Černý ptáček

Zemřela v neděli. Možná v noci ze soboty na neděli, čert věř nemocnicím. Díval se na těžké zlaté pecky sedící v masitých lalůčcích zdravotní sestry a myslel na chleba se salámem.

J.Juránková

 Bez másla, tak jak ho chtěla přinést jeho žena. Ještě se pro něj vracel celý vzteklý domů – zapomněl. Co byl sám doma, stále něco hledal, v bytě panovalo divné příšeří. Víš, že vracet se přináší smůlu, řekla by. Blbosti, mávl rukou. Kam jen ten pitomý chleba položil…?

Plastové hodiny nad kuchyňskou linkou odsekávaly čas na tupé krátké dílky. Nikdy ten zvuk neměl rád. Kečupově červený ciferník. Humpolácké číslice. Ubrousky kupovali ještě spolu. Motiv modrobílých kostek s nesmyslně velkým motýlem v každém rohu jej uhodil do očí v koupelně.

Vlastně to ani nebolí, tvrdila. Nepotřebuju nic. Hlavně nepřelej tu kytku. A vohřej si jídlo – navařila jsem do mrazáku. A splachuj. Nemusíš za mnou chodit. Víš, že nemůžeš pořádně na tu nohu.  To ještě věřila, že malý zákrok je opravdu malým. Možná, že tomu věřili i doktoři, do chvíle než… Myl si ruce, voda chrchlavě dotékala do nádržky, to věčné kibicování…

… mu najednou strašně chybí. Jak to, že stále slyší její hlas, když…. To bude dobrý…

 Hovno dobrý. Oblečení, deštník, kniha zabalená v novinách. Hnědá kabelka z umělé kůže s povadlým břichem.

Doma vyskládal její věci jako lovecký pes zajíce, deštník se skutálel z opěradla gauče na koberec. Kopl ho do škvíry mezi regály obludně velké knihovny.

Už jenom pro tu vůni otevřel umolousanou taštičku s líčidly. I když se skoro nikdy nemalovala, všude ji nosila s sebou. Mezi troskami rtěnek a podélně prasklou řasenkou bleskl ohmataný klíček. Vybavila se mu silueta jejích ramen, lehce pokrčená kolena… jablka povrzávají v čéškových jamkách a v záclonách sedí další šedé ráno.

Zkusmo prolistoval knihu. Žádné obrázky, velká bezpatková písmena vysázená do širokých řádků. Jak parodie na slabikář, napadlo ho. Mezi stranou 56 a 57 našel pohlednici bez adresy a známky. Milované babičce vše nejlepší k svátku,stálo neumělým rukopisem v levé půlce určené pro vepsání textu. Milované babičce? Neměli ani děti – kde by vzala vnuky?

Popadla ho žárlivost. Zuřivá, tvrdá, prudká. Jak jsi mohla… něco takového…?! Pohlednice sklouzla k zemi a vzápětí skončila ve společnosti deštníku a několika vlásenek, které se do cesty připletly v mezidobí. Víš, miloušku, mohli bychom přece…

Ne, žádný cizí fakany. Ať se vo ně staraj ty,  co si je upletli.

Pak už o tom nikdy nemluvili. Domníval jsem se, žes dostala rozum! Že i bytost tak omezená a… odpusť mi ten výraz, ale – blbá – pochopí, že nemáme-li…Přistihl se, že křičí do zdi. Pokoj, v němž byl třetí měsíc sám, výsměšně mlčel. Bylo to podobné ticho, jaké nastalo, když obřadní síní krematoria dozněl Mahler.Já vím, ty bys radši Evu a Vaška. Ale kdo to, hergot, bude poslouchat? Já!!!!!!!!!!

Venku se rozednilo. Ztěžka se opřel o hůl a vyhlédl z okna. Ulicí zrovna škobrtal opilec a mumlal cosi pod fousy. Za chvíli přijde pečovatelka. Každý pátek chodí. Měl rád její žlábek mezi ňadry, zpěvavý tón, jímž jej zdravila  Dobrééé ránóóó, pane inžynýrééé… měl rád její živočišnou vůni. Zvyk mlátit dveřmi a nechávat věci nazdařbůh rozeseté po bytě jej naopak přiváděly k nepříčetnosti.

To bude dobrý… zaslechl odněkud. Z náhlého popudu přistoupil ke skříni a chvíli zápasil s ozdobným kováním. Už to chtěl vzdát. Naposled, řekl si a pak to přišlo: skříň se rozloupla jak zralý plod kaštanu. Přímo z jejího nitra mu do obličeje prudce vyrazil malý černý ptáček. Odskočil o krok zpět a instinktivně se nahrbil, oči pevně zavřené. Nic dalšího se ale nestalo. Čekal dlouho. A ticho -

Nakonec se přece jen osmělil a nevěřícně nahlédl do nitra skříně. V přihrádkách ani na tyči s ramínky různých barev nebylo nic. Nic prostě. Žádné šaty, věci. Nic.

Nenašel ani ptáčka.

Dlouho na něj myslíval, když se probouzel uprostřed nocí a v posteli vedle sebe nahmátl cosi jako otisk těla… a vůně navzdory všem dalším nedělím i pátkům rostla jako pevnina, k níž se po dlouhé plavbě blížíme s obavami i nadějí.