Happy-end

… no, a pan Hubáček pak toho souseda zabil. Pan Hubáček byl v Mexiku. Udělal to mačetou…   Přesně v tomhle okamžiku máma přestane spokojeně přikyvovat a zaposlouchá se.  Příborový nůž strne nad vrstvou rybízové marmelády na krajíci včerejšího chleba. Nedá se říct, že by se mi v té souvislosti nevybavil arzenál, kterýmžto disponoval zcestovalý pan Hubáček blahé paměti.   A… pan Hubáček? Zeptá se máma opatrně.   Voběsil se, odvětí sestra zvesela a levou tvář vyboulí další sousto.

J.Juránková

V Mexiku?

Ne, tady, teda doma. U sebe doma, přece.

Jsou snídaně a Snídaně.

Tato se odehrává v neděli, sestře je skoro pět, mě o devět let víc.

Vodkud to všechno víš? To bylo v televizi?

Rázné zavrtění hlavou.

Mámě navíc došlo, že televize se nám rozbila už loni o vánocích.

Dva páry očí se zastaví u mne. Zrádkyně!

Upřímně – nevadilo by mi aspirovat na titul Drbny roku. Dokonce bych si to celkem užila… jen kdyby drby právě vznesené nad jídelním stolem neměly značně prošlou záruční lhůtu. Pan Hubáček zemřel v roce 1811. Mexiku byl tehdy rok. Pan Hubáček patrně nikdy v Mexiku nebyl, dokonce si nejsem jista, zda se o jeho existenci vůbec kdy mohl doslechnout.

Snídaně, při níž se všechno provalilo, se konala jednoho srpnového rána v roce 1985.

Jediné, co jsem o panu Hubáčkovi věděla spolehlivě, bylo, že je pohřben v řadě III. Oddělení 2A starého městského hřbitova. Hrob č. 76. Od té doby jsme měly procházky tím směrem přísně zakázané.

Jasně, že jsme tam chodily dál. A dokonce o dost radši. Příběhy na pokračování jsou návykové – to jsem zjistila dávno před tím, než se ve vysílání televize objevila první Soap Opera.  Nevím, kterou z nás to bavilo víc. Mě coby vypravěčku spřádající fantastické zápletky anebo sestru, která to všechno s vykulenýma očima poslouchala… a vyžadovala další a další pokračování.

Nepomáhaly výslechy, hrozby, zákazy ani jiná perzekuce. Chodily jsme tam pokaždé, když to bylo jenom trochu možné. Jednak to byl hodně velký hřbitov se spoustou náhrobků, na nichž čekaly dosud neprobádané osudy… a taky už jsme měly své oblíbence. Po panu Hubáčkovi přišla utopená Zdenička Zelená, Marie Mayer s podivnou duševní poruchou a Lubenští a jejich záhadně ztracená sekerka. Každému, co jeho jest, láska, zrada, vraždy a vztahové peripetie.

Čím víc se rodiče rozčilovali, tím spíš jsme naopak na téhle neškodné rebelii trvaly. Pak koupili novou televizi.  Od toho dne se mnou sestra na hřbitově nebyla. Chvíli jsem se sice vztekala, a když jsem ji chtěla opravdu hodně vytočit, pár minut před koncem dílu jsem většinou „nechtěně“ vyhodila pojistky, ale zvykla jsem si.

Nakonec – ty moje storky většinou taky postrádaly happy-end.