Bylo mi deset, když jsem se dozvěděl, že můj otec není můj biologický otec. Matka mi to vysvětlila následovně. „Když jsme se s tátou vzali, chtěli jsme hned dítě, ale nešlo nám to a nevěděli jsme, co je špatně. Pak lékaři zjistili,
že tatínek mít děti nemůže. On to nevěděl a já taky ne, ale nic to nezměnilo na naší lásce, na tom, že to dítě chceme. Ale to jak víš bez toho druhého nejde.“
„A co teda bylo dále?“
„Hledali jsme řešení. S lékaři, s odborníky, nechtěli jsme se vzdát té možnosti vychovávat někoho, jako jsi ty. Proto si taky přišel na svět, protože jsme si to oba já i táta moc přáli.“
„Já tomu pořád nerozumím. O co teda jde?“
„Tvůj otec, a on je tvůj, protože tě vychoval a dává ti ze sebe, co dokáže. Zkrátka, když bylo jasné, jak se věci mají a že mě tvůj otec nemůže … jak to jen říct … přivést do jiného stavu, musel ho někdo zastoupit. Někdo, koho jsem dlouho znala, vážila si ho a měl mou důvěru.“
„Kdo to je?“
„Vážně to chceš vědět?“
„Já nevím, asi jo, nebo ne, měl bych?“
„Já hlavně chtěla, abys věděl, jak se věci mají. A také jsem chtěla, abys to věděl ode mě a ne od někoho třetího.“
„Od koho?“
„To je právě to, co mě přimělo ti to říct všechno už teď. Víš, já ani táta ti nechceme lhát, jen jsme chtěli počkat na tu správnou příležitost, abys to vše pochopil.“
„Co pochopil, že můj táta není …“
„Je! Je to tvůj táta, Péťo.“
„Ale …“
„Tady žádné ale není! On tě má za vlastního! Miluje tě a neřeší to! Dává ti všechno!“
„Já to přece vím.“
„Nechtěla jsem anonymního dárce. Víš, to se tak dělá, dají ženě od muže to co je potřeba, aby se dítě narodilo, ale já bych netušila, kdo je to, co je zač. Možná to byla chyba, že jsem na to tenkrát nepřistoupila. Ale já to tak prostě cítila!“
Máma najednou byla rázná, přísná, jako učitelka ve škole. Ale vnímal jsem, že to nemyslí zle, že mi jen něco naléhavě klade na srdce. Že to je pro ni důležité, abych to chytil, abych s tím byl srozuměn. Přála si to možná až urputně.
„Říkala si, že tě něco přimělo mi to říct … co je to!“
„Spíš kdo je to! On ten pán, ač jsme měli dohodu, že si půjde svou cestou a my svou, souhlasil s tím, věděl všechno od začátku, proč do toho jdu, proč to všechno s ním podstupuju, naštěstí to netrvalo dlouho …“
„To než zasel semínko … ?“
Máma v tu chvíli propukla v smích. Nechápal jsem to, řekl jsem jen to, co mě právě napadlo. Ve škole jsme měli sexuální výchovu a tam něco takového v té souvislosti zaznělo.
„Péťo, ty si číslo. Já tě miluju.“
A objala mě vší silou, skoro jsem nemohl dýchat na jejich prsou, ale zároveň to bylo něco tak nádherného, že jsem se nebránil, že jsem neměl potřebu se odtáhnout. Pak jsme se na sebe podívali, máma se nadechla jako někdo, kdo by to, co má ještě říct, měl rád za sebou.
„Zkrátka ten pán tě chce vidět, chce tě poznat. Říká, že jen to, ale já mu nevěřím ani slovo.“
„Dobře, a co chceš tedy dělat?“
„To teď momentálně nevím já ani táta.“
„A kde vlastně je? Neměl být už z práce doma?“
„Měl, my si totiž tak trochu rozdělili role.“
„Cože?“
„Táta chtěl, abych ti nejprve vše řekla sama, abych tě na to vše, co se možná stane, nebo taky ne, připravila. A on … on se to asi právě teď snaží tomu pánovi nějak rozmluvit. Požádat ho, aby nám dal pokoj, aby nám nezasahoval do života a dodržel své dané slovo.“
„Chlap má držet slovo, že jo. To říká táta.“
„Jo, říká a dělá to, není takových mnoho. I proto mám tvého tátu ráda a nikdy bych ho neopustila, ačkoliv on si myslel, že to udělám, když zjistil, že vlastní děti mít nemůže. Ani na vteřinu jsem nepomyslela na to, že bych od něj kvůli tomu odešla. A to ti říkám upřímně. Když jsem tvého tátu poznala, byla to pro mě totiž láska na první pohled, která mě doslova očarovala.
Za okamžik po tom přišel domů i táta. Díval se na mámu, pak na mě, čekal, co bude, byl v rozpacích a bál se. Já jsem k němu ale přiběhl, chytil se ho a táta mě zvedl nad sebe docela snadno.
„Tak už víš všechno, Petře?,“ zeptal se, jen co mě zase postavil nohama pevně na zem.
„Asi ano.“
„Ví, co vědět potřebuje,“ vpravila se do hovoru máma tiše a bylo to trochu jako chůze po tenkém ledě.
„A jak si dopadl ty s tím mužem? Dohodli jste se na něčem?“
Mámě se chvěl hlas, táta dlouho mlčel. Sedl si a ač přede mnou nikdy nepil, tak tentokrát si dal na ex jednoho panáka.
„Ne! Trvá na tom! Zcela jasně a nekompromisně!“
„A když k tomu nesvolíme!“
„Tak že si kluka sám najde.“
„Mluvíte o mě, tak nedělejte, že tu nejsem.“
„Promiň, Petře. Je to situace, které jsme se báli, že nastane. Tak nám řekni svůj názor. Já totiž nevím, co mám dělat. Chci tě ochránit, mám tě rád, ale nesvedu všechno a má se to tak, že někdy člověk musí něco ustát, i když na to není připravenej.“
„Tak se s ním setkám. Třeba se tím všechno rozčísne a bude pokoj.“
„No tak dobře. Beru tě za slovo. A nebudeme to odkládat, uskutečníme to hned.“
„To myslíš vážně?!,“ vyrukovala na tátu máma. Ale mě to přišlo jako dobrý nápad. Nechtěl jsem na to čekat ani do druhého dne. Stejně bych nezamhouřil oko a myslel jen na to, kdo to je, jaké to bude a podobně.
Sedli jsme záhy všichni do auta a jeli třicet kilometrů do nedaleké vesnice, kde ten muž bydlel. Ten muž, co byl můj biologický otec. A jak jsem se později dozvěděl i mámin dřívější přítel a kamarád, jehož znala od základní školy.
„Si připravenej? Neboj budeme u tebe, nedáme tě, společně to zvládneme,“ řekl táta a ujišťoval o tom i sebe, že to tak bude. „Ok, tak jdeme na věc,“ dodal táta rázně.
Vystoupili jsme z vozu, přešli přes dvůr, máma s tátou mě drželi každý za jednu ruku a já mezi nimi uprostřed. Cítil jsem z toho sílu a sebejistotu, ale uvnitř jsem se chvěl a bylo mi do pláče.
Táta zazvonil a najednou stál ten muž před námi ve dveřích. Díval se na mě a já zase na něj. Tiskl jsem ruce mámy i táty současně. Třásl jsem se při tom zimou jako by bylo mínus třicet. Ale než tu zimu, jsem necítil vůbec ale vůbec nic. Ten člověk byl pro mě cizí, měl jsem v hlavě najednou hrozný zmatek. Musel jsem pryč! Už jsem tam stát prostě nechtěl a dívat se dál tomu cizímu pánovi do očí. Táta se vydal hned za mnou, máma taky a chytli mě na kraji lesa nad strží, po níž jsem chtěl seběhnout jako do nějaké rokle, kde bude tma a kde na mě nikdo neuvidí. Kde se schovám před světem a před vším čemu nerozumím.
Doma jsme si pak společně u stolu dali večeři. Nikdo moc nemluvil. Bylo ticho, napětí mezi námi.
„Jsi v pohodě?,“ zeptal se táta.
Pokrčil jsem jen rameny.
„Už to nepřipustíme, abys něco takového musel znovu podstoupit. Když to bude nezbytné, obrátíme se i na právníky. Nějak to vyřešíme. Věříš mi?“
„Jo, tati.“
Máma s tátou se na sebe podívali. Ptali se jeden druhého co dál s nastalou situací.
„Už to, prosím, nechme být.“
„Ok, Péťo,“ řekla máma. A pohladila mě se slovy, že jsem statečný. Necítil jsem se tak uvnitř, ale navenek jsem se snažil, abych tak působil, abych to mámě a tátovi ulehčil. Ale tomu pánovi bych dal ten den nejraději pěstí, že mě něčemu takovému vystavil. Každopádně jsme se už pak nikdy s mým biologickým otcem nesetkali. Nevím, jak to táta s mámou zařídili, ale já za to byl rád a oni samozřejmě taky.
