidíte.

- Někdy je toho ale příliš, a to pak člověk pochybuje, i o sobě … a pak dokonce i o tom, co slyšel od těch, kterým důvěřoval a spoléhal na ně.

- Vy už nikoho nemáte?

- Mám, ale maminku jako ty ne. A s tátou si nerozumíme, je to na draka.

- Mě můj táta taky někdy štve, ale mám ho rád. A draka si každý podzim pouštíme.

- Můj otec na to nikdy neměl čas.

Muž se zadíval před sebe. Bloudil pohledem po volné krajině, která ho uklidňovala. Jako by byl najednou mimo sebe, vnímal zase chvíli krásu, která ho obklopovala. I sluchem nasával zpěv ptáků. Bylo mu lépe, ale bál se, kdy a co na něj zase přijde. Strach ho paralyzoval. Seděl a trochu sobecky si tu příjemnou chvíli užíval.

- Měl bys už jít. Jsi hodný, že si se u mě zastavil. Opravdu moc si toho vážím a moc to pro mě znamená.

- Ale mně to nic nedělá, být tady s vámi.

- Měl bys jezdit na kole, hrát fotbal nebo tenis s kamarády.

- Tenis mi nejde. A při tom vypadá, že je jednoduchý.

- Zvlášť když se díváš na někoho, kdo je pro něj nadaný. Před pár dny byl úžasný zápas v televizi. Dvě legendy se setkaly a bylo to až něco nadpozemského, co předváděly.

- Viděl jsem to s tátou. Byl také nadšený.

- A co ty?

- Chtěl jsem být na místě jednoho z nich.

- Já taky. Anebo tam alespoň sbírat míčky.

- Tak vidíte a už vám září oči. Třeba byste si měl dopřát takový zážitek v hledišti.

- Seděl bych v něm asi sám a to nechci.

Muž najednou zvážněl, začal si hrát s prsty, chlapec z toho byl trochu nesvůj, nechápal situaci.

- Víš, co je skvělý? Když někdo něco umí tak, že tím druhým lidem dokáže udělat radost. A to je ti pak lépe na duši, jakoby uvnitř došlo k nějaké krásné proměně. Třeba ne natrvalo ale i na tu chvíli to stojí za to. Při tom tenisovém zápase jsem měl pocit, že jsem jako divák součástí něčeho výjimečného, něčeho co se neopakuje a co má přesah mimo všechny sportovní disciplíny někam daleko za horizont toho reálného, hmatatelného.

- Asi vám nerozumím, pane.

- Dost na tom, že ty mé plky posloucháš.

- Jako plky to ale nezní. Spíše jen nechytám význam.

- Třeba to ani žádný objektivní význam nemá. Anebo má, ale jen pro tu dotyčnou osobu, která to a ono nějak vnímá, zatímco druhému to nic neříká a nechává ho to chladným.

Chlapec se snažil chápat, co muž říká, ale nějak se v tom ztrácel. Přesto mlčel a neutíkal v myšlenkách od toho. Byla to pro něj výzva, alespoň něčemu z toho, co slyšel, porozumět.

- Víte co bych rád dokázal … složit nějakou úžasnou melodii … na to už myslím dlouho.

Muž se na chlapce podíval až přísně.

- Jestli to tak je, tak to neodkládej, protože to bys ji pak nemusel složit nikdy.

- Umím jen pár akordů na kytaru, ale moc mě to baví.

- Pro začátek skvělý.

- Myslíte? Táta mi říká, že jen ztrácím čas a že bych se měl raději učit.

- Neznám tvého tatínka, ale povím ti něco, co mu nevypravuj. I tvůj tatínek se může někdy mýlit.

Chlapec se usmál, slyšel totiž něco, co lahodilo jeho uším, jeho srdci.

- Vážně myslíte, že bych mohl být hudebník?

- Když tě poslouchám, tak si to myslím.

- Tak to jste asi jediný zatím.

Chlapec byl spokojený, jakoby i on vnímal, že si tím rozhovorem něco navzájem dávají a že To něco vůbec není k zahození, že je to naopak velice příjemný i tím, jak je to vše spontánní a nečekaný.

- Už je vám, pane, líp?

- Trochu, díky tobě, děkuji.

- Není za co.

- A domů vážně nechcete doprovodit?

- To nebude nutný. Ještě se tu chvíli zdržím.

- Tak se mějte hezky.

- Ty taky, moc ti to přeji.

Chlapec pak běžel pryč, s nikým nezávodil, jen z radosti, že svítí slunce, že má uvnitř hudbu, která ho popohání, že je kluk se vším všudy, který vnímá to okolo plnými doušky. Muž ho sledoval, záviděl mu trochu a uvědomil si, jak moc se od podobných chlapců může i ve svém dospělém věku učit. Třeba jak být šťastný z maličkostí, a když ne pořád, tak alespoň někdy.